Přemýšlela jsem, jestli napsat o Franklinovi něco „sólo“ nebo ho jen zakomponovat do ostatních článků. Jelikož píšu ale s hodně velkým odstupem (mám teď září 🙈), rozhodla jsem se věnovat jeden sólo článek (aspoň teda z doby v Tauranze a Mt. Manganui) pro něj, protože si myslím, že si to „zaslouží“ 😄.
Jak už z předešlých článků vyznělo, potkali jsme se na hostelu Mount Backpackers, kdy měl postel naproti mně. Od prvního dne jsme si hodně povídali (což by asi nebylo tak ohromující, když se dokážu zekacat i s kamenem stojícím u silnice 😅). Na hodně témat jsme měli podobné názory a taky mnoho stejných (praštěných?) myšlenkových pochodů. Horší je, že je z UK, takže často nerozumím 😅, což chápu, že musí být pro něj otravné, když se ho furt doptávám… možná je to přízvukem, drmolením (kdyby si tohle mohl přečíst, tak by se mu to asi nelíbilo, výhoda, že neumí česky 😜) nebo jsem nahluchlá (?). Anebo je to prostě jen tím, že moje Aj je bídná a vůbec neznám různé „hovorové“ obraty nebo jednoduše jen běžnou mluvu (pro trochu znalce AJ, v té době jsem nevěděla ani co znamená „what are you up to?“ – takže si umíte představit jak to pro chudáčka Franklina bylo těžké 😅 (prd!!! já trpěla víc, že jsem si připadala jak pako)).
Líbí se mi, že je stejně praštěný jak já, možná jen krapet méně ztracený v tom, co chce dělat (oproti mě). Je kreativní – miluje hudbu, a proto ji taky začal tvořit (na PC, což je snad poprvé, že jsem se s tím u někoho setkala, takže pro mě úplně nový svět) a to je taky jeden z jeho snů, dostat to mezi lidi a hrát. Musím říct, že mi to přijde úžasné, jak hudbu dokáže vytvořit a barvitě ji popisovat! Já snad tolik popisných slov neznám celkově, kolik on jich dokáže použít na popis hudby. Přijde mi to parádní a hudba, kterou tvoří se mi opravdu líbí, jen mi přijde, že je stejný perfekcionista jak já a furt s něčím není spokojen, takže mu trvá déle něco vypustit do světa (pořád ale asi méně než mě 😅… navíc, co já o hudbě vím, třeba je opravdu potřeba mnohem víc s tím být nespokojen, než př. s fotkami, se kterými se „peru“ já. Posílám odkaz na jeho profil na spotify nebo imusic, kdyby někdo chtěl poslechnout 😊.
Nevím, jestli se mi povedlo slyšet jemné niance v hudbě, které se mi snažil tak usilovně vysvětlit… ale aspoň jsem si hudbu mohla náležitě vychutnat s jeho special sluchátka (teď přemýšlím, jestli se těm velkým krámům přes celou hlavu, co zaberou půlku krosny vlastně říká v čj „sluchátka“ – dyť to zní tak drobně 😅.
Ze začátku jsem ničemu moc nedávala váhu, protože jsem si říkala, že je to „jen další“ cestovatel – všichni jsou milí a kamarádští. A navíc je mladší o 5 let. Ale je pravda, že některé věci (z mého pohledu romantické – i on mi později řekl, že chtěl, aby to bylo romantické) byly fakt milé a roztomilé. Když se tak zpětně dívám, vše se seběhlo celkem rychle, protože já jsem na hostelu byla necelé 2 týdny (ok, možná pro někoho ne tak rychle, pro mě jo v souvislosti, že jsem hledala práci, bydlení apod. :D). Nezapomenu, jak jsem první pátek něco dělala na PC a on se mě asi o půl 10 zeptal, jestli nechci jít na pivo – zmrzlá (jako vždy na hostelu) bylo studené pivo jedna z posledních věcí, co bych si dala, takže odpověď byla „now? why not sure let’s go“ (teď?, proč ne, jasně, pojďme! 😅) – jasně, že jsem nemohla odmítnout, chtěla jsem s ním někam vyrazit. Problém je, že na Zélandu se vše zavírá celkem brzo (na naše poměry, často v 10 je už zavřeno. Nakonec jsme ale narazili na Irskou hospodu Mellick, kde hrála i živá hudba, tak to mělo správnou atmošku a byl to opravdu super večer.
Jindy zas navrhl romanťárnu potom, co přišel z práce (kterou na rozdíl ode mě sehnal a pracoval tam asi už měsíc) sice znaven, protože celý den přeskladávat boxy z palet asi není úplně peříčko. Ale bylo hezké počasí, tak se mě zeptal, jestli se nechci jít mrknout na západ slunce – no neber to ❤️. Tak jsme sebrali deku z mého auta a šli sednout. Vždy jak se mě snaží vyfotit tak jsem krapet nervózní, jak se nevidím, a když pak vidím výsledek, tak si říkám, že jsem raději neměla. Třeba tady na té sólo fotce si připadám, jak rajče 😅.
Jednou se mě zas z ničeho nic zeptal, jestli může pro mě složit skladbu, no není to krása? Pojmenoval ji „Wild flower“ (divoká květina), že mu připomínám právě divokou květinu (což je ještě roztomilejší) – jestli ji někdy získám, tak určo nadílím! Zabral se do té skladby tak, že nehlídal mobil, a pak měl „maléer“ u Šárky a Dami, které dojely do Mt. Manganui a chtěly jít někam sednout i s ním a nemohly se mu dovolat. Když teda nakonec našel zprávu o dost později, ještě jsme rychle vyběhli a skoro hned je našli. Byly pěkně načepýřené (není divu, protože byla fakt kosa a ony byly celkem promrzlé), ale i tak jsme nakonec šli ještě společně sednout (já už s posledníma doláčema na účtu jsem jen dělala přísedící společnost 💵).
Jednou jsme šli na prochajdu i s Edem, což bylo z mé strany ok, brala jsem je jak kamarády. Jak to brali oni netuším, ale chtěli jít oba, a ve výsledku to byla sranda. Než jsme obešli horu, sedli jsme na pláž, užívali aspoň trochu jakéhosi tepla a hráli si mega množstvím mušlí na pláži (a někteří blázni lezli na šutry).
Jak jsme se vrátili na hostel, Franklin navrhl, jestli spolu něco ukuchtíme, že on má steaky a já zeleninu – nakonec kuchtil teda spíš on, což jsem se cítila blbě, ale bylo to boží, a po nekonečných krekrech, vločkách, při štěstí jogurtu to byla o to větší mňamina.
No a další den ráno jsem vstala poměrně brzo a šla na PC, protože jsem zas nemohla spát a viděla jsem, jak Franklin vystartoval na prochajdu a prakticky se na mě ani nepodíval, tak jsem nevěděla, „co jsem provedla“ ale po chvíli jsem se rozhodla taky provětrat hlavu, a tedy, že nadešel „čas“ vyrazit na horu „Mount Maunganui“ (ano tato oblast se příznačně jmenuje po této vyhaslé sopce), protože jsem tam ještě nebyla a to je ostuda, když bydlím přímo pod ní. Chtěla jsem jít sama, protože mě často bolí záda, obzvlášť, když lezu do kopce, ale částečně jsem i doufala, že potkám Franklina, a že by se třeba i mohl přidat… a přesně to se stalo. No a když jsme vyšplhali (skoro) nahoru a na chvíli sedli na lavičku s výhledem… byl to on, kdo sebral odvahu a řekl, že neví, jak to cítím já, ale že se mu líbím, a že mi to tedy musel říct. Tak jsem ze sebe vypravila, že to cítím stejně… A když jsme vylezli na úplný vrchol, dělala jsem typickou otřelou fotku z vrchu Mt. Manganui, když mi dal pusu. Bylo to tak krásné, jak nějaká love story a myslím, že tohle je nejvíc intimní věc, kterou jsem kdy sdílela a tím asi končím 😅. Možná jen… netuším, jak dlouho to bude trvat, ale takto s Franklinem jsem si říkala, že je paráda, že i ty romanťárny, co jsem myslela, že jsou „jen“ ve filmech se opravdu můžou stát ❤️.
Na západ slunce, někdy i východ jsme pak chodili častěji (no přesněji na západ většinou běželi 😅, protože se stmívalo už kolem půl páté, takže to Franklin často nestíhal dřív z práce), a přestože je to stále ten stejný „kýč“, je to nádhera. Někdy se nám i povedlo být v klidu sami, jindy za námi přišel nějaký týpek, říkající, že je dobře, že jsme na NZ, že za chvíli začne válka a a všichni chtějí všechny pozabíjet – není nad informační vložku romantického momentu 😅.
Bylo od Franklina taky neskutečně milé, jak se mi snažila aspoň nějak pomoct v nalezení práce. Jednou jel semnou i busem do Taurangy (protože už jsme odmítala furt jezdit drahým autem, které pak je problém někde zaparkovat) a obcházel semnou (bezúspěšně) kavárny. S tím byla taky spjatá dobrá storka: nastoupila jsem do busu, on mi v sms řekl, že by jel semnou, tak jsem vystoupila na další 3. zastávce, a protože jízdní řád ukazoval 20 min šla jsem o jednu zastávku zpět, ale jízdní řády na Zélandu očividně moc nefungují, a sotva jsem došla vidím odjíždět bus, ve kterém sedí Franklin 😂, nakonec to teda dopadlo tak, že on vystoupil na další zastávce doběhl na zastávku, kde jsem byla já a jeli jsme 3. busem v pořadí (do toho se objevila opět kulturní vložka v podání týpka oznamující přicházející válku). Plus jako vtipný bonus, když jsme vystoupili z busu, potkali jsme na zastávce busu Malcolma – klučinu z hostelu, se kterým jsme se ráno rozloučili, protože měl namířeno do Aucklandu.
Když jsem pak navíc bydlela v autě (viz další články), často mi uvařil nějaké teplé jídlo a snažil se o mě aspoň takto starat (opravdu jsem odmítla, aby zaplatil byť jednu noc v hostelu, co by to pomohlo, takhle ušetřil prachy aspoň na to jídlo 😅).
Co dodat, snad jen, že jsem byla za něj opravdu ráda a vděčná, prostě drahoušek ❤️. Samo jsem se v mých možnostech taky snažila dělat maximum, tak krom nějakých drobností jsem mu já na oplátku poskytla azyl, když bylo potřeba a často jsem ho hodila ráno v 6 do práce a vyzvedávala z práce.
