Tak je to tady, pátek! Chceme vyjíždět, co nejdřív. Původní dohoda byla v 8h, no samozřejmě, než jsme se vytetelili bylo snad 9. Nicméně, předpověď výjimečně vyšla a opravdu je krásně! Vlastně vůbec netuším, co je v plánu, jen to, že jedeme do Coromandelu. Tak nějak teda počítám, že Matthias něco naplánoval, protože on vybral lokaci, kterou chtěl navštívit ještě před tím, než odjede.
I když cesta trvá skoro 2 hodiny, utíká to celkem rychle. Jsem nadšená, že konečně někam jedu A… že je krásně! Když přijíždíme k Waiomu Valley Road Track, těsně před cílem nás čeká přebrodění řeky, která se valí přes cestu… nevím, jestli to tak je normální, ale Matthiase to nijak nezaskočilo, jen poznamenává, že má trochu strach, z nájezdu do řeky, protože je pod větším úlem, tak aby auto neodřel. Když ale úspěšně řeku přebrodíme hned za ní zaparkujem a pokračujem pěšky. Vidíme upozornění, že trek je ještě uzavřen, protože je po únorovém cyklonu pořád poničen. Matthias ale jen krčí rameny a tak pokračujem.
Myslím, že to je úplně jakýsi random trek, asi by přímo nikoho neokouzlil, ale já jsem byla nadšená a to hlavně z důvodu, že je to pro mě absolutně jiná příroda. Mega velké kapradiny, které se nazývají Ponga, jsou tak příznačné pro Nový Zéland, že jsou proto taky národním symbolem. Poznat se dají podle stříbrné spodní části listů a můžou být až 13m vysoké. Je to fakt husté! Poskakuji kolem (kdo mě nezná by si řekl, že jsme blázen) a říkám Matthiasovi, že jen čekám, kdy zpoza této jungle vyskočí nějaký dinosaurus. .
Ze začátku jdeme prakticky po cestě stvořené i pro auta, brodíme další řeku, tentokrát bosky. Cestou míjíme několik zavřených treků a po chvíli přicházíme k jakémusi „oficiálnímu“ vstupu na trek. Vstup se pozná se podle čistící stanice, kde si člověk musí před vstupem očistit boty. Má to sloužit jako ochrana proti šíření chorob a houbovým infekcím, především pro ochranu stromů Kauri proti nemoci „Kauri dieback“. Jedná se o nemoc, která se přenáší půdou a tedy právě znečištěná obuv je velkým rizikem. Jak velký efekt to má nebo ne, těžko říct, zase jsem slyšela různé řeči, že to je vlastně úplně k prdu, protože například takový ptáci si určitě nohy nečistí, na druhou stranu ptáci necestují každý den velké vzdálenosti a nemusí jim utkvět takový bordel na nohách jako nám na podražce. Chci si ale o tom něco víc přečíst z důvěryhodnějších zdrojů, pak dám vědět, co jsem se dočetla. Do té doby můžu říct, že je minimálně fajn, že se snaží aspoň něco dělat pro ochranu těchto stromů. A nás to zas takové úsilí nestojí prostě ty boty trochu očistit.
Pozvolna pokračujeme, ale naše trasa začíná celkem prudce stoupat vzhůru, nejprve krásnými schody, pak už jen pěšinou. A když řeknu, že jsme byli obklopeni junglí, opravdu jde o buš, která nám ani neumožňuje z cesty odbočit někam jinam. Kochám se kde jakou blbostí a jsem celkem ráda, že Matthias je nadšen ze stejných drobností, jako já, nemám tak pocit, že někoho furt zdržuju. Mrzí mě, že nedokážu tu krásu zachytit na fotce, jak bych si přála, snad se to časem naučím.
Poprvé se taky setkávám s malým ptáčkem „fantail“ (vlastní fotku bohužel zatím nemám, tak aspoň odkaz), který je boží. Je to takový společník cestovatelů, které vždy kousek doprovází, a právě podle svého charakteristického ocasu roztaženého do vějíře dostal toto jméno: fantail =“vějířovitý ocas“.
Tak jo, i když se kocháme, prakticky nic nevidíme :D. Buš propustí sotva pár paprsků slunce (ok, není to tak příšerné, furt vidíme na cestu, ale takto to zní víc poeticky x)), a když se to nemění ani po 2,5h cesty, rozhodnem se „poobědvat“ na stojáka a prakticky to raději otočit, protože už je relativně pozdě nato, že je v 5h tma.
Dojíždíme do jakéhosi kempu, kde se stihnem pokochat posledními paprsky slunce, uděláme si večeři v autě, což je fakt mega výhoda, že můžem vařit vevnitř a ne mrznout venku a kecáme. Mám trochu zkaženou náladou typickou bolestí hlavy, která je způsobená přetíženými (?) trapézy nebo čímsi, co mě trápí už dlouho. Matthias mi dává masáž, za což jsem vděčná jen částečně, protože současně se mu snažím vysvětlit, že fakt nemám zájem o nic víc než kamarádství. Ještě jako třešinku na dortu se před spaním ptá, jestli nechci „cuddling“ (což si překládám jako „mazlení“), tak už krapet nakrknutá odpovídám ne! a raději se rychle schovávám do spacáku. Omg, fakt jakoby mi nestačila tepající hlava, ještě mám kamaráda, který filozofuje, což je ok, já taky, ale někdy, čeho je moc, toho je příliš, a přestože chápu, že nemá moc zkušeností s holkami, fakt nechápu, že vůbec nepobírá, co se mu snažím říct (od začátku, co se známe).
Ráno se budíme, já jsem nadšená z nového spacáku, který jsem měla konečně možnost vyzkoušet. Boží Patizón, bylo v něm úžasné teplo. Je krásný den, ovesná kaše typicky na snídani a jediné, co ranní idylku narušuje je moje tepající hlava. Asi jsem to včera fakt krapet přepískla, omg a to jsme ani nešli žádný trek! Doufám, že se toho nějakým zázrakem zbavím, je to děsně omezující! Nicméně, dneska to na nějaký mega výšlap nevidím, protože to nechci zhoršovat. Matthias je s tím v klidu, že si dáme pohodičku a tak to vlastně i je. Přesunujeme se z našeho campu „Waiomu“ severněji po západním pobřeží.
Cestou zastavujeme na nějaký ten výhled a zakončíme to v campu v zátoce „Long Bay“, projdeme si nějakou krátkou vycházku lesem, která nás zavede na nějakou jinou pláž. Protože je fakt krásná a hlavně klidná, která je ale nádherná, tak chvíli sedíme na zemi a (zas :D) kecáme.
Když se vrátíme do auta, než se Matt pobalí, dávám kratičkého šlofíka s prodýcháváním, doufajíc, že to pomůže, nic moc teda…
Rozhodnem se přesunout blíže ke „Kauaeranga“ trailu, který chceme zítra jít. Přijíždíme už skoro za tmy, ale jdeme se ještě projít. Co je na Zélandu dost omezující a myslím, že to budu zmiňovat hodněkrát. Vše je „private“, tedy všude je plot a je to soukromý pozemek, takže pokud někde přímo není vyznačená trasa, moc možností projít se není. Jdeme tedy po ragbyovém hřišti, které je hned vedle parkoviště, přesněji je to asi 6 hřišť vedle sebe, což je celkem slušně velký prostor, ale na jednom zrovna asi začíná zápas / trénink, tak se velké části raději vyhýbáme. Uděláme večeři, já si potvrzuji, jak mě štve, když se mě někdo zeptá na názor, jestli zvolit to nebo to, a pak to stejně udělá po svém, ale raději nekomentuju.
Navíc je vtipné, že nevím, jestli je Matthias takový normálně nebo je ze mě nervózní, ale je strašně roztržitý, pak všechno padá, lítá apod. :D. Hlava nadále slušně tepe, Matt se ani už neptá a hned přiskakuje a začíná masírovat, čehož po chvíli zas lituju, protože se dostávám do stejně trapné situace jako včera. Samozřejmě u toho máme plno filozofických řečí, kdy se mu snažím vysvětlit, jak by asi měl k holce přistupovat aspoň z mého pohledu. No, ale jaksi to nemá moc odezvy, tak volím stejný krok, jak předešlý večer, tedy rychle zalézám do spacáku a snažím se zaspat nechápavost osoby vedle mě.
Ráno chci vyjet co nejdřív, tak jsem zas ta, kdo vyhání druhé z postele. Díky tomu, ale dojíždíme na místo celkem brzo, přesněji na místo, kde zjišťujeme, že náš trek je zavřený! Achjo zas ten tajfun! No, aspoň máme čas na rozhodnutí, co teď.
Nakonec volíme nějakou kratší trasu, k jednomu ze stromů „Kauri“, zacož jsem ráda, že to nebude mega dlouhý trek, ovšem k tomu samotnému treku nejdřív musíme dojít a to po asfaltce, po které bychom normálně jeli autem. No nic, zaparkujem u informačního centra, které mi připomíná „můj“ drahý Sluňákov, potvrzují to navíc různé vzdělávací srandy okolo budovy. A samozřejmě nezapomněli dát kartičky i na toaletu.
Žaludky uspokojeny, svačinky připraveny, a když už chceme vyrážet, zas se ukazuje Matthiasova zbrklost, když rozmáchne rukama a způsobí tak několika metrový (ok možná jen 1m) let mojí milované lahve na vodu. Lahve, která semnou zažila dost, a kterou jsem našla (zachránila), když opuštěně ležela několik týdnů (měsíců?) na Pevnosti poznání, kde jsem pracovala a nikdo se k ní nehlásil. No co už, dno je celé naprasklé ale drží, TAKŽE, když ji otočím dnem vzhůru, můžu nějakou vodu zachránit, a tedy, můžu využít právě nakřupnuté dno a dopřát si tak pár kapek vody, když mám žízeň. Myslím, že můj styl pití je opravdu specificky vtipný, ale Matthias má strach se mi smát, tak jen zoufale na mě kouká, ale já ani nemám náladu se rozčilovat, tak se jen směju, dyť přece jde jen o flašku.
Cesta po asfaltce (ok je to spíš štěrková cesta) se zdá nekonečná, cestou brodíme řeku, míjíme několik kempů a já jen přemýšlím, kolik tu asi v létě bývá lidí. Taky procházíme kolem několika zavřených treků až konečně dorazíme k tomu našemu.
Noříme se opět do lesa, stoupáme do kopce, semtam zastavíme na nějakou fotečku, a zase si opakuji „Možná dobře, že nemám macro objektiv, zkysla bych tu na hodně dlouho“. Po nějaké době se nám naskytne výhled v nějakém prokáceném úseku a taky jakési vyhlýdkové místo, tak vidíme i něco jiného než pěšinu před sebou a lány zeleně. A když konečně dorážíme ke Cookson Kauri stromu, je to nádhera. Celé to místo na mě působí majestátně, ale tak velký strom… a to ani není ten největší na Zélandu.
Cestou zpět zastavuje na lavičce s výhledem, tak si dáváme připravený sandwich. Já se konečně pokusím vzlétnout s dronem, ale chybí mi slunce pro nějaký zajímavější záběr. Tak sedíme na lavičce a cítím, že Matt má zas nějaký emoční problém, protože vzdychá, a tak se kousnu do rtu, ale i přesto se zeptám, co se děje. Tak mi říká, jaké to je trápení bez vztahu a nevím co, tak se snažím ho nějak motivovat, že život nekončí, že určo NĚKOHO v BUDOUCNU pozná. Když se vykecáme, pokračujeme zpět k autu. Celkem jsem překvapená, že mě z prvního dne bolí nohy, při scházení ze schodů vypadám teda asi trošku vtipně a říkám si, že jsem slušně zesalámovatěla z toho vysedávání v Aucklandu.
Ještě jednou vzlétnu u řeky, kde to je nádhera, ale prostě zas se mi potvrzuje „nečekat a raději záběry dělat hned“, protože to slunce prostě chybí a nejsem s tím úplně spoko.
Když sednem do auta, je skoro tma, na mě dopadne únava, a já jen doufám, že Matt není tak KO jak já, protože řídí. Jsem vděčná za to, že jsme vyrazili, Coromandel je nádherné místo a to jsem ani neviděla východní pobřeží, které je slavné pro krásné fotogenické pláže. My zůstali jen na západním pobřeží, protože jsme neměli tolik času, a i vzhledem k různě uzavřeným silnicím by se nevyplatilo tam cestovat. Taky mě to v reálu donutilo přemýšlet, jak Nový Zéland vypadal před několika stovky / tisíci lety, než přišli lidé. Slyšela jsem o zničené krajině už dřív z několika zdrojů nejvýrazněji asi od Tomáše Grima. Když tu člověk je, pomyslí si, krásná travička, kopečky, ovečky, kravičky, ale když pak vidí Coromandel, neprostupnou buš a najednou lány ničeho, uvědomí si, že to bývalo jinak.
Během cesty jde vidět (i to několikrát říká), že je Matt smutný, protože se vracíme, rád by byl déle semnou, tak jsem opět pozitivní podporou a snažím se nějak zamaskovat, že já jsem vlastně ráda, že se vracíme. Nechci, aby to vyznělo špatně, tento víkend jsem si užila a načerpala i zkušenost z osobního života „jak někoho pořád odmítat“, ale právě tato část byla vyčerpávající, plus i ta, že filozofování je fajn, ale ne pořád. A já navíc pocítila nadšení, že se vracíme k Dianě… jak bych měla tady na Zélandu domov, kde na mě někdo čeká, byla jsem neskutečně vděčná.
Když jsme dorazili, viděla jsem zaparkované auto od Kanaďanky Marie-Eve, tak auto hned nadšeně zdravím, jako největšího kámoše, protože možná bude moje! Jsem totiž s M-E domluvená, že auto omrknu, a když tak koupím, jakože spíš opravdu, jsem totiž z něj už teď nadšená.
Když přijíždíme, nejsme si jistí, jestli jsme zváni k večeři, protože jsme dneska „nepracovali“, ale prakticky se nás nikdo neptá a hned nás vítají s otevřenou náručí a smíchem… „Tak jste to oba přežili, super!“ (žertovali jsme totiž, že když bude příležitost MOŽNÁ Matt tak trochu „spadne“ z útesu a mě nezbyde nic jiného, než se ujat jeho auta :D)… a dodávají, že na nás čekají s večeří, „Tak šup šup, akorát je na stole“. Mě hned první sousto skoro zaskočí, protože se dovídám, že M-E auto někomu prodala. A tak se zas jen směju, že to je určo žert – bohužel… no co už… třeba na mě čeká někde jinde nějaké lepší a dokonce self-contained, což toto není. Já mám ale parádní náladu, přijde mi, že toto novozélandské dobrodružství je opravdu spontánní a opravdu nemá cenu nic plánovat. Večer je navíc plný povídání, legrace a já tak jdu spát opět šťastná jak blecha.
