Ať už je to doma nebo kdekoliv jinde, to nejdůležitější jsou lidi, kterými jsme obklopeni. Já v Kaikouře měla neuvěřitelné štěstí. O to víc náročnější bylo, je opouštět. Ale povzbuzovala mě úžasná myšlenka, že mám teď kamarády na různých místech planety a ve výsledku je to „malé místo“ a máme šanci se znovu potkat.
Nemám bohužel fotky všech, ale něco jsem přece jen zachytila. Mám tak plno úžasných vzpomínek, které mi nikdo nikdy nevezme. Samozřejmě nejbližší mi byli moji kolegové. A to ne jen z lodě, ale i ti, co pracovali v „kafe týmu“.
S některými jsem měla společný víkend, tak jsme mohli i něco podniknout (tak vznikl tým Suzy-Guada-Tereza). Třeba jet na lachtany a propašovat se na místo, kde jsou lachtaní miminka (my tam ale byly mimo sezónu, tak smůla 😅). Ale výlet a společnost to i tak byla parádní. Jindy jsme jely na vodopád a našly jeden, ze kterého jsme byly nadšené, abychom pak přijely a zjistily, že ten „super vodopád“, o kterém nám všichni vyprávěli, byl ještě o kus dál 😂… a tak jsem se tam vydala ještě s jinou partou.
Doma jsme se spolubydlícími podnikali různé „pizzové (samo domácí) a filmové večery.“ Nordin chodil taky s jedním naším kapitánem Mickem na lov jelenů, a pak mě přizvali, abych pomohla čistit maso (takže mě to spíš učili 😅). Pak jsem tak získala super bio jelenní maso a mohla udělat svůj první guláš, teda bez knedlíku (originální premiéra na Zélandu z jeleního 🙈). Ten jsem samo donesla kolegům a stejně tak jsem pro ně udělala asi 3litry bezového sirupu 😅.
Mick se Simonem (naši kapitáni) mě jednou přizvali na ryby a chytli jsme tuňáka, to byl zážitek! Vůbec bych nevěřila, jak je (navíc ještě takový „drobeček“ těžký… naštěstí Mick mi pomohl ho aspoň podržet na fotku 😅). Obecně jsem díky Mickovi byla jednu dobu zásobována ať už rybami (které jsem pak vařila i pro Esther a Tilly, protože jsem věděla, že si to vychutnají jako já) tak i langustou… taková drahá pochoutka a já za svůj pobyt v Kaikouře ji asi tak 5x od někoho dostala 🙏.
![](https://www.kdyzcestajecil.cz/wp-content/uploads/2024/10/IMG_7083.jpeg ""Můj" první tuňák alias já spíš jako psychická podpora a snaha ho aspoň udržet :D")
Jindy, když byly kosatky v okolí se jim Simon chtěl vydat po stopě a řekl Tracy, tu napadlo, že by mohli vzít i mě! 🥰🙏 Bohužel jsme je viděli jen na okamžik… a nemám fotky. Ale to jej to kouzlo divoké přírody, nikdy nevíte, co vás čeká, třeba jako následné obklopení stovkami skákajících dusky dolphins při západu slunce. Věřte mi, byla to taková nádher, že ani to video jsem pořádně neudělala (jen chvilkový nic moc záběr, ale to protože jsem se moc kochala, pra tak na to se nezapomíná x)).
Cítila jsem se mega šťastná, že jsou všichni na mě tak hodné. Jeden ze spolubydlící měl zahrádku, tak jsem od něj někdy dostala př. ředkvičky, rajčátka apod. a já pekla ne jen chleba, ale i „pie, crumbly, záviny“. Ze zahrady jsem měla totiž zadara špendlíky, sehnala jsem i meruňky a pak i jabka a hrušky, tak jsem to přeci nemohla nechat shnít! Měla jsem problém se spaním, tím víc, čím se blížil můj odjezd nebo př. problém s Franklinem a vzbudila jsem se ve 2 a už neusla. Tak sjem se jednou naštvala, že to nemá cenu, když stejně jdu v 5 do práce a raději něco upekla. Kolegové si pak klepali na čelo, ale jak jim chutnalo, takže já spokojena, mise splněna 😊. Jindy jsme pečení raději rovnou „zorganizovali“. A jindy jsem zas zkoušela dělat pro ostatní trdelník… to byl teda experiment (i z bezlepkové mouky 😄).
Stručně příběh mě a Franklina
Když jsme se ve Wellingtonu loučili, rvalo mi to srdce. Ze začátku to bylo fakt těžké, i proto, že jsem to měla těžké v práci. Pak jsem ale měla při telefonátech špatný pocit. Furt na mě tlačil, něco se mu nelíbilo, své problémy předhazoval mě.
Mega mě překvapil (mile), když dorazil do Kaikoury :o, byla jsem šťastná (přinesl mi i dárek, plyšového kivi x)). To ale nevydrželo dlouho. Krom těžkostí v práci mi nedával moc oporu, za kterou bych byla vděčná. Spíš na mě ještě víc tlačil, měl nějaké problémy s mými kamarády, zas typicky, že všem dávám moc energie (v té době jen spolubydlícím, protože jsem neměla čas nikam chodit). Nebo, že jsem unavená, že se moc učím, a že neví, co má dělat on, jestli zůstat nebo jít. To jsem neměla za potřebí.
V lisotopadu musel kvůli rodinným, ne milým zprávám, jet domů do UK. Semtam jsme si zavolali a já cítila, že jsem šťastná, že nemám tlak z jeho strany. Když dojel po 2 měsících, málem jsme se rozešli… za nepochopitelných situací (na výletě 3h vzdáleném, kdy mě totálně seřval, prakticky, že jsem nemožná a natvrdlá, že jemu nedávám žádnou lásku, jen lidem kolem sebe). Ale zas jsme se udobřili a bylo to fajn, ale on zas odjel z Kaikoury. A já abych pravdu řekla jsem byla smutná, ale asi víc ráda… Kdo má snášet ty jeho nálady. Přes telefonáty na mě nadále tlačil, ať z Kaikoury už odejdu (byl leden), že nedávám vůbec nic do našeho vztahu a on neví, jak se má rozhodnout. Jestli semnou pokračovat v cestování. Jet pak do ČR nebo zůstat nebo si prodlužovat víza… Jak, kdybych já věděla, co budu dělat po Kaikouře…
Co mi nejvíc pomohlo, zas a opět kamarádi. Měla jsem v nich takovou podporu, že jsem se přes to dostala a usoudila, že mi to fakt za to nestojí. Franklin pro mě není ten pravý. Asi není fajn, když 50% našich rozhovorů končí mým brekem (musím ale podotknout, že možná tím, že jsem cíťa, možná tím, že jazyková bariera, ale to nejsou omluvy, nechci to).
Za dobu, co byl v Kaikouře, jsme podnikli pár výletů a i když to z mé strany doprovázelo hodně slz při hádkách, bylo to fajn. A i jak jsem opustila Kaikouru, pár míst jsme navštívili spolu. A určo nehážu vinu jen na Franklina, třeba je pravda to, co o mě říkal (třeba jen část, třeba ne x)) a mám Franklina pořád ráda a přála bych si zůstat kamarádka, ale nevím, jestli on to zvládne, uvidíme co čas… Ale já si díky tomu všemu zažila dost za krátkou dobu (ale zas a opět i za tuto zkušenost jsem vděčná).
Naštěstí, jak říkám, jsem měla hodně, co dělat
Měli jsme mega moc společných „posezení“ (a jak čas plynul, početnost akcí se stupňovala). Často byly v duchu, že každý něco upekl / uvařil a přinesl. Bylo fajn, že to nebylo o chlastání (chlast je drahý 😅), ale fakt o tom se spolu sejít a pokecat a užít si dobré jídlo. Teda jednou ochutnávali slivovici, co jsem měla z domu a to mě asi nikdy nepřestane bavit 😅.
Než bylo sucho a byl zakázaný oheň, tak jsme si dělaly „barbeque“ na pláži – někdy s ohněm, většinou bez a zas to bylo spíš o tom se kochat západem Slunce a pobýt spolu. Esther navíc učila Acroyogu.. tak prostě furt chtěla dělat západovky. Než jsem na ní spadla tak jsem to taky 1-2x zkusila 😅 (ale ona to neřešila, byla fakt dobra, udržela i Micka).
Obrovské kouzlo jednou vnesl do naší „pohodové západovky na pláži“ Mick (jeden ze skiprů). Představte si krása, západ, večer před Vánocemi. Ale on se prostě s ničím nepárá. Dojel až k nám se svým teréňákem, vytáhl motorovku a začal „sekat“ dřevo na oheň 😂. Ale měli jsme pak i langusty, co donesl 😊.
Smát jsme se hodně nasmáli i v práci nebo po práci / mezi tour… proč se př. nepobavit při zařizování něčeho, nebo mytí lodě nebo trapácky nepobavit kolegy, když to řízená přece zvládnete, ale zapomenete, že u manuálu musíte použít spojku 😂. Toto na videu naštěstí není. Mám ale jiné perly, jak Shanon se snažil hrát důležitého při poslouchání za dveřmi nebo, když mi ukazoval, jak Mick počítá stovky delfínu… základ je rozdělit oblast na sektory 😂.
O víkendu zas bylo super si jít zaplavat a pak taky buď žertovat s kolegy v pracovní procesu nebo s těmi, kteří si šli semnou zaplavat 😆. Jak třeba tady Nick předvádí při „přípravové fázi“ před plaváním, nedočkavého turistu, co je totál natěšen, ale zmaten.
Někdy jsme se taky se Suzy před prací hecly (když jsme začínala v 7 a já v 8) a šly se otužovat. A někdy př. s Guadou po práci 😊.
Taky jsme šli na šnorchl (kde jsem utopila své gopro 🤦♀️) nebo surfovat! A zjistila jsem, že miluji surfování! Jen teda, kdyby bylo tepleji, když člověk vyleze z vody, milovala bych to ještě víc. Můj první zážitek stojí za zmínku! Bolela mě hlava a záda a byla jsem ten den unavená a lína po práci někam jít (kolem 5-6). Nakonec jsme se dokopali a dojeli na místo Graveyard (příznačný název, v překladu: pohřebiště 😅).
Dojeli jsme, vlny jak prase, ale nakonec jsem si řekla, tyjo když jsem se už dokopala, tak jdu! No… jeden moment jsem myslela, že se utopím, když mě vlna smetla a prkno majzlo přes hlavu 🙈. Ale mělo to i výhodu: přestala mě právě ta majzlá hlav bolet a já taky pochopila, že s vodou člověk nesmí zápasit. Když je pod vodou. je třeba se uklidnit, však ten neoprén stejně za chvíli vynese nahoru (podotýkám, že to nebyly 10m vlny, opravdu netuším, jak se chovat v nich x)). Další den jsem to s vtipem říkala Tracy, tak ta se smála a chytala za hlavu, že mě na moje první surfování vzali na Graveyard ❤️.
Pak jsem měla ovšem i kamarády, které jsem potkala někde jinde. Když jsem chodila na „lezeckou“ stěnu (jeden týpek si udělal v garáži). Jako mě pak vzal třeba na spearefishing.
Ani nemluvě o mnoha kamarádech, co jsem potkala u „sesterské“ společnosti Whale Watch.
Velkou součástí společných akcí byly narozeninové oslavy, ale taky rozlučkové párty. Časem lidé odcházeli (nejčastěji z kavárny) ať už z důvodu omezení doby práce pro jednoho zaměstnavatele, tak taky začátku školy apod. Loučení je příšerná věc a asi si na to nikdy nezvyknu, ale je super, že jsme se aspoň zas sešli a trávili čas spolu. A cítila jsem se poctěna, když udělali rozlučky i pro mě 🙏❤️.
Miluji je opravdu všechny a všichni mi moc chybí. Budu se opakovat, ale to oni udělali z mého pobytu v Kaikouře to, co ve mě vybudovala vazbu k tomu místu, ke společnosti, ke všemu. Jde vidět, že bych taky nejraději vyjmenovala všechny své zážitky, ale krom toho, že vím, že by to třeba takto stručně psaným slovem nepobavilo. bohužel i z důvodu časového pressu své (alespoň pro tentokrát) poslední články z NZ osekávám. Ale i tak jsem cítila, že chci aspoň takto něco málo napsat a zavzpomínat 🙏❤️.
