Po návratu z Northlandu, ke mě konečně dorazil pocit, že chci už brzo roztáhnout křídla a vyrazit dál. Cítila jsem se dobře, nechtělo se mi odjíždět, ale ta malá ochutnávka dobrodružství, kterou jsem zažila v Northlandu byla jako droga, která mé srdce táhla dál. Haha trochu poeticky řečeno, prostě už jsem fakt chtěla zvednout zadek a taky něco ze Zélandu vidět a hlavně si i něco vydělat 💰.
Původní plán být po příjezdu v Aucklandu jen 2-3 dny opět ztroskotal a já jsem nakonec odjížděla až o skoro týden později. Hlavní důvod byl, že jsem čekala na kartičku, která mi měla dorazit z pojištění auta (ano je to neuvěřitelné, dali si slušně na čas a využili prakticky celou dodací lhůtu, kterou na to měli).
Byla jsem za ten čas ale ráda, protože jsem stihla hodně věcí, doolejovat auto (ty dřevěné desky nikdo nepotřel olejem, což je fakt na palici, protože s tou všudypřítomnou vlhkostí by to dle mého bylo brzo na odpis). Desek bylo ale poměrně dost a aby to byla větší sranda, myslím, že menší štětec jsem už najít nemohla 😆, no, lepší jak nic, využívala jsem totiž zbylý olej od Matthiase a teprv jak jsem šla koupit druhou flašku, koupila jsem i štětec normální velikosti 😅 🙈.
Taky jsem měla možnost konečně vidět botanickou zahradu i za svitu slunce, ne jen za deště ☀️.
Navštívila jsem centrum Aucklandu (o kterém jsem psala už dřív). A stihla jsem i víc pomoct na zahradě, protože (až na můj výlet do centra :D) se nám dešťové mraky celkem vyhýbaly (o větru se to ale říct nedalo). Byla jsem okouzlena motýlem „monarcha“, jsou fakt velcí a upřímně jsem je na Zélandu nečekala, protože jsem myslela, že žijí v Severní Americe. Tito motýli jsou známí hlavně díky dlouhým migračním trasám (i tisíce km), což je fakt husťárna. A Diana mě taky seznámila s kytkou „milkweed“ (mléčnice), na kterou monarchové kladou vajíčka. Mléčnice asi proto, že její „mléko“ je toxické (takže bacha při trhání nesahat do očí, pokud nechcete oslepnout 😉). Pro housenky ale supr bašta, po které se stávají toxickými pro predátory. Jindy jsme narazili na pavouka „huntsman“, já jsem ale našla na netu, že jde spíš o „Uliodona“ (což zní jak dinosaurus :D)… tak doufám, že mě žádný kolega biolog neukamenuje za špatnou determinaci – prostě celkem velký pavouk, jehož kousnutí prý bolí – a ne nechtěla jsem to zkoušet, takže neověřeno 🤷.
Měli jsme dalších několik parádních večeří, kdy přišla se semnou rozloučit i Satomi a udělat zas okonomyiaki 🥢, taky Andrew chtěl speciálně pro mě uvařit něco „typického“ – takže pečené jehněčí :)). Množství skleniček a hrníčku na fotce níž zobrazuje jen jeden z příjemně strávených večerů, nejsme troškař 😆. Stihli jsme i večer s deskovkami – nečekaně jsem i jakousi hru vyhrála (což je husté většinou vyhrávám jen v pexesu 😆).
A bacha bacha dokonce jsem se dočkala i vlastního pokoje! Udělala jsem totiž prostor pro Neila, což je (asi) helpx člověk, ale nevím, pořádně jsem ho neviděla nic dělat, jen se někdy objeví na večeři, někdy na snídani, nicméně je hodný a má fenku border teriéra, Leilu, tak vzpomínám na trenérku z agi, která má stejné plemeno x))… Neil je nicméně taky zainteresován do jakéhosi alternativního léčitelství a plánuje si rozložit vybavení v podkrovním pokoji, kde jsem přebývala, jsem tak „nucena“ se přesunout do pokoje, který byl předtím vždy obsazen a já tak získávám normální postel (ne jen matraci na zemi, kterou jsem ale brala za své útočiště a oblíbila si ji tak 🙏).
No a v neposlední řadě mi pár dní před odjezdem volají z pojišťovny ohledně auta! Chtějí vědět pár detailu a jen mi říkají, že musím jít k nějakému jejich technikovi, aby posoudil a vyčíslil škodu. Trochu mě děsí, že říkají, že si tam auto může nechat od 2 do 7 dnů. Tyjo, já se fakt chci pohnout, tak s pomocí Diany vykomunikovávám, aby mi poslali adresu na technika v Mt. Manganui / Tauranze, kam mám namířeno.
Původní plán bylo jet do Taupa, a najít si tam nějakou práci, ale Neil mi řekl, že bych mohla zkusit Taurangu a Mt. Manganui, protože je tam hromada kaváren / restaurací, tak tam určo nějakou práci v této sekci najdu a navíc má prý super „vibe“. Můj plán totiž je přes zimu pracovat a něco si vydělat, a pak cestovat. Bylo by fajn najít práci v hospitality a během toho si hledat něco v mém biologickém oboru, tak snad to takto vyjde! 🤞
TAK… cítím, že dneska je to tady! Psychicky se připravuji, balím si saky paky, ještě řeším milion věcí a ťukám si na čelo, že se na to nevyprdnu. Jsem děsně nostalgická a to jsem ještě ani nevypadla, dokonce si i vychutnávám bimbající hodiny, na které mi chvíli trvalo si zvyknout, že se každou hodinu hlásí o pozornost 🕰️.
Ještě s Dianou zabijem hromadu času odepisováním na neuvěřitelně dlouhou slohovku, kterou mi napsal Matthias po návratu domů, která zní spíš jako psychologický výslech, ale chci mu odpovědět, protože by mu to mohlo pomoct v psycho analýze na jeho sezení. A zapisuji ještě svou zkušenost pro vzpomínku do knihy „návštěv“ – woofing knihy (která je mega popsaná za tu spoustu let, co ubytovávají lidi). Už z tohoto jsem dost na měkko, když za mnou Andrew přijde a opakuje mi, že si můžu s sebou vzít jeho oblíbený hrneček (který jsem mu po dobu svého pobytu úspěšně zkonfiskovala), tak to mám už slzy hodně na krajíčku. A když dojde k samotnému loučení, prakticky nemůžu nic říct, protože jen bulím, omg, kdy se ze mě stala taká měkkota? Až v autě si vzpomenu, že jsem jim zapomněla dát v kapse připravenou magnetku s ČR vlajkou, ať mají na mě vzpomínku – no co už, stejně je chci určo vidět znovu (a musím vrátit i hrneček ❤️), takže až přijedu. Omg je zas tolik hodin, že přemýšlím, jestli vůbec vyjet, jdu si ještě koupit něco k snědku a natankovat a mám namířeno do Hamiltonu, kde jsou prý krásné zahrady. Jediný problém je, že zavírají v 5h, (v 5 je navíc tma, tak bodejť by ne 😄), cesta trvá cca 1,5h a protože jsou už 2h a zahrady jsou prý velké, říkám si, že jsem zvědavá, co stihnu 😄.
Tak jo je 15.39 a já vcházím do zahrad. Náhodně začínám v jedné sekci a jak vidím křižovatku a šipky do různých zahrad, vzpomínám si, co mi řekli – zahrady jsou rozdělené na styly, ne Afrika, Amerika apod., ale egyptská zahrada, Tudor zahrada, tea party (Alenka v říši divů) apod. Musím říct, že i když jsou jednotlivé sekce celkem malé je to boží! Každá zahrada má něco do sebe, ale i podle davu lidí soudě, že Egyptská všechny hodně učarovávám, asi tou svou barevností. Nikdy bych nevěřila, že dokážu takové krásné zahrady tak rychle proletět, ale je 16.30 a říkám si, že jsem fakt dobrá, že mám ještě nějaké minuty k dobru, tak se můžu kochat a můžu řídit za světla.
PRD!! To bych přece nebyla JÁ – v klidu a míru vycházím z „Chinoiserie“ zahrady, a co to nevidím – MAPU – omg ty zahrady pokračují!! Omg, cože??? ještě jednou takové množství zahrad??? (nebo dokonce víc 😅).
Situace je vážná, je 16.35, tak teprve teď začíná závod s časem. Valím do surrealistické zahrady, větve na rádoby stromech se hýbou a vržou – bacha ony jsou to vlastně nohy – lol no prostě odpovídá tomu, jak je surrealismus normálně trhlý. Přebíhám do tradiční Novozélandské zahrady, Italské, Indické, Modernistické, Čínská, Anglická a úplně na konec si nechávám Japonskou, která vyzařovala jakýsi klid, ale myslím, že tornádo Tereza ji ten klid zarazila, myslím, že i ty kačenky, co podřimovali uprostřed rybníčku se vyplašily, jak jsem se prořítila, bohužel fotky jsou dost mizerné protože už byla skoro tma… nicméně je 16.58 a já vycházím ze zahrad a mašíruji si to k autu. Když si představím kolik států jsem proletěla za 23 minut, kam se na mě hrabe „Cesta kolem světa za 80 dní“ 😂
Nechci to tady zapráskat fotkami, tak pár fotek nahraju ještě do vedlejší složky (teda snad hned potom, co zjistím, jak se tady vytváří něco ve stylu galerie 🙈).
Sedám do auta, celkem vyšťavená, ale myšlenka, že nemůžu spát kde se mi zlíbí, abych nedostala pokutu mě motivuje dojet do campu, který by měl být kousek od Hobitína – 3/4 hodiny, ok. Omg jak může být tak velký provoz? Jedno auto za druhým a to to není ani dálnice, jen jednoproudovka… fakt nemám ráda ty reflektory aut, které mi svítí přímo do ksi… obličeje. 2 min do cíle hurá… počkat… to asi nebude místo campu, dyť jsem uprostřed kruháče ve městě Matamata!! Terezo, co sis říkala posledně, když tě navigace z apky „camper mate“ zavedla někam mimo (vzpomínáte to bloudění v serpentýnách před Tāne Mahuta?), že to raději vždy zadáš přímo do googlu!! No, tak nastavuji (snad tentokrát) správnou lokaci a panenky se mi protáčí, když vidím 15 min, skoro celou dobu po cestě, po které jsem přijela.
Je tma jak v čudu a mířím do zatáčky jakéhosi prudkého kopce, zahlédnu však jakýsi campervan (spis autobus), tak si říkám, že jsem snad správně. Vyleze z něho postarší pár a vítají mě, říkají mi co a jak, ale já se jen těším, až zastavím a půjdu spát.
Na benefit možnosti přesunout se od volantu do postele si začínám celkem zvykat a užívat, obzvlášť, když prší. Jediný detail, netuším, kde mám čelovku (vlastně to byla věc, která mě zdržela snad o další půl h, jak jsem s eji ještě u Diany snažila najít), naštěstí mám mobil, žejo… Nicméně, popravdě mám hlad jak vlk… mám zbytek jakési tortilly a k tomu se nic nehodí víc, než fazole… na ohřev kašlu. Detail… kdo (blbá otázka, kdo asi…) dal tu konzervu do nejzadnější části auta? 🥫 Dostat se k ní obnáší přesunout všechny spací věci na hromadu, zvednou s tím vším tu dřevěnou desku a proplazit se do konce… když sesbírám síly a vykonám tuto aktivitu, vítězoslavně začnu otvírat konzervu. No samozřejmě se nestane nic jiného, než, že se urve to debilní očko! No to je vrchol! já jsem ale připravena a mám jinou konzervu – ale zas úplně vzadu!!! Tak zopakuji celý proces (podotýkám ve tmě, držet těžkou desku, mobil a u toho šátrat po konzervě dá zabrat)… haha mexické fazole… to je znamení to se k tortile hodí mnohem víc. No ale víte co? ano přesně! to hlupé očko se zas urvalo… doprčic… já ale z toho auta nepolezu! mě nedostanou, vím, že vzadu je otvírák, ALE já mám super ultra těžký rádoby švýcarský nůž od strejdy, tak teď nadešel jeho čas… no ty vogo! Tak ten otvírák zažil mamuty ne? Připadám si jak trosečník snažící se dostat k jídlu (co říct rozmazlené dítě moderní doby 😅), ale protože hlad je silná motivace souboj s konzervou vyhrávám a pouštím se do tortilly s mexickými fazolemi – které jsou úplně bez chuti, ale po ruce připravená sriracha to jednoduše zpraví, a já si tak můžu vychutnat jídlo, které jsem si opravdu zasloužila 💪.
Myslím, že po Novém Zélandu budu expert na otevírání konzerv. V kombinací s hromadou srirachi zažívám kulinářský požitek, a s tímto pocitem dávám vědět na druhou stranu planety rodičům, že žiju a pomalu se deru na kutě.
Takové super cestovatelské zážitky mi zvedly náladu! Už to někde, Terezko, archivuj, ať se to v éteru neztratí, bude z Tvého vyprávění a fotek nádherně čtivá knížka!!( Chci první výtisk!!!) Dobrý vítr na další cesty!
😀 😀 moc děkuji za podporu! to mě těší, že se líbí :)). Největší archivace je to asi tímto blogem… jen kdybych nebyla TAK MEGA pozadu :D.