Co dodat? Nadpis asi mluví za vše 😆… ok, to bych nebyla já, kdybych to nerozvedla…
Ráno jsem se probudila a něco si zapisovala, když Maruška vylezla z postele podemnou a potichoučku mi říká.
Teri, já mám v posteli štěnice!
TO znamená jedno – je to i moje postel!
Nevím, čím to je, ale jsem totálně klidná (a to mě štěnice děsí… především to, že se jich nikdy nezbavím…). Asi to bude tím, že i Maruška je klidná, což žasnu, protože její původní plán na začátku tripu byl: každý den si dát kufr do igelitu, aby se tam nic nedostalo 😆. To já „ostřílená“ cestovatelka na to dlabu a modlím se ve štěstí (no… ne vždy při nás stojí, žejo…)
Ok, klid jsem asi trochu zakřikla. Když mi ukazuje svlečku, a pak i živou štěnici (fotku mám bohužel jen svlečky). Panika začíná… snažím se Marušku uklinit, že ty mrchy jsou určo jen na posteli. Kufr a krosna jsou v bezpečí, protože jsou od postele dál!
Moje snaha je však pohřbena, když Maruška najde jednu svini PŘÍMO NA JEJÍM KUFRU!
Rychle vše pakujem na chodbičku, kterou prakticky zablokujem, protože je miniaturní a my vše vytahujem ven.
Měly jsme v plánu si dneska vyprat, ale z důvodu smradu, ne důvodu štěnic. Prohlédnutí nám trvá asi 2h… Marušce by trvalo i déle, ale já jsem už protivná… několik důvodů 1) mám hlad 2) jsem unavená 3) kufr jde 10x lépe zkontrolovat, než krosna, kterou mám já, takže mě znervózňuje, že ona (když má kufr) panikaří víc!
Než se přesunem, ještě potkáme klučinu, který měl postel vedle nás a celý se škrábe, prý celou noc nespal. Tak vyměníme několik slov… my jsme ještě víc v nervu, já se to snažím maskovat. A uklidňuji nás, že aspoň nemáme hryzance, takže jim asi nechutnáme, co by nám lezly do věcí 😅.
Když vše prohlédnem, už chci snídani… vyčerpaně do sebe soukáme jídlo (okonomiyaki a cosi), když najednou… po stole běží ŠVÁB😆 🪳…. No to byl konec… Já se směju, Maruška skáče, oklepává se a nadává a chce zdrhat, tak ji uklidňuji, že šváb už je normálka, ať to neřeší (asi bych reagovala stejně, ale řekněme, že parkrát jsem takto švába už viděla 😆😆).
Přesouváme se do nedaleké prádelny, zaberem největší pračku, pak několik sušiček, u toho celkem vtipkujem, nadáváme i zpíváme si, jak jde vidět př. na tomto videu 🎶.
Upřímně doufáme, že nikde žádnou mrchu mít nebudeme, primárně i z důvodu, že dneska jdeme ke couchsurferce (to je takové to, jak u někoho spíte „zadáčo“, ale hlavní význam je poznávání nových lidí, ne ušetřit) a ještě „hůř“, zítra k mamince od Motokiho a Satomi.
To by bylo neštěstí tam něco takového dotáhnout… ale já jsem si „jistá“ (modlím se v sílu myšlenky), že jsme vše prohledaly a vše je ok.. Nicméně pociťuji, že mé dlouholeté odhodlání a nadšení zvát domů lidi přes tyto platformy, trochu klesá 😅.
Jen stručně k mamince od Satomi a Motokiho. Dalo mi to zabrat vše zorganizovat. Prakticky jsme vše přizpůsobily tomu, abychom tam mohly jet. Couchsurferce (Haruna) jsme už podruhé oznámily změnu plánu a z původních 2-3 nocí se stala jedna – byla zlatá, že nás i takto přijala.
Nerada lidem něco vypovídám, když už je domluveno, ale Satomi na mě apelovala, ať to pro její maminku uděláme, že bychom „neměly“ odmítnout. Říkám si, že asi Motoki jí musel o nás básnit, protože si jinak neumím vysvětlit, proč se s námi tak chtěla seznámit 🫠. Ale upřímně… jet za ní ještě kus za Kobe (cca 1,5h od Osaky vlakem), bylo to nejlepší, co jsme udělaly.
Všechno jak ze škatulky
Když už jsme byly totál vyprané, rozhodly jsme se dneska vše vzít zlehka. Ke couchsurferce (Haruně) jsme měly dorazit až večer. Moc se nám nelíbí nechávat zavazadla na hostelu, ale co máme dělat, že jo (ne v pokoji jsme je nenechaly)…
Na ubytku ještě říkáme jednomu z pracovníků, že jsme ráno měly nemilé setkání s jistým zvířátkem… Upřímně, moc překvapeně nevypadá, spíš, že o tom ví… ale omlouvá se a přikyvuje, že ví, že to je nepříjemné a říká, ať přes booking zažádáme o navrácení peněz – proces trvá, ale nakonec se povede a vrátí nám aspoň půlku no…
Moc času nám nezbylo, ale měly jsme hlavní cíl: jako poděkování za Shonen Jump zadara (o kterém jsem psala zde) – dát týpkovi české bonbóny z domu – bohužel tam nebyl, tak předáváme kolegovi, ať poděkování vyřídí.
Ještě se stavujeme do obchodu, kde mě mega pobaví, když najdu „babiččin čaj“ a ještě víc fakt, že je skoro dražší než kimchi, které samo hned kupujem. A taky berem saké, co nám Motoki doporučil, třeba si dáme s Harunou.
Hodíme do sebe kousek žvance v podobě natta a kokina, vyzvednem věci a přesouváme se na metro. OMG, co za trasu jsem to vybrala… a ještě hůř: jsme na mega stanici, kdy nemůžeme najít správný vlak… bloudíme minimálně 3/4h!!! Nwm, jestli jsem víc naštvaná z toho, že přijdeme pozdě k Haruně nebo proto, že chudák Maruška je vyřízená a tak za mnou bobek vlaje.
K Haruně dojedem asi o tu 3/4h později, je mi trapně.
Bydlí v jakémsi paneláku na japonský způsob a má totálně obrovský a nádherný byt! (kde na to vzala omg?) Každá máme vlastní pokoj a uvařila nám večeři – ramen. Nabízela okonomiyaki, které totálně miluju, ale já blbka řekla, že jsme měly na snídani (každá půlu a ze supermarketu z bento krabičky), ale že to milujeme, že jsme nadšené mít homemade.
Jí to ale asi bylo blbé, tak jsem byla smutná, ja totiž stopro raději okonomyiaki než ramen.
Co to je Okonomiyaki?
Už jsem to zmínila tady, ale to byla verze z Kyota. Ale praktickyje to placka, kdy základem je zelí, mouka a vejce. Slovo je prakticky složeno z „okonomi“ = to co máš rád a „yaki“ = grilovaný. Takže krom zmíněného základu, tam může být cokoliv – maso, mořské plody nebo jen ta placka s mayonézou a okonomiyaki omáčkou – je to prostě totál boží jídlo.
Nejvíc mě dostává, když Haruna říká, že jsme jedly opravdu hodně (tyjo já bych snědla aspoň ještě jednu tu misku! 😅 Svěřuji se Marušce, ta má ale dost, tak se děsím, jaké jsem prase 🙈). Ještě nám dává kousek výborného cheescaku a jdeme spát, jsme KO.
Jak jsem se konečně wildlife fotografem stala
Ráno jsme přemýšlely, co dělat – nic náročného spíš jen chill (=odpočinkového), důvod? Prostě vše bylo dost nabité, a tak jsme šly do nedalekého parku (Boukenomori) s jasným cílem: budu fotit a Maruška kreslit přírodu / ptáky… byla to bomba! Ještě s krásným posezením na snídani (typicky: onigiri, kimchi, natto).
Moc času jsme ve výsledku neměly, ale já si to mega užila… Jelikož mým mega snem je být „wildlife fotografem“ (focení divoké přírody), toto bylo boží. Mám jen pár fotek a nejsou perfektní… ale je to jen začátek 💪. (pozn. kdo na to ještě nepřišel, někdy jej náhled příšerně rozmazaný, ale když na fotku kliknete, kvalita je lepší 😊)
A poslechněté ty zvuky přírody, připadaly jsme si spíš jak na jaře, než jak na podzim ❤️.
Na fotce můžete vidět bulbula (Hypsipetes amaurotis) (hlasitý pták, který ale skoro nikdy nejde vidět, takže jsem náležitě hrdá.
Varied tit (Sittiparus varius) – omlouvám se, většinou budu psát jména asi anglicky, protože česky to najít je peklo, ještě po zmateném měnění názvosloví – v závorce to máte i latinsky 😁. Ta něco vydrbávala v kůře a pak to kdoví co držela v zobáčku.
A (asi) hrdlička východní (Streptopelia orientalis stimpsoni) slunící se na zemi.
Taky fotím sýkoru, která je podobná naší koňadře, ale mnohem bledší, nevím, jaká to je, ale zjistím 😁. A stejně tak na pohled „naše“ vrána obecná je ve skutečnosti Corvus macrorhynchos (netuším správný název vrána tlustozobá / velkozobá / hrubozobá – je větší a očividně má i větší zobák.
I když nerady, po nějaké době se zvedáme a musíme jít zpět k Haruně vyzvednout věci a jít na vlak, ať jsme u Kuniko-san (maminka Satomi a Motokiho) ve smluvený čas.
Loučíme se s Harunou, ještě se stavujeme v Horakuji Temple, který Haruna doporučila. Potkáváme tam i týpka, který nám říká, že ten temple postavil, a že si mega váží, že jsme tady. My mu mega děkujeme a říkáme, že je nádherný, protože opravdu je – mrkněte na tu krásnou očistnou fontánu!
Co nás ale překvapuje socha SLEPICE s červeným šátkem. Často vidíme lišky nebo lvy s červenými šátky u svatyň, ale slepici? Když se to ale tak vezme proč ne – červená barva má odhánět zlé duchy a u zvířat symbolizuje božskou roli strážců svatyně. Slepice je spojována se svítáním a bohem slunce Amaterasu… tak proč ne, že jo… 🙂
Pak už pokračujem a než naskočíme do vlaku, jako správní bezďáci na schodech u vstupu jíme kimchi a sushi.
