Vstávačka ve 4h, a samozřejmě pořádné mazlení s Flerinkou. Možná někomu přišlo vtipné že jsem se tak trápila s tím, že ji opouštím, bylo to ze všeho nejtěžší rozhodnutí, jestli jet nebo ne. Ale pejskaři pochopí, proč jsem to tak prožívala (a stále prožívám), někteří mě možná odsoudí, s tím nic nenadělám. Co se ale Flerinky týče, mám štěstí v tom, že jsem ji nikam nepřesouvala, je pořád doma, kde je zvyklá a taky mám super kamarády, kteří ji někdy vezmou i jinam na výlet, tak jsem se aspoň takto snažila ji obstarat. Stýská se mi už teď na začátku hrozně moc a pomáhá mi jen o ní nemluvit.
Ale teď honem rychlá příprava, protože už 5.48 mi jede vlak ze Svinova do Prahy.
Dávám si hromadu tmavé čokolády v domnění, že mi to pomůže na nervy – nic moc – a zapíjím to s mamčou posledním panákem Terčiny svatební slívky. Což byla kombinace za všechny prachy, myslím, že mi moje tělo děkuje :D. Celkově za poslední měsíc jsem vypila snad víc alkoholu než za celý rok – vínečko, panáček, no, na NZ je chlast prý drahý a hl. sama nepiju, tak to vidím na jaterní očistu.
Říkám si, jak je možné, že zas odcházím jak vánoční stromeček – krosna velká, že to vypadá, že fakt někoho beru s sebou. Batoh plný techniky – tentokrát ji prostě musím všechnu využít! Notebook přes rameno a taška se svačinkou nesmí chybět. Nenávidím loučení, tak rychle pořádné obětí, pusa, zamáčknout slzy a vzhůru do vlaku.
Cesta utekla jak voda. Plánovala jsem si zdřímnout, ale jaksi jsem to nestihla… zato jsem ale odepsala všem kamarádům, co jsem za poslední dny jen odsunula na vedlejší kolej. Pak jsem snědla nejlepší makový koláč, který jsem včera pekla (ne, že bych se chvástala, můj recept to není) a už jsem v Praze. Na nádru na mě čeká Radek s Ralphikem. Radek mi tradičně gantelmansky bere batoh, což je mi trochu blbé, že nechávám tahání na něm, ale nemůžu říct, že si neužívám pocitu, že mám takového pomocníka, kdoví, jak to bude následující dny / měsíce. Míříme do nějaké malé kavárničky na sváču – miluju ta různě zašitá místa, o kterých bych se jen tak nedověděla. Po krátkém posezení valím koupit tvargle, (přloženo: tvarůžky), co jsem koupila pro couchsurfera už dřív a úspěšně je nechala v ledničce doma, a juchů na letiště.
Rozhodnu se nechat si zabalit krosnu, protože potřebuji, aby byla ok a ne roztrhaná, ale mám mega výčitky, že já člověk, co se snaží minimalizovat odpad, vyvalí tolik plastu… Radkové uklidňování, že když letím na druhou stranu planety, tak trocha plastu je už planetě jedno, mi moc nepomáhá :D. Mému svědomí (ale né peněžence) trochu pomáhá až cena 350kč, což omdlévám, ale říkám si, že je ta uhlíková stopa aspoň slušně zaplacena.
Poslední loučení mám za sebou, opět si připadám jak alpa, když si na tajňačku v nejzašitějším koutě dáváme panáčka a trochu připitá valím ke kontrole. Nevím čím to je, ale žasnu, jak rychle vyvalím – nebo mi to aspoň příjde – všechnu svoji techniku na pás (notebook, foťák, dron, mobil(y), powerbanka, čtečka a všechno příslušenství k tomu).
Mám přestup v Mnichově, ani jsem nestudovala, jak je to daleko, ale podle délky letu soudím, že co by kamenem dohodil. A když po 2h tranzitu nastupuji do AirBusu A350, (jak mě Radek upozorňuje) vím, že to už bude cesta delší. Miluju létání (jen mi trochu vrtá na duši a v hlavě ten ekolgický dopad), ale fascinuje mě, jak jde vše vidět jako na dlani.
Boží je pohled na zmenšující se auta domečky, prolétáván mraky, a jak letíme nad Grónskem, jsem ohromena bílou plání, která vypadá tak klidně a čistě, je to nádhera, zároveň ale vím, že já, jako člověk, který při doteku jiného často poslouchá „aaa smrt na mě sáhla“, by asi dlouho v takové zimě nepřežil.
Co mě ale na tomto letu fakt baví, že si připadám jak bychom hráli na babu se sluníčkem, odlétali jsme z Mnichova v 15.35, ale jelikož jsme slunce pořád doháněli prakticky jsme ho nenechali zapadnout… a říkám si, že aspoň už vím, jaký to je pocit, když je 24h světlo :D. Po cca 12h tak přistávám v 19h v San Franciscu.
Na letišti to jde, jak po másle prakticky nikdo po mě nic nechce. Na imigračním se mě týpek jen ptá, kde budu spát, tak mu řeknu o couchsurfingu. I když nejprve vypadá zmateně, pak pochopí a zas se úspěšně s někým zakecám. Říkám mu letmo, co bych ráda viděla a on mi dává tipy, jaká místa jsou hezká, co by mi doporučil navštívit apod., je moc milý.
Na letišti čekám jen chvilku, než přijíždí Garkuran s jeho psem Jackie. Jsem šťastná, že mě vyzvedává a nemusím bloudit San Franciscem, uznávám, že možná mám trochu těžší zavazadla na pochodování, než jsem čekala :D.
Když mě uvítá doma, mám pocit, že jsem vyhrála loterii s bydlením. Má 3 patrový dům, což asi je v San Franciscu celkem typické – úzké vysoké domy. Má ale fakt nádherný byt. Získávám úžasný pokoj s mega postelí, jak já se těším, až se do ní zavrtám. Jdu se ale nejdřív seznámit s hostitelem, ani nemám moc hlad, myslím, že můj žaludek je z celého toho nočního leteckého jezení ještě víc zmatený než moje tělo z jetlagu x). Ve výsledku se rozhodnem jít ještě na procházku s pivem v ruce (říká, že má nějaké VIP kontakty, tak se nemusím bát maléru, když se normálně na veřejnosti pít nesmí :D). Ukáže mi boží vyhlídku, kde jde vidět, jak krásně město svítí. Vypráví mi, že SF miluje, protože je to jedno z nejméně xenofobních měst, lidi neřeší, jaké je člověk pleti, co nosí, on třeba turban, protože je Ind a má rád svůj turban. Taky mi vypráví, že se v SF pořádají i běhy naháčů (později se dočítám, že to SF zpřísní) – což je teda hustý, ale vysvětluje to popisky na profilech Couchsurferů, kteří píšou, že chodí doma nahatí, tak pokud s nima chce někdo zůstat, musí s tím být ok :D.
Když se vrátíme, hodím do sebe sandwich z letadla, kecáme a ochutnávám různé koktejly, co umí Gkb dobře namíchat. Já jen žasnu jak velký bar nejrůznějšího alkoholu má, a jak se v tom vyzná a opět žasnu, jak vše může věda, když se to děla detailně – i míchání koktejlů.
Strávíme ještě několik hodin kecáním, pak dostanu boží masáž krční páteře. A přestože překvapivě nejsem tak vyřízená, jak bych čekala, jdu se v cca 1h přesunout do postele nečekala, že vydržím tak dlouho vzhůru.
