Ráno je cca stejné, jak předešlé, dlouhý pokec, „obrovská snídaně“ (ponaučena z vlastních chyb si beru i kousek chleba, co mám z domu – chuť domova <3) + sušenky, ovoce, to by mohlo stačit. A vydávám se na tramvaj, směr China Town. V tramvaji už nejsem tak úspěšná s jízdou zadarmo a kupuji si jízdenku za 3 dolary (je i celodenní za 5 dolarů, ale špatně (zas) chápu řidiče.
Až jiný cestující mi se semnou pouští do řeči (ještě si semnou udělá fotku :D) a říká mi, že to je nejlepší volba – co už, na cestu z5 vím a využiji ji i zítra. Vystupuji na konečné, vycházím z podchodu a ocitám se na ulici, kde se začínají objevovat čínské nápisy. „Vůně“ nejrůznějších sušených ryb, bylinek, ale taky různé druhy zeleniny a ovoce ve mně evokují pocit, že je to dobré místo připomínající lidem Čínu. „Tereza!“ slyším z dálky a říkám si, kdo mě tady zná jménem… otáčím se a je to spolucestující z tramvaje, přichází se svými 2 dětmi. Dovídám se, že jsou z Ekvádoru, ale syn umí bravurně anglicky, taky fotí, tak se zastavujeme v obchodě, kde si chce koupit stativ. Procházíme spolu China Townem, chceme vidět vstupní bránu do China Town – „Dragon Gate“ – říkám jim, že jsem četla, že Je to na spojnici Grant Ave a Bush St., tak se mi smějou, že bych mohla dělat Guida a vypráví mi, jak žili v SF několik let, ale nikdy tam nebyli, protože jen pracovali (respektive ten tatík). Fotím se (i spolu všichni) a loučíme se, jako normálka chci toho stihnout hodně.
Využívám svých nově nalezených společníků pro fotku před „Dragon Gate“, což je vstupní brána do China Town. Pro mě je to ale východ a pokračuji dál mezi novodobé budovy.
Chtěla jsem vidět „Union Square“, ale jaksi se zamotávám mezi paneláky a nevím, kde je vchod, tak se rozhodnu prostě pokračovat jinam.
Chci se svézt na zastávku, kde bych mohla nasednout na legendární historickou tramvaj „Cable car“, problém je jak se tam dostat. Najít nějakou zastávku je jedna věc, zjistit ale jaký spoj tam jede je věc druhá.
Ptám se jakéhosi páru turistů, jestli se v tom „systému“ (= čti chaosu) hromadné vyznají, ale očividně jsou ještě víc zmatení než já, takže odpověď je jednoduchá – NE :D. Pokračuji tedy pěšky na další zastávku, ptám se nějakého Amíka, jak se dostanu na zastávku, kterou chci – ochotně mi vyhledá spoj na googlu, a říká, kde to ASI stojí, tak pokračuji pěšo tím směrem, a říkám si konečně jsem tady Powell street, když v tom uvidím frontu… na banány (?)… ne, je to na tu historickou tramvaj! Omg já jsem expert na pamatování názvů. No nic stoupnu si tedy mezi ostatní do řady.
Jenže musím na wc, co teď. Prosím někoho v řadě, jestli mi pohlídá místo a valím do místního Burger Kingu, kde na dveřích čtu „WC jen pro zákazníky“… s dostatečně prosebným výrazem žádám zaměstnance, jestli můžu na WC, a když mi ukazuje směr, cítím se, jak bych vyhrála loterii.
Vracím se do řady (moc se nepohla) a říkám si, jak je to asi s lístky… jiní v řadě mi říkají… „musíš to koupit tam na rohu“… a sakra… „ALE je šance, že pokud máš drobné, koupíš to i jak nastoupíš“. Tak na to prostě spoléhám a zas si povídám, tentokrát s rodinou z Brazílie, taky čekající v řadě. Nejdřív mě zaujal jejich jazyk, myslela jsem, že portugalština je podobná ŠJ, ale očividně ne (nebo je moje šj ještě horší, než jsem myslela) – nerozumím ani slovo :D, ale jejich AJ je úžasná, jejich syn se zrovna dostal na místní univerzitu, tak přišli prozkoumat město spolu.
Přijíždí jedna tramvaj za druhou a řada se pomalu hne. V mezičase se bavím pozorováním otáčení Cable car (tramvaje) na její konečné. Prakticky mi přijde, že to musí být těžká manuální práce pro průvodčí, nájezdová plošina určitě pomáhá, ale i tak to chce zapojit úsilí člověka.
Po asi hodině konečně nasedám, uff platím 8 dolarů a jedeme… přemýšlím, jaké to bylo asi kdysi, když to jezdilo všude možně. Postupně různě zastavujeme, a pokud je místo, lidé nastupují a jiní zas vystupují.
Vyklánět se nesmí, ale dělají to všichni, tak asi ok, jen se pořádně DRŽET to je hlavní pravidlo a taky nás na to průvodčí důrazně upozorňuje.
Nevím, kde přesně vystoupit… až když vyskočím vzpomínám si, že jsem chtěla jít ještě na „Lombard Street“ (která je známá tím, že je velmi klikatá, má 8 zatáček, a velmi prudká – jak většina ulic v SF). No ale co se stane v SF, když špatně vystoupíte? No musíte jít hodně z kopce, ještě víc do kopce, pak z kopce a když zjistíte, že jste zvolili špatně mezi dvěma ulicemi, tak zas do kopce. Což, ano, přesně to se stalo mě. Říkala jsem si, že kdyby lidi tady chodili víc pěšky, určo by měli pořádně vymakané nohy. Takže moje nohy si zpívaly, že budou mít svaly, můj zadek, ale jásal o poznání méně, protože bylo vedro jak něco a já se v těch úžasných černých legínách necítila úplně vzdušně.
No, nicméně aspoň ty výhledy stojí opravdu za to.
A když jsem dorazila k Lombard street a viděla, že jsem POD tou ulicí, opravdu jsem bojovala, jestli jít nahoru, ale já se přece nedám! Tak jsem obešla davy fotících se Asiatů na schodech. Upřímně nechápu, co tam mohli vidět, myslím, že ta ulice je víc fotogenická z nebe, než ze spodu z poza nějakého keře, ale je třeba mít vzpomínky, žejo…
Když se vyškrábu nahoru, zjistím, že výhled je vlastně nijaký, ale aspoň jsem byla na Lombard street! Nevím, možná je to větší zážitek, když si to člověk projede autem, pravda ale je, že je ta ulice hezky upravená.
No tak se zas pouštím dolů z kopce, objevuji na mapě jiný Safeway, tak když konečně najdu vchod, jdu si koupit sváču. A i když už hlady nevidím, chci aspoň dojít na nábřeží, ať mám přece hezkou atmošku. Jím už křupavější bagetu ze včera a nějaké to ovoce, je to dobrota, k tomu mám hudební doprovod od pouličního hudebníka, jo jsem ráda, že jsem počkala s přestávkou až na nábřeží.
Musím se už pomalu přemístit domů, stavuji se ještě z blízka mrknout na lachtany. Vůně je opravdu omamná, ale není se čemu divit, když se tam válí obrovské množství jedinců (na netu jsem našla až….), kteří přes sebe kadí a blijí. Tak pokračuji, je boží, jak se všichni usmívají asi to je tím sluníčkem, po zimě mi to opravdu chybí. Bavím se pozorováním „oživlé sochy“ převlečené za keř a nečekaně strašící lidi video – týpek děsící lidi
Nevím, co vše je bráno jako přístav, ale je opravdu velký, nebo aspoň hodně táhlý. Míjím velkou loď z 2. světové „SS Jeremiah O’Brien“ , která je jedinečným přeživším kouskem a dneska slouží jako museum. Je navíc znovu opravována po velkém požáru v roce 2020, kdy se ji hasičům naštěstí podařilo zachránit.
Ještě rychle procházím tržiště Ferry Building, jdu se podívat na „Bay Bridge“ a rychle na autobus.
Zas trable se zastávkou, no co, nasedám do jakéhosi zrovna přijíždějícího busu a ptám se, jestli to jede na Potrero Ave, zázrakem i správně vystupuju, tak jsem na sebe náležitě hrdá, protože vše vypadá stejně. Už zbývá jen se vyšplhat do dalšího kopce. Samozřejmě špatně odbočím, ale tak proč ne, přece jen jsem dneska furt seděla :D. Výhodou je to, že se tak dostávám na Vermont street, která se s Lombard st. přetahují o prvenství „nejklikatější ulice“. V tom vyhrává Lombard st., která má 8 zatáček, Vermont jen 7. Nicméně Vermont st. v tomto souboji vyhrává ve strmosti, což si náležitě užívám, jak se do toho kopce deru :D.
Když přijdu domů a dávám si sprchu, chci na chvíli vydechnout, ale je to jen pár minut, protože Gkb plánuje jít dneska na večeři. Čehož si nesmírně vážím, ale náležitě připravena na život backpackera na NZ moc nemám co na sebe. Žádný problém, Gkb vytahuje své oblečení a zkouší ho na mě napasovat. Přijde mi vtipné, že se chlap vyzná v módě víc, než já (ostatně kdo ne…), uklidňuje mě ale to, když mi připomíná, že dělal v módním průmyslu (navrhoval krajky na podprsenky :D). Škoda, že nemám žádnou fotku, ale bylo to super zkusit si obléct něco jiného, než v čem chodím normálně.
Vyrážíme do jeho oblíbené restaurace (je to spíš takové bistro. Jsem nadšená, jak je všude plno lidí, a pak mi dochází, že krom toho, že jsem v SF, tak je i pátek večer. U vchodu nás vítá personál a po chvilce nám ukazuje náš stůl. Nechávám výběr jídla na Gkb, který to zná a nemohl vybrat lépe, měli jsme smažené houby, nějaký salát s rybou, jakési kousky masa a ještě i další talíře dobrot, které si popravdě už nepamatuju, ale bylo to výborné všechno. Koktejly samozřejmě nesmí chybět, a i když v tom nedokážu vycítit takové niance, jak Gkb, chutná mi to.
Vedle u stolu sedí mladý pár a zas jen tak se Gkb s nimi dává do řeči, to, jak je snadné v US zavést hovor mě fakt baví nejvíc. Přesouváme se z restaurace vedle do baru na koktejl, což mi pak Gkb říká, že je to jeho bar, sice to nevynáší prachy, ale má to místo rád – prostě srdcař očividně :D.
Po nějaké době, bereme uber a vracíme se dom. Gkb ale ještě bere auto, že jedem do jiného baru, což hodně zvažuji, protože z pár nemilých zkušeností, kdy jsem věřila řidiči s alkoholem v žíle, jsem si řekla už nikdy. Ale nakonec risknu a ptám se, jaktože si troufá, tak krom toho, že mi říká, že tolerance je – což vím, ale nechápu – tak mi ukazuje, že prakticky to auto jezdí z něj. Drží lajnu, rychlost, zastavuje na značky, parkuje samo. V jiném baru se ale moc nezdržíme a Gkb se rozhodne mě vzít ještě na Twin Peaks – což bohužel nemám fotku, protože Carl (=čti typická SF mlha) byl všude.
Dneska budu spát jak mimino.
