Dneska někam vyjedeme! Nebude to ani Botanny garden ani jakýsi park, kam mě chce Diana furt vzít a mrzí ji, že to kvůli počasí nevyjde, ale tadáááá jedme do musea! Těším se! A protože je nás celá banda, než se dámě do kupy, zas vyjíždíme až kolem 10.30. Nicméně museum jsme asi už 3x přeložili na jiný den, takže slavíme úspěch, že jsme tentokrát opravdu vyjeli.
Už samotná cesta je fakt zážitek, ono totiž furt lije! To není možné (otázka, kde se ta voda furt bere, asi není na místě, když se Auckland nachází mezi dvěma oceány, ale stejně…). Když si to tak vemu, tak se ale popravdě cítím celkem v luxusu, protože jsem v autě = suchu. V hlavě mi totiž běží vzpomínky na Bali, kdy jsme s Terkou seděly na skútru a mohly jsme s ním skoro plavat, to dodalo jízdě teprv šťávu.
Liják byl tak silný, že jsem chvílí přemýšlela, jestli nemám spíš uvažovat o koupi lodě namísto auta. Myslím, že jsme si zvolili opravdu nejhorší počasí za celou dobu, co jsem tady. Potvrzuje to i otravný zvuk, který začnou vydávat všechny naše mobily, protože každému z nás dokonce dojde výstražná SMS, ať raději dneska neopouštíme domovy… hmm… pozdě.
Nakonec jsme ale úspěšně dorazili do muzea, kde nás hned za vstupem vítaly kostry dvou T-rexu a podle cedulí jsou to jedny z nejkompletnějších koster (což zas podle jakési konspirační teorie, co slyším od Diany, je kec, protože vlastně kdo ví, jestli dinosauři tady opravdu někdy žili :D). Vybavuje se mi ale (skoro) název filmu „Neotáčej se jde za tebou… T-rex“.
Co mě teda mega mile potěšilo, že jako vlastníka working holiday víz mám stejně jako rezidenti vstup zdarma. No není to paráda, co může víc potěšit? 😀 Ale teda krom toho vstupu, tak opravdu doporučuji muzeum navštívit. My měli na to jen 2 hodiny, což jsem (na mé poměry) musela opravdu proletět, pro vysvětlenou, jsem člověk, kterému je i den na muzeum nebo ještě hůř zoo málo :D.
Přestože se muzeu jmenuje „Auckland War Memorial Museum“, není to zaměřené jen na vzpomínky na 2. Světovou, popravdě jsem této části v nejvyšším patře měla čas věnovat jen 10 minut. Víc jsem si užívala historii Nového Zélandu .
Velká část je samozřejmě věnovaná maorské kultuře, což je pro mě hodně zajímavé téma. Všechny ty lodě, masky, zbraně, šperky, chtěla bych vidět, jaké to bylo kdysi a taky, co cítí Maorové, když se dívají na svou „historii“. Vím, co jsem slyšela, že jsou dost hrdí na to, kým jsou, ale stejně, když se na toto dívají, jak se cítí (ach ta psychologie).
Samozřejmě, kde jsem nemohla chybět, biologická sekce. Vyhubený pták moa a vedle toho pták kivi (je mu věnovaná velká ochrana, tak snad třeba aspoň ten přežije), problémem jsou ale pozemní šelmy dovlečené člověkem, co tu nemají co dělat.
Při prohlížení motýlů vzpomínám na kamaráda mezi potápěči, který má velké motýlí sbírky a řadím ho tak mezi experty :D. A taky vzpomínám na kamarádku ze stáže, se kterou jsem chodila na „lov“ motýlů. A Edita si stihla mezitím najít i nějaký nový kousek do svého šatníku, třeba v podobě želvího krunýře :D.
Co bylo ale fakt boží – sekce sopek, kromě obecného infa o sopkách a taky, jak je to s nimi na Zelandu, může člověk vkročit do místnosti, která slouží jako simulátor výbuchu sopky a doprovod zemětřesením samo nesmí chybět. Člověk sedí v obýváku, kouká z okna na moře, krásná idylka, když se pustí TV news s infem evakuace. Pak v moři něco vybuchne a přiřítí se vlna doplňována otřesy, pro mě je to celkem silný zážitek, myslím, že jen letmo si umím představit, co lidé prožívají, když jsou vystaveni takové nějaké tragédii.
Chtěli jsme jet domů před 15h, ať se vyhneme zácpě, ale kvůli počasí i museum zavírá dřív a my zkysneme v zácpě na víc jak 2h.
Omg! Umírám hlady, ještě, že je Matthias doma a určo něco uvaří. To by si ale musel všimnou zpráv, co jsme mu psali, když přijedeme začíná teprve vařit a já navrhuji, co můžem ukuchtit, že tam je ještě uvařená cizrna v ledničce. On ale následuje asi své ego nebo co a vaří, co chce, což je podobné tomu, co jsem řekla, ale nedává tam cizrnu ale fazole z konzervy. Omg vím, že jsou to drobnosti, ale jsem vytočená, protože ta cizrna se beztak vyhodí, protože se nestihne sníst (a bohužel o pár dní později se tak stane) „že by se to nehodilo“ – co je na rajčatové omáčce s kokosovým mlékem špatného v kombinaci s cizrnou… no, říkám si, že toto je přesně to, na čem musím zapracovat – asi sebevědomí(?), ale i jak jsem unavená a hladová dohadovat se mi nechce, hlavně, že bude jídlo.
Další den nastíním jen lehce, a to jen v podobě zmínky, že… MÁM KONEČNĚ bankovní účet a to u kiwi bank! Juch juch, tak aspoň to, vlastně to bylo jen vyplnění nějakého formuláře u nich na tabletu, pak pár razítek s paní v kanclu, pak mi dali kartu a šla jsem. Doma jsem se sice ještě dověděla, že internetové bankovnictví není automatika, tak jsem musela volat na pobočku a zřídit to po telefonu (což se samo nevyhnulo pár trapasům v nedorozumění, ale Diana seděla vedle mě a byla mi tak celou dobu aspoň psychickou oporou.
