První noc ve vlastním autě, bylo mi neuvěřitelně teplo, myslím, že závěsy na oknech dělají hodně a peřina je bohatě dostačující o něco horší je vylézt zpoza ní. Chci však vyjet co nejdřív, tak lezu, rychle vyčistit zuby a jedu. Při opouštění kempu ještě hledím na králíky, kteří všude poskakují, jak by se nechumelilo (krásná ukázka nepůvodní fauny).
Cestou zastavuji v malém městě Kaiwaka, kde mi Diana doporučila obchod se sýry, což jsem si nemohla nechat ujít a musím si koupit aspoň nějaký kozí sýr 🧀.
Rozhodnu se pokračovat směrem po západním pobřeží, protože o 3 dny později jsem domluvená s kamarádem Diany, že se setkáme ve Whangarei, tak abych do té doby taky něco stihla. Hledám místo, kde zastavit, abych si dala snídani, ale očividně v hledání místa na zastavení ještě nejsem tak zběhlá. Nakonec si vytipuju nějakou „public toilet“ a zastavuji na parkovišti, kde si dávám konečně snídani.
Mám pár tipů od Diany, co navštívit, jedním z nich jsou Kai Iwi Lakes, a tak pokračuji tam. Když přijíždím, vidím, že jezera jsou v létě určo oblíbeným místem pro kempování nebo se to aspoň tak tváří velkým prostorem jak stvořeným pro davy lidí. Teď je tu ale klid, což děla místo ještě krásnější… když vidím, že je možné jezero Taharoa obejít, hned tu trasu volím. Je to supr procházka, chvíli po pláži, chvíli v lese, chvíli na louce. A taky slavím, že se donutím vytáhnout drona a zkusit aspoň nějakou tu fotečku :).
Ok, ta „louka“ je krapet delší, a protože je to ke konci mé procházky, zažiju něco, co jsem na NZ ještě moc nepoznala – je mi horko! A já se tak začnu těšit, že skočím do jezera. Nikde nikdo, což je super, ale proč asi? protože teplota vody je od pojmu „teplá“ dost vzdálená, za to je dobře osvěžující a já přece chtěla praktikovat otužování 😅.
Dávám si pohodový oběd, který je v typické podobě dostupného – mrkev, hummus, krekry, plus malá vzpomínka na Auckland – Dianin boží ořechový muffin, omg proč jsme si vzala jen 2 (asi proto, že běžně peče buchtové muffiny, které nejsou zrovna mým šálkem čaje). Během tohoto super oběda pozoruji ptáky, co poskakují kolem a čekají na nějaký ten drobek, chudáci neví, že já většinou pozřu vše do posledního drobečku – sorry – jsou to především pěnkavy (nějaký ten kos), vrabci a já si říkám, jestlipak tyhle druhy jsou zde původní (googleno později – ne nejsou x)).
No, myslím, že pro dnešek stačilo a sunu se už jen do kempu. Mám v plánu navštívit „Tane Mahuta“ – největší z Kauri stromů na Zélandu, ale až zítra. Štěstí je na mé straně – blízko něj je camp… to bude epická přespávačka, hluboko v lese u majestátných stromů! To zní jako plán, nastavuji navigaci a jedu. Původní majitel auta mi řekl, že se mu na Zélandu nejvíc osvědčila google navigace, já si tím ale tak jistá nejsem, soudě z budoucích zkušeností. Ty vogo! „Asi se blížím“…, vysoké kapradiny stromy, tma (nebo je ta tma způsobená tím, že je už pozdě?)… no budu googlu věřit… ty vogo prudký kopec, serpentiny, napravo skála, nalevo sráz, to nevypadá jak ideální místo na kemp. A třešnička na dortu… navigace mi hlásí, že za pár metrů jsem v cíli… co myslíte, jak to dopadlo? Ano! velké prd!
Zkusím jet zpět, třeba jsem něco minula. No, ale kde se otočit v těch serpentinách a skoro žádné krajnici? Jsem úžasná a toto mega auto (pro mě) někde otočím, ale stejně nevím, kam jedu, ta blbka v navigaci mi říká, že jsem v cíli omg. Chci zavolat do campu, ale žádný signál! …když ho po 10minutách chytnu a dostanu se na detaily campu, není tam žádný kontakt… no tak pokračuji… najednou vidím jakousi odbočku za mostem (vzpomínám na reference, že tam někdo jakýsi most zmiňoval). Na úzké cestičce je semafor, který pouští jen jeden směr a já tuším, že jsem správně! Je skoro tma a další mega ďůry na cestě. Úspěšně, ale po tomto bloudění přijíždím do campu a musím říct, že je to přesně jak jsem si přála, údolí uprostřed lesa, magické. Jedná se o „samoobslužný camp“, takže na stolku jsou sepsány informace, jak zaplatit a kam obálku s penězi hodit (ještě, že mám přesnou hotovost).
No zase jsem grogy na nějaké vyvařování, takže to končí u podobné večeře jak včera a říkám si, že jestli moje stravování bude celou dobu takové, tak mi mé tělo asi bude děkovat 😄. Cestou z kuchyňky se kochám magickou vesmírnou oblohou. Ok „kochám“ je silné slovo spíš rychle mrknu, protože je zima a já si řeknu „je to boží, ale v létě to určo bude taky, šup do teplé postele!“ 😄 Když padne úplná tma, začne být venku celkem rušno a nechápu, kdo (dle mého) „uprostřed lesa a s dírami jak prase za úplné tmy“ přijíždí na motorkách a po chvilce rozepří odjíždí. No co už…, když je zas klid, vychutnávám si atmosféru lokace a k dokonalosti chybí je jediné… můj milovaný film pro toto prostředí jak stvořený… a tak se vzpomínkou na Marušku, která je stejně ujetá jak já, zakončuji tento super den sledováním Avatara ❤️.
Další den ráno chci vyjet, co nejdřív. Nasazuji čepku, čekám na odmlžení okna, ať to nenapálím do nějaké ďury a jedu.
Stačí jen vyjet na kopec (skrz milion zatáček, které jsem včera projela už 2x při hledáni campu) a jsem u Tāne Mahuta Walk: Waipoua Forest. Protože se jedná o největšího známého zástupce druhu stromů Kauri (Agathis australis) česky: damaroň jížní, u vstupu je větší čistící stanice, než kterou jsem zatím viděla a taky rozsáhlejší info o celé nemoci. Jedná se o houbový patogen, který napadá kořenový systém stromu, strom má tak problém přijímat z půdy vodu s živinami a rozvést je do celé rostliny (nemoc je taky označována jako „kauri disease / kauri dieback“). Co tedy můžem dělat? Očistit obuv a držet se vyznačených stezek, tímto můj plán jít strom obejmout padá (jo, jako správná crazy osoba). Jako biolog si nemůžu pomoct a trochu se o těchto stromech rozepíšu, protože si myslím, že jsou úžasné. Takže, kdo nechce číst, lze přeskočit x).
Kauri jsou třetí největší jehličnany na světě, mohou dosáhnout výšky přes 50m a šířky přes 13m. Vyskytují se v subtropické části Nového Zélandu – jsou zde endemickými druhy, nikde jinde na světě je tedy nenajdeme. Mají v ekologii a místní biodiverzitě důležitý význam, svou přítomností mění a udržují půdní prostředí pro ostatní rostliny a poskytují ochranu před erozí a záplavami, nejen pro to jsou tak považovány za „ekosystémové inženýry“.
Pro Maori byly Kauri stromy hodně ceněny, z pevného odolného dřeva vyráběli kanoe, stavěli budovy, ale měli pro ně také spirituální význam. Stromy byly spjaty s legendami, mýty a často byly součástí rituálů. Problém nastal v 18. a 19. století s příjezdem Evropanů, kteří si uvědomovali kvalitu dřeva a zahájili tak rozsáhlé kácení nejen pro využití dřeva, ale také pro získání zemědělské půdy. Z původní rozlohy pralesů jsou tak zachovány pouze 4% lesa.
Ke stromu Tāne Mahuta (v překladu Bůh lesa) se dostanu po pár minutové chůzi za čistící stanicí, a když k němu dojdu, opravdu na mě dýchne majestátnost stromu. Odhadovaný věk je mezi 1250 a 2 500, což z pohledu člověka je celkem velký rozsah, stovka sem, stovka tam. Ať je to jak chce, i 1000 let je hodně, když si představím, co vše se za tu dobu událo, je to fascinující. Měří necelých 52 metrů a obvod kmene má skoro 14 metrů.
Na informační ceduli se píše, že v Maorské kosmologii je Tane syn Ranginui – otce nebes a Papatuanuku – matky země, který roztrhl jejich obětí a přinesl tak světlo, prostor a vzduch, díky kterému mohl život rozkvést. Tane je dárce života a všechny živoucí bytosti jsou jeho děti.
Samo jsem se musela s tímto majestátem vyfotit. Využila jsem tak holčiny, které se po chvíli objevily, a narušily tak mou poklidnou chvilku. No, protože se neumím tvářit, když mě někdo fotí (první – a to je z výběru ta „nejlepší“), tak jsem si pak udělala sólo fotku (ta druhá) 😅.
Co mi teda jen nejde do hlavy, jak se všichni ti influenceři fotí… ale vsadím se, že to většinou nevypadá tak, jak jsem fotku sebe sama pořídila já 😅.
Když se dostatečně pokochám, rozhodnu se ještě sjet zpátky, abych viděla i druhý největší Kauri – Te Matua Ngahere (v překladu Otec lesa) – je vysoký sice „jen“ necelých 30 m, zato ale šířka kmene je přes 16m a věk je ještě rozporuplnější, odhady jsou od 1250 – 4000 let.
Chtěla jsem si projít i další trasy, protože jsou trochu delší, třeba k „Four sisters“, ale opět narážím na uzavřené cesty po tajfunu. Tak si aspoň opět užívám krásy a detaily hustého pralesa.
Další zastávkou je město Oponomi, vůbec nevím, proč mi to místo Diana napsala, ale jedu tam. Cestou omylem míjím zastávku s krásným výhledem na moře… no co pro příště aspoň vím, že „značka se stromem a lavičkou“ znamená asi odpočívadlo a možná s hezkým výhledem. Když dojíždím na místo, zjišťuji, že pobřežní město Oponomi je známé asi hlavně kvůli pláži (hádám proto mi ho Diana doporučila, říkala, že má ráda pláže), tak se chvíli procházím, pozoruji písečné duny na druhém břehu, po kterých si můžu zabobovat podle googlu, ale musela bych přejet trajektem, což se mi moc nechce. Co mě ale zaujalo víc je příběh, který se k městu váže.
Jedná se o příběh solitérní samice delfína, pojmenované „Opo“, která se objevila na pobřeží tohoto města v 50. letech 20. století. Nejdříve jen následovala lodě, ale poté předváděla lidem různé kousky, hrála si s nejrůznějšími předměty a ani v kontaktu s lidmi nebyla moc ostýchavá, umožňovala lidem hrát si s ní, plavat vedle ní. Stala se známá po celém Zélandu. Bohužel toto vydrželo jen 2 roky, poté byla nalezená mrtvá u pobřeží. V památce na přátelského delfína jí obyvatelé postavili památník a taky lze po městě vidět hodně věcí / míst věnované Opo.
Přemýšlela jsem, kam dál pokračovat, řekla jsem, že budu ve Whangarei dneska večer nebo zítra ráno, tak jakým směrem se ubírat, moc času nezbývá? Nakonec jsem se rozhodla jet do Kerikeri a uvidím, jak na tom budu časově.
Projíždím nádherným údolím, krásné hory (nebo možná spíš skály) v dáli přímo vybízí k fotce, ovšem, kde zastavit to je fakt naprd. Potvrzuje se to, že mít nízké auto je mega nevýhoda, protože bych ráda nechala nervózní / spěchající řidiče projet a uhnout na bok… často ale toto odklonění ze silnice je pěkně nebezpečný počin. Párkrát to takto zkusím a vždy se zděsím, jak slyším zaškrtat spodek auta, proto se tomu nadále snažím už vyhýbat.
Popravdě jsem celkem grogy, vzpomínám si na nej optometristu – svého kolegu Dana z optické kliniky. Který mi řekl, že šilhám! 😵 Naštěstí to není patrné (teda doufám :D), ale vysvětluje to, proč při dlouhém řízení jsem unavená (na čtení ok, na řízení nic moc, což je teď trochu nevýhoda) 👁️.
Jak dojedu do Kerikeri, hned si to zamířím k „Rainbow Falls“, které prý stojí za to. Než se vytetelím z auta, na parkoviště přijedou 3 dosti hlučná auta, která rozvrtají místní trávníček a vylezou z nich ještě hlučnější mlaďoši. „Tak je to tady, co Diana říkala, gangy jsou všude!“. Chvíli váhám, jestli opustit auto a riskovat, že ho vykradou… „Omg Terezo nebuď patetická! trasa je jen na pár minut“ Tak se posilním mandarinkou, která podle nálepky pochází příhodně z Kerikeri x) a vydávám se k vodopádu (ještě se cestou několikrát ohlížím přes rameno).
Scházím dolů k vodopádu a říkám si, že je fakt krásný, ale po chvilce zjišťuji, že trasa pokračuje a je to krapet delší procházka, než jsem myslela, což moc happy nejsem. Furt totiž myslím na ty rádoby „cool týpky“ nahoře a mé auto, a proto si procházku nemůžu náležitě vychutnat. Navíc mi přijde celkem úsměvné, že před vstupem je čistící stanice na ochranu Kauri, ale zároveň procházím kolem nově postavených domů, které jsou za plátěnou (roztrhanou) zástěnou a lidi tam zrovna mají BBQ party, plus, když pokračuji vypadá to, jak by trasa mířila do jakéhosi satelitního městečka…
Ne, toto nemám za potřebí, jako městská procházka fajn, ale po návštěvě Tane Mahuta apod. na toto nemám náladu. Tak se otáčím a mířím zpět. Úlevně si oddechnu, když je auto v celku a rychle se ještě přesunu ke kamennému domu, který je pro Kerikeri tak charakteristický.
„Stone Store“ je nejstarší zachovaná kamenná budova na Novém Zélandu (postaven mezi 1832-1836). Budova sloužila k obchodování mezi Maory a evropskými osadníky a jako skladiště misionářů. Dneska slouží jako museum a lákadlo pro turisty. Trochu trapas, že celkově nejstarší budova Nového Zélandu – Kemp House – se nachází hned za touto kamennou budovou (z roku 1821-22, tak aspoň ne takový rozdíl 😅). Ovšem jako nepřipravený turista nejsem s touto informací obeznámena a tak jen kolem této budovy procházím a říkám si,: „Tyjo to je hezký barák“. No a fotka tak vzniká jen „omylem“ z dálky – je to ta bílá budova za Stone Storem“. Na mostě je mapa, jak to vypadalo kdysi.
Sedím chvíli na lavičce, koukám na budovu a říkám si, jestli se odhodlat přejet ještě na pláž Paihia aspoň na západ. Jenže jsem tak grogy, že se mi fakt nechce. Terezo nebuď lemra a hni se! …tak se nakonec zvedám a rozhodnu se jet, západ slunce je za cca 40 min a cesta trvá 30 min, když nestihnu, tak aspoň se přiblížím Whangarei, bezpečnost samo především! Jako zázrakem dojedu na pláž vyběhnu z auta, na chvíli sednu a po 5 minutách je tma, ale stihla jsem to, neuvěřitelné! 😀 Chlad mě donutí se zvednout a přesunout, naštěstí nemusím daleko, popojedu jen pár metrů do jakéhosi kempu.
Majitel je srandista, ale musí trochu zpomalit v mluvě, abych jeho vtípky pobrala 😅. Když jde ven za kámošem k ohništi, ocitám se v kuchyňce sama a jsem za to celkem ráda. Samota ale netrvá dlouho, po chvíli přichází Maggie – bláznivá Zélanďanka (jak se sama označila), která cestuje v karavanu po Zélandu a hned se semnou dává do řeči. Zakecáme se asi na hodinu, protože je nadšená, když ji říkám, že jsem vystudovala biologii, jak vidím Zéland, že bych chtěla dělat něco s mořskou biologií, tak mi vypráví o „Orca lady“ dělající výzkum kousek odsud. Je super, jak při rozpravě s některými lidmi mi najednou nic nepřijde nemožné, super baba. Myslím přitom na svoji spolužačku Nikol, která vždy Zélanďany popisuje jako super usměvavé lidi, s čímž musím souhlasit, zároveň ale od místních furt slyším, jak NZ není moc bezpečné místo a měla bych dávat pozor při cestování sama.
Po jakési cca večeři se odebírám do auta slušně grogy, ale spokojená s dnešním dnem, teprve až jak to teď sepisuji si uvědomuji, co jsem vše stihla. Byl to fofr, ale i tak paráda 🙏, tak děkuji a dobrou 💤.
