Fotografie – má vášeň, proč mi ale vše trvá tak dlouho?!

Rozhodla jsem se pro článek „fotografie“, protože je to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla pro blog. Psaní mě baví, zároveň jsem ale chtěla konečně někam dávat fotky, ať jen „neleží v šuplíku“. V Japonsku (spíš už předtím) jsem se ale rozhodla, že to chci pojmout opravdu trochu vážněji…

Nechci se moc rozepisovat, tak (snad) stručně. Prostě, focení mě baví a to už dlouho. Pamatuji, jak jsem na střední měla malý kompakt a na výletě ve Francii jsem fotila každou blbost… no, pak promazávat ty 4000 fotek nějakých rozmazaných blbostí byl zážitek…

Vždy jsem si ale přála pozorovat zvířata a s tím se vyvinula vášeň pro fotografii. Chtěla bych ukázat tu nádheru přírody ostatním lidem. Třeba by si přírodu zamilovali aspoň částečně tak jako já a měli větší pochopení pro ochranu anebo by se mohli prostě jen pokochat…

Nicméně, co si budem… vybavení je jedna věc, druhá i čas. O „wildlife“ fotografii (=fotografie divoké přírody) jsem dlouho jen snila, abych se tomu aspoň částečně přiblížila, rozhodla jsem se aspoň příležitostně fotit domácí mazlíčky. Mám i profil na instáči, ať někám dávám fotky, co se ale aktivity na sociálních sítích týče… mám na čem makat.

Teď jsem se ale rozhodla, že dost je výmluv, odkládání a čekání.

„Terezo odhoď svůj perfekcionismus a začni, protože jinak si ten sen můžeš vzít tak do hrobu!“

Můj největší problém

Vše mi tak dlouho trvá!!!

Asi to bude kombinace několika faktorů:

Teprv se učím být se svou prací aspoň trochu spokojená. A akceptovat, že každý začíná a nemůžu se srovnávat s lidmi, kteří fotí roky a mají jinou techniku, nají lidi, místa…
Úprava fotek je pro mě taky peklíčko, vždy dát vše dohromady. Předtím jsem neměla ani PC, co úpravy rozjede. Nebo zase načítání je dlouhé, protože (zjistila jsem po pátrání) je rozdíl, jestli fotky mám načtené na exterňáku (pomalý kabel) nebo v PC… achjo, fakt nejsem technický typ, tak se furt učím i také základy.
Mám milion věcí, které bych chtěla dělat a čas… no řekněme… chci s ním hospodařit lépe a hláška, kterou tak nenávidím „Je to o prioritách“ je opravdu na místě.

Priorita

A tak jsem se rozhodla, že konečně chci mít jednu z priorit fotografii… ať se taky někam hnu a zlepšuji…

A protože si musím někde konečně tvořit portfolio, rozhodla jsem se založit Instagram profil (už třetí omg, jak bych nebyla už tak dost marná v přidávání fotek na můj „normální“ i ten s domácími mazlíčky). Je třeba totiž někde postupně tvořit portfolio. Stejně tak chci oprášit svůj 500px profil a chci něco dávat tam, ale zas ten čas, tak uvidíme…

Zvířena

Přidám tady pár fotek z nějakých procházek, ale hlavně nějakého ptactva, co jsem různě pofotila. Přála bych si mít i nějaké savce, ale bohužel to je jiný level, který mi čas ani mé zmrzlé prsty nedovolily… ale to přijde časem 😊.

Ranní procházky

Nejdůležitější ze všeho je prostě vyrazit! Dokopat se a využít ten moment… víc než cokoliv… focení divoké přírody je i o štěstí a trpělivosti.

Je sice super, když nějaká fotka vyjde, ale já zjistila, že mě energii i nadšení dává i „obyč“ sojka poskakující ve větvích a př. hledící na mě, případně něco klovající na zemi.

Jindy se však poštěstilo a na roztávajícím rýžovém poli jsem narazila na konipase. Majitel pole tam měl plachtu zatíženou pneumatikami z nějakého důvodu. Na první pohled by se to tedy mohlo jevit jak skládka… o to víc ale potvrzuji, jak je důležité mít oči pořád otevřené, protože nikdy nevíte 😊.

Bylo to úplně suprové je tak pozorovat… alias i drobnosti mi udělají radost – jako když se jeden z nich drbe na sněhu (těma maličkatýma pařátkáma x)) nebo když se schovává pod „přístřeškem“, ze sněhu… no není to roztomilost sama? x)

Nemám zas tak dlouhé sklo, tak jsem se musela doslova připlížit blíž… jen teda příště doporučuji nepromokavé kalhoty po té víc jak půl hodině ležení nan sněhu to přes legíny už krapet studilo 😅.

Už při mém příjezdu jsem zaregistrovala strom plný kaki kousek od mé práce/domu. Doufala jsem, že tam nějaké ptáky chytnu… a opravdu se pak povedlo, bulbul, vrány, špačci, i kruhoočko!!!

Když se dny začaly oteplovat začalo se taky objevovat víc a víc špačků….

Nebo naopak, když brutálně chumelilo, narazila jsem na vrány sedící na stromě, pokryté sněhem. Hned se mi v hlavě vytvořilo, co si asi tak říkají:

„Hej Bobe, jak to dneska vidíš?“ „Nevím Jožko, asi sedět tady a čekat až lidem spadnou nějaké zbytky.“

A poslední nebo skoro poslední můj den v Nozawa Onsen jsem při ranní procházce narazila na hned 3 druhy konipasů… já konipasy miluji. Anglicky se jmenují „wagtail“, protože je to přesně vystihuje. „Wag“ je – vrtění – konipase poznáte podle toho, že často jakoby „klepe“ ocasem o zem – jsou to roztomilouši :)).

Snow monkeys výlet

Dost velká atrakce oblasti Nagano – opice koupající se v onsenu…

Byl celkem problém se tam dostat (vzdálenost a čas), ale přes různé peripetie se mi to i s kolegy povedlo. Hodně jsem zvažovala, jestli tam jít, jestli to není jen „turistická past“, ale ve výsledku si myslím, že je to něco jak ZOO s tím rozdílem, že tam není žádná klec a zvířata jsou volná.

Pozn. já proti ZOO nic nemám, naopak si myslím, že jsou dost důležité, tedy pokud jsou zvířata na prvním místě a ne prachy… myslím, že v ČR máme fakt dobré ZOO, ale v zahraničí tomu moc nedůvěřuji a určitě NEPODPORUJI akvárka s kytovci… to je velké NE.

Jedna opice nás vítala už skoro na parkovišti, další jsme viděli u nějakých domů, které jsou po cestě, než se dojde k hlavnímu onsenu s opicemi. nevím o co tam jde, asi nějaké ubytko, protože v onsenu byli i lidé (v plavkách).

Jeden týpek si chtěl s opicí udělat selfie, to mi přišlo vtipné. Co jsem ale nepobírali, když jsme docházeli, v onsenu byl jeden týpek nahatý (mezi ženskýma v plavkách… to bylo fakt divné… nemluvě o tom, kam ten chlap dal mozek na místě, kde všichni mají teleobjektivy a fotí si kde co…

Jde o makaka červenolícího / japonského (Macaca fuscata). Opice se naučily využívat teplou vodu onsenu a staly se tak atrakcí (je to údajně jediné místo na světě, kde je takto můžem vidět). A červené líca opravdu maj, obzvlášť po tak dlouhém naložení v onsenu.

Na lidi jsou zvyklí, jdou neuvěřitelně blízko (pořád jde o divoká zvířata, takže respekt a NESAHAT!). Mě přišlo fakt husté, jaké davy lidí tam jsou, ale opice to berou naprosto s klidem.

Viděli jsme i mláďata, jak se ve vodě nahání, potápí a přišlo mi , že se taky navzájem topí 🙈 – fakt mi to připomnělo děti v bazéně. Chudák ten asi už trochu přitomený pak naštěstí našel konečně útočiště u dospěláka 😅.

Zůstali jsme celkem dlouho, abychom se všichni pokochali (vychytali jsme parádní počasí). Těsně před našim odchodem přišel týpek, který šel opice nakrmit a my jsme tak mohli vidět ne jen po kupě opravdu velké množství makaků, kteří se seběhli ze všech stran

Ale taky, jak bojují o jídlo… co bylo husté, bylo jedno, jestli sok měl být jiný dospělec nebo mládě… pokud stáli v cestě… letěli vzduchem (mláďata) nebo byla bitka.

A cestou zpátky se zas potvrdilo pravidlo, že je dobré mít oči otevřené, nikdy nevíte na co narazíte. Fotky nic extra, ale i tak je fajn mít jiný „úlovek“ 😊.

Ve výsledku jsem ráda, že jsem tam šla, ale ještě víc jsem ráda, že jsem nemusela cestovat hromadnou, která by vyšla (v levnější verzi) asi na 3h jedním směrem.

Krajinky nesmí chybět

To, že se chci zaměřit na focení zvířat určo neznamená, že jiné věci mě nezajímají. Přírodní krajinky určitě, ale stejně tak různé zajímavosti všedních i nevšedních dní 😊.

Sečteno podtrženo, doufám, že i nadále se budou líbit ať už moje pisatelské příspěvky, tak ty fotografické. Fotky přírody i čehokoliv jiného. Třeba lyžujících (nebo i zrovna „opalujících“ se lidí na sjezdovce).