Hakone v našem podání: příroda, ztracený Japonec a zpěv pro medvědy

Juchůůůů nový den! Ráno jsme si daly hezky na čas. Vůbec nám to nevadilo, kam taky spěchat. Já jsem to dost přivítala, ostatně za poslední 4 noci jsem průměrně spala 2-3 hodiny, tak i dnešních 8 hodin baterky dobilo jen trošku. Ale měly jsme být v Motohakone 3 noci, to znamená… chvíli se nikam nehnat!

Hostel byl navíc celkem hezký, krom pohodlné postel, měl velkou společenskou místnost, a jedna z koupelen byla v japonském stylu – sprcha na okraji místnosti měla sloužit k tomu, aby se člověk nejprve vydrhnul než vleze do velké vany uprostřed, je to tedy jakoby „onsen“ style. Pochybuji ale, že to turisti nějak řeší. O typicky japonské koupelně se určo rozepíšu v nějakém pozdějším článku.

První mise: sehnat snídani! Procházíme pod obrovskou torii bránou, která je tak typická pro celé Japonsko. Torri brána většinou označuje vstup do šintoistické svatyně nebo na posvátné místo a nejčastěji má červenou nebo oranžovou barvu. Roztomilost sama je i v podobě různých drobných replik, zvířátek nebo sochu tanuki (má to být psík mývalovitý, což není zrovna opěvované zvíře v naší přírodě). V Japonsku ale Tanuki je symbolem štěstí, hojnosti, prosperity a hravosti.

Směr supermarket nás přivedl na stopu pekárně, ta ale otevírala až za půl h (proč už před tím stojí pár lidí?). Než abychom čekly, rozhodnem se jít prvně do supermarketu. Chjo… je to sice jen convenience store, ale protože my bychom nejradši zkusily všechno (třeba ta bageta s nudlemi?! 😅) No, strávíme tam asi půl hodiny, koupíme minimum s myšlenkou, že určo něco vyberem v pekárně.

Convenience store

Tak zvané Convencience store jsou v Japonsku na každém rohu jedná se třeba o Family Mart; 7/11 nebo Lawsone. Najdete tam všechno možné. Výhoda (i nevýhoda), zboží je furt obměňováno – pečivo různá kokinka… takže je normální, že jeden den je na výběr nějaké zboží a další den něco jiného (blbé, když vám něco chutná a pak už to neseženete 😅, nadruhou stranu je možnost toho zkusit ještě víc, než se na první pohled zdá! 😅).
Na plno cestovatelských fórech se říká, jak je to super, že je to levná varianta jídla! Kecaj! Respektivě, ano, je to levnější než v restauracích. Ale nejlepší je: supermarket! (obzvlášť koukejte po těch, co nejsou anglicky, nejlépe jen v Kanji – ty mega složité znaky), rozdíl v cenách je klidně i dvojnásobný.

Omg! Už chápem, proč ti lidi čekali před otevřením… ta fronta je asi 5 metrů dlouhá a uvnitř se to ještě klikatí (sorry fotka jen zevnitř)… ale jsme v Japonsku, postupuje to rychle.

S Maruškou naštěstí obě razíme heslo „rozpulme, co můžeme, ať toho ochutnáme co nejvíc!“ Je tam opět tolik lákadel (ale taky 2x dražších, než v convenience store). Bereme jakýsi Curry Bread (kari chleba), protože všude v pekárně vysí cedulka, že vyhráli nějakou soutěž, dále custard pie (pudink – já total miluji pudink) a něco zeleného s matchou, vypadá to suše, mě to moc neláká, ale když Marušku jo, chci to zkusit.

Co říct Curry Bread a Custard Pie byly totálně famózní!!! To matcha-něco… znova to mít nemusím, ale jsem ráda, že jsme zkusila 😊.

Dneska máme v plánu se projít, je asi jedno kam, prostě ať vidíme něco z okolí. Tak si jako cíl zvolíme… restauraci co nám včera ta Francouzska doporučila 😅.

I dnes pokračuje svátek „culture days“ kolem chrámů je tak kvantum lidí a sbírají razítka (? My chcem taky razítko je zdarma? A já bych chtěla tak nádherný bloček, už vím, co si musím koupit!). Lidí je ale spousty tak pokračujeme dále, že razítka snad seženem i jinde.

Sbírání razítek

Určo se o tom ještě někde zmíním, protože jsme se s Maruškou tím staly trošičku posedlé :D. Razítka jsou fakt suprovní, často jsou to mistrovská díla. Jsou na nádraží i u různých památek, stačí je jen najít. Razítka u chrámů jsou taky, ale ty jsou většinou s poplatkem a plno Japonců si je dává do speciálních nadherných deníčků na razítka.

Motohakone leží hned na pobřeží jezera Ashi. Jdeme tedy po jeho severním pobřeží. Na jezero skrz stromy výhled moc není, ale i tak stihnem zahlédnout turistické lodě, které po něm jezdí. Kocháme se vším, každou maličkostí, vadí nám jen, že kus je po úzké cestě a tak uhýbáme autům, co nejvíc to jde. Místy to chceme otočit, ale vytrváme a vyplatí se. Maruška tasí svůj boží dalekohled a my tak konečně vidíme nějaké japonské ptactvo.

Samo některé druhy jsme zaznamenaly už dřív. Vrány (větší než jaké vidíme v ČR) nás budí každý den, stejně tak jako bulbuli (aspoň odkaz na obrázky na netu, než budu ít vlastní x)), se ozývají všude (zahlédnout je ale, dá zabrat). Jsme ale totál okouzleny luňáky, které vidíme i tak blízko městu! Jak je to možné u nás tak plaší a tady běžně ve městech. Vidíme taky poprvé „varied tit“ (sry nwm česky) a kruhoočko (vtipné je, že jsme mu daly takovou přezdívku a pak zjistily, že se tak v češtině jmenuje :D), je to nádhera. Nadšeně kolemjdoucím oznamujeme „Asoko wa kotori desu = je tam malý ptáček“ …tak se usmívají ať už naší radosti nebo japonštině, ale je to boží!

Procházíme pod lanovkou vedoucí na kopec = stojí to dardu peněz, to se nám platit nechce. Proč taky, my se kocháme procházkou, tak nás přelidněné turistické spoty fakt nelákají. Půjdem pěšo do restaurace? Achjo, vypadá to, že to je po cestě… mezi auty se nám kličkovat moc nechce. Co teď? Už jsme u cípu jezera, přece nepůjdem zpět stejnou cestou. NE! Obejdem si jezero! 💪

Cože? 😯 Ono je i možnost to jezero obejít přes hřebenovku? No tak to musíme! Je sice už 13:30, ale to přece stihnem obejít! Tma je až v 5 😅🙈.

Dereme se do kopce, kocháme se (až příliš) vším možným, potkáváme jen pár Japonců. Na vrchol Mt. Mikuni se vyšplháme 15.30, výhled žádný, já mega hlad, rychle pojezme oběd (teda pokud se tomu kousku chleba a nějakým kokinkám tak dá říct 😅) a valíme dolů bude tma! Sakra fotku skrz stromy, jsme měly udělat předtím, je mlha a ani ten mini „výhled“ už není. No jo, sry hlad byl větší 🙈.

Tvl je tma! Hlavně, že mám čelovku v krosně! Tam jí je dobře. Sakra, nežijou tu tak náhodou medvědi?? Nemáme ani tu rolníčku (abychom medvědy upozornily, tak si pro jistotu aspoň zpíváme (vede naše oblíbené „brum brum brum, o čem se zdá medvědům“). Ok, ta cesta kolem jezera je trochu delší, než by se zdálo. Potkáváme nějakého totál vystresovaného Japonce… nevíme co chce… nechápe, že to můžem přeložit přes mobil, tak než aby se uklidnil, furt něco povídá. Nakonec asi po 20 min chápem, že má strach: neví, jak daleko to je do města a neví, jak si zapnout světlo na mobilu (tvl, my taky ne = talenti, jak to safra zapnout? :D) Tak navrhujem aby šel s námi… On svítí Maruščiným mobilem, já svojim.

Dobíhá nás skupina jiných Japonců (rolničky co mají nám dávají vědět, že tam asi fakt medvědi žijí). A po nějaké poblblé komunikaci chápeme, že nabízí, abychom šli s nimi, že nám půjčí jejich čelovku.

Jsou mega hodní. Dojdeme na jakousi hlavní cestu a oni začnou hlubokou konverzaci mezi sebou, WTF o čem mluví?? Dovídáme se pak, že přemýšlí, že zavolají taxik… omg hlavně to ne… to je darda… tak nastává zas snaha domluvit se – nejsou vůbec zvyklí používat mobil na překladání a očivnidně ani mapu 🙈. Snažím se jim vysvětlit, že pokud jde o nás, my jsme ok… jen chceme vědět, že ten zmatený týpek je ok. Snažím s ejim taky vysvětlit a na mapě ukázat, že o kousek dál je bus zastávka a tam máme namířeno.

Nakonec nás chápou a říkají, že půjdou s námi. Jdeme přes nějakou starou cestu. Je totál tma a kluzko, ale cesta je nádherná. Říkají nám, že jde o cestu po které chodili samurajové!! 😍 Hned díky moderní technologii říkáme, že jsme šťastné a poctěné, že tudy jdeme. Oni jsou nadšení z našeho přístupu a japonštiny, kterou ze sebe drkotám (čteno z překladače 💪).

Docházíme na zastávku, běžci se oddělují a my se loučíme. Dvě zastávky jedem busem a loučíme se se zmateným týpkem. Kupujem něco v supermarketu (kde znovu potkáváme běžce, kteří tam v mezičase doběhli :D), děláme večeři a hurá spinkat.

Onsen!!!

Dneska máme v plánu Onsen!

Co to je Onsen?

Stručně řečeno: horké prameny. Japonsko je vulkanicky aktivní oblast, tzn. v pozitivním smyslu = mnoho horkých pramenů. Onsenů je tak po Japonsku víc jak 2 000onsenů.
Onseny jsou velkou a zásadní část Japonské kultury. Mají mnoho podob a pravidel, přes které nejede vlak.
Mají funkce př. očisty, léčení, relaxace. Do onsenu se chodí tak jak nás přiroda stvořila, tzn. většinou jsou dělany na dámské a pánské. Jedno ze zásadních pravidel je, že se do nich nesmí s tetováním, ale to se taky už mění. Mnohé onseny malé tetování povolují, když se zakryje, připadně jiné onseny jsou zcela benevolentní. Věřila bych ale, že mnoho onzenu bude stále zcela proti nim, protože v Japonsku tetování = Yakuza = mafie, nebo jiné špatné skupiny)
Mohla bych tady toho o nich napsat hodně, možná ale spíš dám pár odkazů na zdroje, které si můžete pročíst, když budete chtít. Př. zde nebo zde.

Jedno ale říct můžu, 100% Onseny doporučuji, je to úžasný zážitek. Chápu, že se člověk může stydět, ale opravdu není proč, každý je nějaký a ta relaxace za to opravdu stojí! 🙂

Dalo by se tam jet busem… proč ale, když se můžeme projít a na konci cesty si tak vychutnat relax? 😊

Původně jsme chtěly vycházet brzo… na to, že jsme obě ranní ptáčata se nám to tady ale moc nedaří. To však vůbec nevadí. Vezmem jídlo, které jsme si připravily na snídani, s plánem dát si ho někde cestou.

Nebudu se opakovat, protože to prakticky provází naše celé Japonsko, kocháme se prostě vším, takže jdeme pomalu 😊.

Nádherně vysoké stromy, les, samurajská cestička Tókaidó – i když je cesta zrekontruovaná, některé kameny jsou furt původní, což je paráda, snažím se představit si, jak tam asi ti samurajové v tom brnění chodili, když nám to klouže v moderní obuvy 😅. Cestou zase vidíme několik cedulek upozorňující na existenci medvědů, a tak ladíme hlasivky na zpěv (protože rolničku jsme si samo ještě nekoupily).

Zastavujeme až u „Amasake Tea House“, což je historická čajovna. Váháme, jestli tam jít, nakonec ale rozhodnem, že půjdem zítra a posnídáme o kousek dál na kamenu: podává se croisant s vajíčkem a daikon ředkví a jakási rýže s Nattem.

Historie Motohakone

Motohakone bylo během období Edo (1603-1868) významním kontrolním bodem na staré cestě Tókaidó, která spojovala Edo (dnesnší Tokio) a Kjóto. Složilo to především ke kontrole pašovaní zbraní a obchodování, ale taky (což mě překvapilo) „úniku žen bez povolení“ (WTF?). Jelikož po cestě chodili všechny společenské vrstvy, poutníci, obchodníci, ale taky i feudální páni v doprovdů samurajů.
Zmínka o ženách mě zaujala, tak jsem si vyheldala víc: Souviselo to přísnými pravidly kontrolních bodů (sekisho) v období Edo, včetně Hakone Sekisho. Šógunát Tokugawa zavedl tato opatření, aby kontroloval pohyb lidí, zbraní a informací, ale také aby zabránil určitým ženám v útěku z oblasti Edo.

Konkrétně se to týkalo manželek a rodin daimjó (feudálních pánů), které byly často „drženy“ v Edo jako rukojmí. Tento systém byl součástí politiky sankin-kótai (povinná střídavá služba daimjó v Edo), která měla zajistit loajalitu daimjó vůči šógunovi. Pokud by se ženy pokusily uprchnout zpět do své domovské provincie, checkpointy jako Hakone Sekisho měly za úkol tomu zabránit.

Inspektoři na checkpointu důkladně kontrolovali ženy a jejich doklady, aby ověřili, zda mají povolení k cestě. Bylo dokonce běžné, že ženy musely podstoupit vizuální kontrolu nebo mít povolení potvrzené jejich mužem nebo pánem. Tento systém byl důkazem tehdejší přísné kontroly obyvatelstva a patriarchální povahy společnosti. (zdroj)

Cesta nám zabrala asi 4 hodiny (i s pauzou na snídani :)), ale my nikam nespěchaly. Krom typického obdivování každého mechu, taky jsme narazily na chrám Hakone Takashisei Inari Daigongen. U vstupu byly sochy lišek (mega roztomilé). Šly jsme se k / do chrámu podívat, (ještě pro mojí skoro ségru musím zmínit, že jsme prošly kolem hada! ale ani já nechtěla jít blízko, když neznám, takže fotka z mobilu je dost naprd (schválně najdete ho na fotce?) 🤭.

Fotky máme jen od příchodu k chrámu, protože fotit se za vstupem nesmělo. Což je upřímně škoda. Fotky před vstupem vypadají ještě normálně, ale potom… tak „specifiký“ styl jsme neviděly. Tolik přebarvených věcí, bylo tam opravdu všechno! …Od typických obřích soch přes střední porcelánové sošky zvířáte, panenky po kde jaké malé… no já bych to označila jako lapače prachu a řekla bych hodně lidí by tomu řeklo jako kýč. Bylo to opravdu barevné a specifické 😅.

Význám lišek (nejen) u chrámů

Líbí se mi, jak vše má nějaký význam, v Japonsku obzlášť.
Kitsune (=liška) je v japonské mitologii považována za inteligentního tvora se schopností měnit se v člověka, tím dokáže ošálit, jsou ale i příběhy, které ji popisují jako věrního ochránce a přítele. Bývá spojována s Bohyní / Bohem Inari (bůh rýže, plodnosti, bohatství a úspěchu). Kitsune je považována za jejího posla a ochránce. Lišky mají různé podoby – s klasem rýže / klíčem v tlamě nebo s více liškami okolo (symboly rýže, rodiny…)

Přes různé malé vesničky jsme konečně došly k Tenzan Onsenu. Zaplatily jsme vstup, šly dovnitř a zjistily,… že matka příroda nás přechytračila, a že jsme si zas mohly říct: „Být chlapem je někdy jednodušší.“ Šly jsme zpět ke vstupu a nějak se snažily vysvětlit, že jedna z nás je ve fázi měsíce, kdy to fakt do onsenu nejde a oni… byli tak úžasní a dali nám peníze zpátky 🙏.

Určitě tam byla naštvanost a smutek, ale některé věci člověk neovlivní (a nevymyslí 🙈). Tak jsme sedly do busu vystoupily u zmíněného Amasake Tea Housu, abychom si daly něco dobrého na pohlazení dušičky.

Chtěly jsme ochutnat slavné „amazake“ což je mírně sladký nápoj z fermentované rýže (výborný). Ale čerstvé mochi a jakési želatinové koule se sladkou pastou. Mega nás překvapilo, že když jsme si chtěly objednat 2 porce, pracovnice nás lámavou angličtinou upozornila ať vememe jenom 1 porci, že to má „nezvyklou strukturu“. Asi ze zkušeností, že to pak lidi nejí, doporučují jen jednu porci. My nechápaly a doteď čumíme jak puk… upřímně… v jaké jiné zemi se vám stane, že vám v restauraci / obchodě řeknou ať si toho tolik nekupujete??? Alias ať se jídlo nevyhazuje a ať jsou lidi spokojení vede nad bussinesem a vidinou peněz, kež by to tak bylo všude! ❤️🙏 Bylo to výborné a s výhledem přímo čarovné (jen teda kosa s těmi otevřenými dveřmi 😅.

Se spolubydlícíme jsme se šly nakonec ještě projít k typickému shrinu ve vodě (ostuda, že jsme tam nebyly za světla, ale prý se tam stojí tak velká fronta jen aby si lidi udělali fotku, že o to ani nestojíme). Pak zašly i k chrámu, který jsme posledně minuly, když tam byl dav. Ostatní pak chtěli ještě do supermarketu, koupit různé jídlo na otestování (my to netušily a nemáme s sebou prachy, ale oni jsou hodní a dělí se -dávají nám tak ochutnat něco černého co vypadá jak spálený banán – i to tak chutná a brutálně slanou švestku, která je prý tak speciální a tak je drahá a ještě nějaké sušené ovoce, to bylo fajn. Jeden z nich nám dává i ochutnat (myslím) „kamaboko“(かまぼこ) – jakýsi pokrm z mletého rybího masa – celkem dobré, nevýrazné.

No rozloučíme se a jdeme spát. Zítra máme v plánu vodopády a na večer přesun do sleeping busu!

Hiryu Falls

Oblast Hakone má krom horkých pramenů taky plno vodopádů a my chceme aspoň jedny vidět! Rozhodnem se navštívit Hiryu Falls. Trasa vede dost po silnici, což nechceme, ale dá se to obejít lesem… nebo si to aspoň myslíme… Na mapě to totiž vypadá krásně, ale skutečnost je jiná…

Máme procházet lesem, kolem rybníčku atd., nicméně hned na začátku se nám plán bortí, když zjistíme, že asi po deštích je rybník vylitý a cesta… není. Snažíme se to teda nějak obejít, lezem z prudkého kopečku, přeskakujem potůček, a když to vypadá, že s emusíme prodrat hustým porostem, vedení vzdávám a vysílám Marušku první, protože, jestli na mě spadne nějaký pavouk tak mě klepne (jí asi taky, ale zvládá to statečně 😅 (snad mě nezabije za to video, ale já ho miluji 😅).

Chvíli musíme jít po silnici (mlha, kosa, vítr). Dáváme si snídani (konečně tu slavnou housku s nudlemi – hej není to tak špatné, sice výživnost asi prd, ale chuť dobrá 😅) a zas zpět do magicky temného lesa s mlžnou atmosférou.

Zpěv nás zase doprovází, protože co kdyby medvědi, po chvíli docházíme k vodopádům.

Vystoupíme zas u naši „Amasake chaya“ a jdem zpět do města. V plánu je plácnout se přes kapsu a dát si úžasné „suši bowl“ bylo to totálně luxusní.

Zbytek času, než nám pojede bus se rozhodnem zpočnout a počkat na hostelu. Ještě kecáme s ostatními spolubydli a zkoušíme naše první saké v Japonsku. Pak po nějakém pobíhání najdeme správný bus, který nás vyhodí v Odawaře. Po opětovném zmatení a běhání najdeme zastávku odkud nám jede sleeping bus, a ještě než se nalodíme, pojíme onigiri (podstatně větší, než to nejlevnější, ale taky mega dobré).

S nočními (spacími) busy mám zkušenost z Vietnamu, ale musím říct, že tam je to větší luxus (ano ironie 😄). Ve Vietnamu jsou to fakt jakoby lehátka, tady jsou to sedačky (ale aspoň s držátkem na nohy). Jsou zde taky 3 řady sedadel a aspoň mají závěs a wifi 😄!

No nic, zkusme tedy aspoň usnout! Míříme do Kyota a měly bychom tam dorazit opravdu brzy ráno.