Jak dlouho být v Tauhaře, a kam se vydat potom, když jsme moc neměli představu (já přesněji vůbec), byla otázka. Můj cíl byl asi prostý, chtěla jsem už konečně najít nějakou práci.
Franklin už před Tauharou uvažoval o Wellingtonu nebo o New Plymouth. Já jsem ani o jednom moc nevěděla, o Wellingtonu pouze to, že to je hlavní město, je tam hodně větrno a jezdí odtamaď trajekt na Jížák. Vlastně jsem ani nevěděla jakou práci bych pořádně chtěla… samo něco biologického by byl ideál, ale momentálně bych byla ráda asi za vše.
Během prvního víkendu v Tauhaře, když probíhaly tance, se jedna paní „Heidy“ zmínila, že bude hledat někoho na housesitting na 5 týdnů v New Plymouth (přesněji, kousek vedle). S tím ale jak to popisovala, co by potřebovala udělat (plot, vymalovat stěny, pokácet stromy apod.), se mi někam na 5 týdnů zas bez výdělku upnout nechtělo, tentokrát navíc i bez jídla. Pro vysvětlenou „House Sitting“ je trochu rozdílný koncept od woofingu – prakticky jde o to, že majitelé domu někam jedou a vy hlídáte barák (s případnými mazlíčky, což v tomto případě obnášelo psy a kočku) – takže neplatíte za ubytko, ale jen za jídlo.
I když jsem se Heidy prvních pár dní neozvala, Franklin mě ukecal, že to bude super, a že tam určo najdem nějakou práci a Taranaki oblast je krásná. Tak jsem si řekla, vlastně proč ne, třeba je to osud, já chtěla od začátku do Taupa a přišla tato příležitost, Franklin básní o New Plymouth, co jsme se potkali a přišlo toto… Heidy chtěla o nás nějaké reference. Krapet nám trvalo je sehnat (hlavně bych řekla z důvodu: odkládání , protože jsme moc nevěděli koho se zeptat, proč nás nenapadla Tauhara nevím 😅). Nakonec se rozhodla ona sama zavolat do Tauhary a Catherine jí o nás prý dala úžasnou referenci, vzápětí nám tedy Heidy volala, že nás bere a bylo rozhodnuto! Opouštíme Tauharu o pár dní dřív než bylo v plánu a jedem do New Plymouth!
Na poslední chvíli jsme zařídili ještě pojistku na auto, aby kryla i Franklina, protože jsem nechtěla riskovat , ale zároveň jsem chtěla, aby mohl řídit i on. Cesta trvala 4h, tak jsem byla ráda, že se můžem prostřídat. A on byl rád, že si konečně může připadat jak chlapák a taky řídit 💪, když si ale uvědomil, že sedačka nejde posunout a musí být tak trochu za volantem skrčený, nadšení ho rychle přešlo 😅.
Jedno krátké video jako rekapitulace pobytu nebo spíš nahlédnutí na zázemí Tauhary + pár vzpomínek a ukázka „animal flow“, co nám Domi ukázala jako nové workout, které našla… je to celkem sranda, tak jsme s Franklinem zkoušeli párkrát zopakovat :)).
Tak jsme si ráno zabalili saky paky, já jsem ještě po sto letech měla call s Terkou a Míšou. A následovalo rozloučení, na benzinku natankovat a haleluja za novým dobrodružstvím 🤗.
Cesta cca uběhla, semtam pršelo, semtam svítilo sluníčko, ale už jsme se těšili až budeme na místě. Parkrát jsme cestou zastavili, chtěla jsem si nějak nastudovat, co budeme míjet ať něco vidíme cestou, ale ve výsledku nám moc času nezbývalo. Řekli jsme totiž, že na místě budeme už kolem 14-15h. Heidy odjela už v 6 ráno, ale měla nás tam čekat její dcera, tak jsem nechtěla hned ze začátku vystupovat nezodpovědně (alias, jak jsem furt nepobírala uvolněný styl Zélanďanů 😅). Cestou jsme ovšem narazili (spíš omylem – ostuda) na turistickou atrakci „Tři sestry“, což jsou vlastně skály trčící z moře, ale dá se k nim dostat i pěšky… když je odliv, my jsme tam samo byli během přílivu a navíc pršelo, tak jsme to nechali na jindy. Cestou jsme narazili na několik opravovaných úseků cesty, samo vždy obskládané miliony oranžovými kužely (na jednom úseku jsme čekali na propuštění déle jak půl hodiny 😄).
Městem New Plymouth jsme byli okouzleni, pěkné město, plno zelených ploch, parky, pláž, kopce. Ale to nejmagičtější jsme spatřili, když jsme opouštěli město ve směru naší nové adresy – Hora Taranki. (Fotka je jen rychlý záběr z auta, takže mega nekvalitní :D… později samo ukážu víc než pár fotek této krásky.)
Když jsme konečně dorazili na adresu, kterou jsme od Heidy dostali… bylo divné, že jsme nikde neviděli žádný barák, najeli jsme na cestu, která vedla do jakéhosi údolí kolem polí… „To není možné, aby tady někdo bydlel… beztak jsme blbě a jedem jen někam do pole…“ a škrkající spodek auta mě absolutně vůbec neuklidňoval. Nicméně Franklin byl přesvědčen, že jsme správně, tak jsme pokračovali, až jsme dojeli k domu, u kterého nás vítalo snad 150 psů… ne, kecám bylo jich „jen“ 6, k tomu dítě s poníkem a konečně nějaký dospělák – dcera Heidy – takže jsme nadšeně zjistili, že jsme správně.
Když nám řekla, co a jak a požádala nás, jestli bychom se na pár dní mohli taky postarat o jejich psy (4), kočku a poníka, že se zrovna stěhují do baráku co koupili „just cross the road“ – což prakticky znamená 10min autem 😄). Odkývali jsme to, že není problém.
Když jsme vlezli do domu, nevěřili jsme, jaké neuvěřitelné máme štěstí . Dům byl na absolutně snové lokaci, v údolí obklopené lesy i loukou a pod barákem řeka. A barák sám o sobě krásný s velkými okny -> tedy s výhledem na tuto krásu a boží kuchyň.
Snažili jsme se hned nějak zabydlet. Udělali oheň v krbu a přečetli si aspoň stručné instrukce od Heidy, které srozumitelné moc nebyly, ale Heidy byla ještě na Zélandu, tak jsme ji mohli zavolat a udělat si jasno.
Motivačně jsme si ještě pustili film, ale prakticky hned vytuhli. Když jsem se nějak dolámaně probrala, donutila jsem nás přesunout psy ven do klece (což mi upřímně trhalo srdce… byla taká kosa, ale klece byly zakryty dekou, a jestli tak byli zvyklí, tak je to asi ok, i když podle jejich výrazu se jim moc nechtělo) a poté tedy i sebe do postele.
