3-2-1 Vyrážíme do Japonska!

Maruška je tady! Je 21h a její mamka ji přivezla k nám domů, protože kolem 22h vyrážíme do Japonska!

Teda přesněji, do Brna :D. Strejda nás tam hodí na nádraží na bus. Je mega hodný, obzvlášť, když uvážím, že nás tam vyklopil v 1 ráno, 2h ještě musel řídit zpět a ráno vstává do práce.

I když jsem zas z odjezdu na delší dobu mega nervózní, samo hl. loučení… mega se těším! Ne jen proto, že jedu do Japonska, ale že semnou jede i Maruška! Plánovaly jsme spolu jet už snad od roku 2020, ale Corona, pak můj Nový Zéland. Když jsem se dověděla, že můžu požádat o Working Holiday visa, říkala jsem si to prostě musím zkusit!

Možnost WH jsem samo hned řekla i Marušce, ta ale měla nabídku práce, tak nemohla. Když jsem ale koupila letenku a dověděla se, že Japonský yen, je celkem oslaben, zkusila jsme Marušku ukecat a vyšlo to! A tak semnou bude první 3 týdny!

V buse do Budapeště jsme vylosovaly místa s trošku větším prostorem na nohy, což byla výhra. Nicméně i tak se mi povedlo chytnou křeče do noh a nově i zadku (ať žijou nové zážitky 😅), a spaní teda moc neklaplo.

Z autobusáku na letiště jsme trefily cca v pohodě. Velké překvápko a zmatení přišlo ale hned po příchodu, kdy jsme zjistily, že Maruščin let není napsaný na tabuli odletů. (pozn. Neletěly jsme bohužel stejným spojem, protože výhodnost mého letu už nebyla v době, kdy si Maruška letenku kupovala). Navrhuji ať se jdeme nejdřív nasnídat a pak se poptáme. Snídaně nám totiž určo zlepší náladu! Podává se můj (náš) oblíbený makovo-švestkový koláč, který jsem ještě před odjezdem pekla, a ten je prostě úžasný! (fotka nevypadá sice top strop, mějte pochopení cesta dlouhá, ale výraz mluví snad za vše, recept klidně předám 😁).

Šly jsme stát frontu na check-in. Já byla rychleji než Maruška, tak jsem pak (z povzdálí) čekala s ní.

Trochu nás zaskočila jedna zaměstnankyně letiště. Chtěla jsem, aby se ji Maruška zeptala, jestli neví něco o tom, proč na letence má jedno číslo letu a na tabuli je jiné. Ženská se na to ani pořádně nepodívala a už posílala Marušku jinam, ta už se pomalu hnula pryč, ale byla jsem tam já 🦸‍♂️… říkam: Pardón, to číslo je jiné, vše ostatí ale sedí: čas, společnost, cílová destinace, takže jako wtf? Tak se dáma na to konečně podívala a znalecky povídá: Aha, hmm, no já nevím, se v tom taky nevyznám…“ Naštěstí týpek stojící vedle Marušky ji ujistil, že to je stejné letadlo, jen má prostě dvě čísla… hmm ok, proč to neudělat zmateně, že jo… Co z toho plyne? Nenechat se odbít hned prvním člověkem.

Po Security kontrole jsme si na chvíli sedly a kecaly. Snažila jsem se Marušce vysvětlit, jak to chodí na transitu… byl to její druhý let v životě a hned s transitem a hned sama. Ale vím, že to zvládne! Měla tam jen 1:20 h přestupu, což je chvíle, ale je to stejná společnost, tak to bude ok. Mou chybou jsme trochu opomněly čas, tak jsme musely dobíhat (promiň Maru, moje chyba, nečekala jsem, že bude ještě další kontrola 🤦‍♀️).

KONEČNĚ V JAPONSKU!!! 🇯🇵

Dojela jsem na letiště Narita a co teď? Krom hned kochání všech možných malůvek (př. Maria – já vůbec nevěděla, že je z Japonska 🎮 🤓). Obecně mi příjde, že Asiati jsou posedlí mít vše mega barevné, to co mi berem za kýč oni asi za nejvíc super…

Nastává vyplnění papírů na vízum a deklarace. Dostala jsem navíc epesní „resident“ kartičku, kterou lidi na WH visech dostávají. Snažila jsem se připojit na net a spojit se s Maruškou. Byly jsme domluvené, že mě počká v místě, jak se vyzvedávají kufry nebo jak se vyleze z kontroly.

No, nějak mi na WA ani messenger neodpovídala, tak jsem šla hledat info o jejím letu – už dorazil před cca 2h, ale na jiný terminál! Achjo, tak beru bus a jedu tam, snad tam Maruška bude. Po 20 min jízdy vidím SMS:

„Jedu do Hanedy potkáme se na hostelu.“

Info o letištích Haneda a Narita

V Tokyu jsou dvě mezinárodní letiště Haneda a Narita. Narita je poměrně daleko od centra asi 60km. Haneda je o něco blíž – 14km.

…WTF? Kurňa, já ani nevím adresu hostelu, protože to Maruška bookovala. Tak se ji ještě ptám a ona mi naštěstí na to odpovídá – hostel je Sakura v oblasti Asakusa. Netuším, co se děje, proč Maruška změnila plány, ale snad je OK, asi se ji jen tak dlouho nechtělo čekat.

Nicméně, bez netu to nedám, tak snad další hodinu trávím googlením, jakou simku si koupit a riskuji a kupuji jakousi eSIM – snad ot pojede… a jede! Podle googlu mi vlak má jet za chvíli. Musím sehnat jízdenku a zjistit, jak se dostat na správný vlak.

Ptám se na několika informacích. Po 3. vystojené frontě mi paní říká, že kartu SUICA nemůžu zde koupit max na 28 dní, to nechci (Suica = karta určená na jízdné, rozepíšu se víc později). A tak si jdu k jiné paní koupit jízdenku na spoj, co mám vyhlédlý.

Všechny ty fronty pojistily to, že jsem vlak nestihla ale za půl h jel další, tak ok.

Po 1,25h stání v nacpaném vlaku vystupuji na zastávce „Asakusa“. Do hostelu jdu cca 15 min. Prší, jsem unavená, krapet naštvaná a nesvá, co se děje s Maruškou. Jak se blížím k hostelu píšu jí sms „Jsem tam za min, pojď pls ven“. Neodpovídá… ona snad usla. Jaký šok mě čeká, když tam Maruška jeětě není!!! Tvl, ji to v te Číně snad uletělo. Mám o ni děsný strach, zakecávám se tam s pár lidmi a nakonec beru ubytko a jdu aspoň povléct postele a vymyslet co dál.

Ale ne klid! vše do sebe zapadá! V Číně nefunguje wifi, ale proč sakra nenapsala normální sms, třeba ve stylu „jsem v Číně, doletím do Hanedy, setkáme se na hsotelu“ nebo cokoliv! No nevadí, hl. ať je OK, ale toto si vyříkáme! (jestli dojede)

Pustila jsem se do hledání letu, kterým by ASI mohla Maruška ze Shangaie do Hanedy přiletět a to ve 20.50, to je za 1,5h. Hledám jí trasu, a píšu co a jak a doufám, že ten vlakový spoj stihne, protože je to poslední další by byly pak složité přestupy ☹ (zjišťuji pak, že to tak není, googel jen ukazuje blbě).

Jsem vyřízená, usnu asi na 10 min, bo mi už vypadává mobil z ruky, jak to vše sepisuji. To blbé letadlo má čím dál větší zpoždění! Doufám, že ta Maruška dorazí fakt tímto spojem.

Ok, je 22.38 a Maruška furt nepíše! 22.46 mi přichází „Já jsem tam budu asi za hodinu.“

Nemůžu tomu uvěřit! Ona fakt v tom spoji byla! Měla bych se dát na detektiva! 💪Přemýšlím, co dělat, ona zas neodpovídá, tak nevím, jestli ji jít naproti nebo ne, ať se zas nemineme.

Nakonec vyrážím, protože za A) usínám za b) NB mě zas neposlouchá a nechce se připojit na net za C) bolí mě už celý člověk za D) asi jak jsem vyřízená, zapomněla jsem heslo na mobil a zablokovala jsem si ho omg!!!

Na nádraží jdu stejnou cestou, kterou jsem přišla. Teda pár změn by bylo… je tam mnohem méně lidí, tak se aspoň kochám noční Asakusou. Já jsem fakt v Japonsku! A ještě k tomu ta Maruška fakt dojede! 😃😊.

Taky mě překvapují bezďáci (?) nebo snad majitelé? (pochybuji!) spící v krabicích u krámků. Ještě, že jsou tak malí a do těch beden se krásně vejdou. Snažila jsem se to na tajňačku vyfotit, ale fotka mi zas někam zmizla bohužel :(.

Na nádraží byl taky klid, teda částečně. Konečně jsem měla jedinečnou možnost poslechnout si zpívající ptáky… teda z reproduktorů 🕬. Japonci používají vše možné pro navodění příjmené nálady, zpěv ptáčků je k tomu ideální 😊. Opačná strana mince je příšerně vysoký tón, který mi trhá uši. Prý proti ptákům, ale taky (tomu neuvěříte) proti shlukování mladých lidi! (protože vysoký tón staří neslyší – jakou radost mi to dělá, že mám důkaz, že jsme mladá? velkou! 😁)

Chvíli čekám, ale začíná víc pršet, tak jdu dom bo A) nechci moknout a C) mám strach, že Maruška výjde jiným vchodem a minem se a nedostane se na hostel.

Na hostelu sedím ve vstupní hale a sleduji každý pohyb kolem dveří. Maruška mi po nějaké době píše, že teď je na nástupišti, ale já bohužel doma a trvalo by mi další 15 min tam dojít.

Jsem totál matlák, já to heslo na mobil fakt nevím a tak blokace je už 3h!!! 🤦‍♀️🤦‍♀️ A notebook mi furt připojit nejde! Naštěstí (díky, všem svatým, co mě osvítili), jsem si vzala i svůj starý zničený mobil, ale na ČR simku je dobrý a teď se taky mega hodí. Hl. ať Maruška trefí, bez internetu, ajiny (ne ani tak její jako místních), unavená…

Když se objevuje ve dveřích skáču jí kolem krku a únava je pryč, chci slyšet co se stalo…

Je mi líto, že jsem o Marušce měla pochybnosti… ona vše zvládla bravůrně (až na tu komunikaci přes SMS semnou 😁). Důvod bylo: čarování Matky přírody! Na Japonsko / Čínu se valil tajfun… a zasáhl Shangai… letadlo nemohlo přistát, přistálo kdesi v prdelkovicích, a když se mohli vrátit, navazující spoj byl fuč (to je co? přistát ne, odletět jo). Tak vzala další spoj a ten měl ještě zpoždění. No co dodat, jsem ráda, že je tady, živá a zdravá.

Je 1.58 a já jdu konečně spát.

Nový den vše zlepší!

Ráno mě budí spolubydlící, ale je už 8 tak to neva. Zkouším zas heslo na mobil a blokuji ho na ještě déle. Zkouším připojovat NB na wifi, po boji vyhraji a zkouším obnovit mobil, prý to pomůže. Jenže musí se stáhnout 8GB aktualizace! 2x se to zruší. Jdem na snídani a do třetice všeho dobrého to určo půjde. Velké prd! Zruší se to asi po 2,5h, když tam je 90%. Chci brečet, ale spíš nadávám. Nenávidím techniku!

Musíme udělat check-out. Necháváme kufry v hostelu a jdem se projít, je 12h, takže všude darda lidí, je to masakr (fotek moc nemám, protože jsem měla bloklý ten retard mobil a canon se mi všude vytahovat nechtělo, tak jen par v kombinaci s Maruščinými).

My jsme ale s Maruškou happy, je to fakt jiný svět. Obchod s automaty na kraviny (komentuji ať žije odpad, ale respektuji to vzhledem ke kultuře). Všude miliarda lidí, u chrámu obzvlášť. Pouliční jídlo všech druhů. U chrámů se zapojujem do „vykuřování“ a plánujem, co vše sníme. Procházíme se po krásných uličkách, obchodech (hlavně s jídlem) a suvenýry.

Když nám vyhládne, kupujem si housku, co měla Maruška vyhlédnutou a to se zmrzlinou (já cookies, Maruška matcha)! Je to dobré, ale kousat do zmrzliny mě moc neba, tak jestli přiště tak jen tu sladkou bulku. Pak chceme ještě něco, tak nadržené na Onigiry (praktický rýžový trojúhelník s nečím uvnitř). A takzkoušíme naše rvní onigiry v Japonsku! (a hned ve slevě 😁).

Začíná trochu pršet, tak se prodíráme skrz zástup deštníků, ať ještě trochu Asakusu prohlédneme, a když začíná lít hodně, rozhodnem se počkat ve společenské místnosti hostelu, než se přesunem do nového ubytku (tu už nebylo místo).

Kde budem spát? Co takhle kavárna!

V naší buňce je stůl s počítačem (nepotřebujem), polštář i deka. Já úspěšně konečně odblokovávám mobil! Na véču kupujeme celkem levné curry z nabídky a využíváme automatu na pití zdarma. Je to celkem sranda, tolik sladkých srajd jsem dlouho neviděla, takže to ochutnáme všechno! 😅

Samo se musíme jít rozplývat i nad mangou! Nerozumíme ani prdu, ale obrázky poznáváme a hledáme mangu, kterou známe (samo: Naruto, Bleach a pár dalších). Venku je brutální liják, takže zůstáváme „doma“, plánujeme nějak další dny (nebo aspoň zítřek) a jdem vyřízené spát.

Přesun z Asakusy do Akihabary a do Hakone

Ráno se chceme ještě trochu projít po Asakuse bez turistů, ale protože se zas zadrbem (Maruška s chystáním a já bojem s bookingem), vycházíme později. Btw bookingu totál nerozumím, píše mi jednu cenu, pak platím jinou, navíc píše cenu za dvě osoby a nakonec za jednu? No netuším, ale nadávám jak špaček a uklidňuji se až když zjistím, že to jde cancellovat (později bohužel zjišťuji, že asi díky převedení(?!) s poplatkem, co už).

V nedalekém parku jíme na snídani naše první „mocchi“ s totálně boží červenou pastou z fazolí uvnitř (zmíním později, protože to máme prakticky každý den, jak je to úžasné ❤️). Kousek vedle je pár jakýsich bezďáků, trošku je mi blbé je fotit, ale celkem koukám, jak to tam mají „zabydlené“ a říkám si celkem good spot s výhledem na telekomunikační věž Sky tree, která je 3. nejvyšší budovou na světě (634m).

Pak pokračujem do centra a jdeme (spíš se prodíráme davem) kolem něj zpět do kavárny vzít naše zavazadla.

Dopoledne berem tedy věci z „naší“ kavárny a jdeme na vlak koupit si Suicu / Pasmo. S nákupem trochu zápasíme. Vše funguje přes automat a nechápeme povinnost zadat telefonní číslo, které se tam celé nevejde. Nakonec nám ale kdosi z budovy pomáhá a číslo ani potřeba není.

Tip na dopravu

Po Japonsku se dá na dopravu používat karta vázaná na jméno. Její používáním člověk neušetří, jde spíše o to, že je nabitá a nemusí s epořád manipulovat s penězy. Kde si ji pípnout se různí. My zatím máme zkušenost s nástupem do metra – pípne se u vstupu. V autobuse se někdy pípne při vstupu u řidiče a pak při výstupu. Ale př. autobuse v Kyotu se pípa jen při výstupu, protože cena je jednotná za 1 jízdu. Takže možnosti se asi různí.

Obecně mi všichni doporučovali kartu „Suica“. Na nádraží, kde jsme ale byly my, se tato karta koupit nedala, pouze karta „Pasmo“, která je využitelná úplně stejně, tak jsme vzali tu. Záloha je 500¥ a při vrácení karty se záloha vrací. Případně karta má životnost 10 let od posledního nabití.

Vystupujeme na stanici v Akihabaře, a když vylézáme ven, čeká nás překvápko, že je hlavní ulice uzavřená. Nevím, jestli to tak bývá normálně nebo je to kvůli „culture days“, ale hodí se to. Krom toho, že si můžeme udělat fotku, tak pohyb s krosnou a kufrem se na tak široké silnici usnadňuje.

Ještě se stavujeme na ramen (jedno z jídel, které jako milovníci anime Naruto je prostě „must have“ :D). Řada je slušná i venku, ale hýbe se to rychle, takže jsme za chvíli na řadě. Na obrazovce si zaklikáváme ramen, po chvíli sedáme a dáváme si do nosu.

V Japonsku je neslušné smrkat, zatímco potahovat a mlaskat je strašně fajn, tak se snažíme následovat zvyky, ale Maruška trochu pokulhává, furt je jí to blbé, tak se obě smějeme 😁. Ještě si cestou na nádr kupujeme pivo Kirin, které je prý známé a jdem na vlak, který nás zaveze do Odawary, cesta je mega dlouhá a sedadla plná (až na poslední 2 zastávky, kdy si sedáme). Bolí mě paty a nohy, ale já to nějak rozchodím.

V Odawaře musíme přesednout na bus do Hakone, přesněji Motohakone, ale jaké nástupiště? Zas začíná hoňka, běháme od jedné cedule ke druhé, až se ptám nějakého pána (samo je problém s dorozuměním, ale nakonec chápe). Hledá na tabuli, hledá na mobilu, pak se radí ještě s jedním a posílá nás na č. 3, a křičí „hayaku“ (=rychle). Běžíme až se za kufrem práší, ale řidička nás posílá na č.5 tak zas valíme, ale bus nikde (jsem ráda, že ani Japonci se nevyznaj a nejsme jediné, kdo je ztracen). No naštěsí za 15min přijíždí a jedem! Líbí se mi, že na velkých nádražích jsou na perónu zábrany, které se otevřou spolu s dveřmi vlaku (metra). Jako upřímně je to asi fakt dobře, někdy je metro tak narvané, že by tam lidi snad popadali 😐.

Hned jak vylezem z busu, jde cítit, jak je chladněji, už to není taková pohodička. Jdeme ještě do supermarketu a kupujeme si vajíčka a instantní nudle. Rychle dáváme jakousi improvizovanou večeři, už je po 20h, jsme grogy. Chci si dát sprchu a něco zapsat, ale sprcha skoro neteče, jen maličkým proudkem a studená, tak se obrním ať žije otužování! Chci před tím varovat děvčata na pokoji, ale zakecáme se s jednou Francouzskou asi na 1,5h a už jsem vyřízená cokoliv dělat. Ještě si s Maruškou dáváme pivo Kirin a chviličku kecáme. Pak se přesunu na poschoďovce o patro výš, zababuchám se do své postele se závěsem, díky tomu vzniká jeskyňka a já upadám do říše snů tak rychle, že bych nenapočítala ani do tří.