Dalších několik dní je v duchu po-svatebního klidu. Dojíždíme hromady jídla – moje snídaně jsou v podobě jakýsi ch jarních závitků s rýžovými nudlemi uvnitř a k tomu nějaké dipy. Nikdo se k tomu extra nemá, že to berou jako „junk food“, možná to částečně tak je, ale už jsem viděla i horší a já to přece nenechám vše vyhodit a tak jich poměrně hodně spořádám.
Po večeři vždy hrajem deskovky, překvapuje mě, že jejich oblíbená hra je „Code names“ – česky „Krycí jména“ a je to hra od Čecha!
Noci se nadále táhnou, protože nemůžu pořádně spát a budím se kolem 3. hodiny, kdy se to dostane do normálu? Čtvrtý den to už vzdávám, protože mě z toho převalování jen bolí celý člověk a co hůř mám hlad! Tak se jdu vrhnout na jakési muffiny a svatební dort – ano ten brutální cukrkandl plný rozinek a kandovaného ovoce, a ano jsou 4h ráno :D.
Ráda bych něco dělala, připadám si, že jen využívám výhod helpxu, ale nic nedělám. Nějaký úklid, pomoc v kuchyni, ale jinak nic moc. Navíc slovo „úklid“ je dost silně použito, všude je bordel jak v tanku, ale nevím, co kde patří, navíc, když chci aspoň z linky něco vyhodit, tak Diana „Ne, to využiju, ne k tomu musím najít víčko, ne to musím někam dát, ne to je pro slepice…“, takže vlastně vše zůstává na místě. Do „svého“ pokoje chodím přes garáž, kterou využívám prakticky jak překážkovou dráhu a aspoň tak vzpomínám na své dětství, kdy (ano mega ostuda) můj pokoj vypadal, jak bych pořádala soutěže v jampingu a nikdo nemohl vyhrát, protože zvládnout přeskákat všechny věci bylo prakticky nemožné, stejně jako teď a tady.
Je škoda, že díky bláznivému počasí jsme furt v baráku, když mám tedy možnost se vždy přidat k Dianě na její každodenní procházce po okolí, jásám aspoň za toto. Nicméně jinak furt lije, to je fakt masakr, jestli na chvíli přestane tak je to jen 5 min a pak zas vichr a liják.
Stuart a Liz (kamarádi Andreuwa) potřebují jet do centra, vlastně jim pořádně nerozumím, jaký je plán, ale chci se někam podívat, tak jedu s nima. Zjišťuji, že to je prakticky jen okružní jízda po sousedstvích Aucklandu, protože potřebují něco občíhnout, ale jsem ráda i za to. Navíc je sranda, že ti 2 nejsou z Aucklandu, prý bydlí někde na samotě u…. pole, tak se taky necítí úplně komfortně ve velkém provozu :D.
Zastavujeme na pláži, že se půjdeme projít, jsem nadšená, konečně! No ale oni rozhodnou, že předtím sednem na nějaké jídlo. Je to divné, ale prostě ještě nemám hlad, ale nechci tam sedět a jen na ně koukat, tak, že bych si dala něco lehkého? … „Seafood chowder“, mořské plody jsou většinou známka lehkého jídla, tak si dám to! Chyba lávky! Bože takhle jsem se už dlouho nenapráskala, fakt mi chvíli natahovalo, jak to bylo na můj žaludek těžké. Takže POZOR POZOR všechny varuju, když narazíte na pokrm „chowder“ je to mléko, smetana a jíška, a ty mořské plody jsou tam asi pro lepší pocit. Ale i přesto musím říct: bylo to dobré… jen… prostě brutálně těžké… příště: raději se zeptat!
Na všem se dá ale vidět výhoda – ten brutální vítr venku, teď opravdu nemá žádnou šanci mě odfouknout. Procházka padá, protože jak jinak, začíná zas lít a já žertuji, že když jsme se ani neprošli, tak doufám, že po tomto jídle extra nezvýším spotřebu paliva, tak Stue souhlasí a nabízí, že bych raději mohla jít pěšo, tak se směju, ale raději už mlčím :D.
Když se dokutálím domů, je prý skoro večeře, což ani nechci slyšet, ukecám odložení véči na později, ať se k nim můžu aspoň trochu přidat. Andrew dává ochutnávat nějaké své alkoholové speciály z baru, a já vytasím slivovici pěkně vychlazenou z ledničky. Škoda, že nemám natočené reakce všech, je to boží, mají teda strach, že je to zabije (nutno podotknout, že měli na ochutnání ani ne 1/3 štamprle :D), ale přežívají všichni a všichni se dobře bavíme :D.
