I na místě plné klidu se dají prožít trable

Tauhara je kouzelné místo, ležící na kopci, ze kterého je krásný výhled na jezero Taupo a na horu „Mount Tauhara“ (taky vám připomíná ležící ženu?). https://www.tauharacentre.org.nz

Jednou jsem chtěla zachytit východ slunce a krom toho, že jsem přišla úplně nepřipravená = vybitý foťák (ano tati, vím, že tě to nepřekvapuje 😅), tak jako odborník jsem nezabezpečila mobil a časosběr, který jsem chtěla zachytit dopadl tak, že většina „fotek“ je jen… zem 😅.

Tauhara Retreat Centrum, má několik budov. Hlavní a největší budova je spojením recepce, kuchyně, jídelny, knihovny, a dvou velkých místností ať už na tance, yogu, přednášky nebo cokoliv jiného. Taky Je k ní připojena podélná budova s ubytovacími pokoji, několika toaletami, sprchami a jedna malá místnost pro woofry, nebo ubytované, kteří by chtěli využít kuchyňku nebo si zahrát nějaké deskovky.

V areálu je několik ubytovacích buněk a v jedné z nich jsme byli i my s Franklinem. Jsou zde ovšem i další oddělené budovy s moc hezkými místnostmi a kuchyňkou a kousek stranou je chatka s magickým výhledem. V areálu je taky zahrada, ze které jsme často čerpali jídlo do kuchyně a „kůlna“ se zásobou dřeva, které se pro tyto chladné dny opravdu hodně zužitkovalo.

V neposlední řadě je trochu stranou na kopci malá budova „Sanctuary“ (=svatyně), kterou jsem chtěla využívat pravidelně, ale ve výsledku jen parkrát pro ranní meditaci (alias udělej si fotku a vypadej jak pako na tom vysokém polštáři 😅) a nějaké protažení, protože tato svatyně pro to byla opravdu jak stvořená.

„Šéfové“ retreat centra jsou Catherine a Stephen. Úžasný pár, ze kterých fakt vyzařuje klid a moudrost, možná je to tím, že jsou starší nebo tím, co dělají, ale jsou opravdu srdcem Tauhary. Zároveň zde pracuje i pár zaměstnanců – kuchaři (kteří jsou s Catherine rodina), Gilma na recepci nebo (omg to je trapas, zas nwm jméno), no, nicméně tato „dáma“ 😀 měla hlavní slovo ve spojitosti s houskeepingem (úklid). Nepostradatelnou součástí jsou i dobrovolníci a woofři, mezi, které jsme teda patřili i my.

Denní rutina začala v 9h, což si myslím, že i pro spáče je to super čas. Já jako ranní ptáče jsem už chvíli předtím Franklina prudila, protože neumím tak dlouho spát (ALE protože jsem člověk budící se světlem, Franklin měl vlastně štěstí, protože zima = krátké dny = pozdní východ slunce, takže to nebylo tak hrozné 😅).

Každé ráno v 9h jsme se všichni woofři a pracovníci setkali v kuchyni kolem stolu, začali krátkou modlitbou, pak si z baličku karet (skoro každý den to byly jiné karty) vylosovali jednu a přečetli význam, pak se vždy položila nějaká otázka př. „jaké je tvé nejoblíbenější místo / zvíře / sport…“, Pak proběhlo rozdělení úkolů na daný den a než jsme se rozutekli k povinnostem, sezení jsme zakončili poděkováním za lidi / den / vše. Popravdě jsem tyto rána milovala, bylo to fakt hezké, pozitivní naladění na nadcházející den a ty karty byly parádní… často seděly na to, co jsem zrovna řešila. Jo, já vím… jak někteří říkají: je to jak s horoskopem, každý si v tom najde něco, ať je to jak je to, ty karty byly supr! 😊

A pak jsme tedy začali uklízet, vařit, rubat dřevo, plít zahradu (to teda jen jednou, když bylo sluníčko – boží! 😊). Vše to byla celkem ok fajn práce, někdy solo, někdy s někým. Jediné, co jsem si moc neužívala, jak už zmíněno – zas a opět, že jsem mrzla!!! omg… ta kosna nemá konce 😅 🥶 (viz fotka, jak jsem si zahřívala aspoň zadek u ohně 😅). Svitla mi ale naděje v tom, že červenec je prý nejchladnější a pak se začíná POMALU oteplovat. I když jsem věděla, že to asi ani pak nebudou žádné Bahamy (a vlastně ještě nebyla ani půlka července…), k této vidině teplejších dní jsem se nadšeně upnula.

Dopoledne vždy byl „tea time“, což pro mě často znamenalo snídani (pokud jsem úspěšně odolala pokušení jíst dřív), což bylo fajn, protože jsme někdy měli slušně jídla na výběr. Někdy byl výběr menší, ale ani to mi nezabránilo dát si pořádně do nosu 🙈. Celkově jsem si jídla v Tauhaře opravdu vychutnávala, i když musím přiznat, že kdyby přidali trochu víc vajíček / sýra nebo nějaké tučnější bílkoviny, bylo by to ještě o stupeň lepší 😇.

A co jsme dělali po tom, když jsme dodělali woofing? Pokud jsme neměli odpolední službu namísto ranní anebo nebylo kvantum nádobí na umytí, většinou jsme skončili kolem 14-15h. To by se celkem zdálo jako dobrý čas, ale tma byla už kolem 17h, takže moc času nezbývalo. Většinou jsme proto jen odpočívali, nebo dělali něco na PC, když výjimečně bylo hezky, šli jsme na procházku.

Jednou jsme si teda i pohli a jeli jsme na horu Tauhara – celkem makačka tak narychlo, ale parádní procházka s parádním výhledem a konečně jsem ani nevím po jak dlouhé době vytáhla dron. Cestou jsme si říkali, že to vypadá přesně jak z pána prstenů, kdy se společenstvo vydalo na cestu x). A na vrcholu byl parádní výhled na jezero Taupo (parádní výhled teda v jednom směru, druhý směr působil trochu smutně – totál odlesněné). V pozadí za Taupem se magicky tyčil zasněžený vrchol hory Mount Ruapehu (2 797m.n.m.), která je nejvyšší vrcholem severního ostrova.

Chtěli jsme zůstat na západ, ale protože byla celkem kosa a foukalo, rychle jsme seběhli (doslova, bylo to super!) dolů, mohli jsme si tak vychutnat poslední paprsky slunce mezi hustým porostem 🌞. A když jsme se vrátili na večeři, Franklin měl prakticky Vánoce, protože jsme měli KUŘE – maso! Bylo to první a myslím poslední maso, co jsme na Tauhaře měli a nadšení / překvapení Franklina jde myslím rozpoznat i z fotky 😄. Po nekonečné pranici s technikou s emi konečně povedlo vytvořit i nějaké reel na instagramu zde 😅.

Jindy jsme měli naplánováno jít se projít aspoň NĚKAM, a chtěla jsem vytáhnout dron, jak by nestačilo, že jsme zapomněla paměťovku v počítači, jako třešničku, když jsem vzlétla, nevšimla jsem si „sport“ režimu a letěla trochu rychleji PŘÍMO DO STROMU – omg můj první karambol 🤦, mám děsné štěstí, že to odnesla jen vrtulka a teda nějaká ta větvička stromu (omlouvám se!). To jsem ale šikula! No, raději jsme se posunuli dál a zkusila jsem Franklinovi udělat nějakou tu profilovou fotku, kterou by rád měl na svůj music profile.

Jindy jsme se šli projít aspoň do města a šli sednout na pivo – což jsem teda zprvu nechtěla, protože alkohol – řízení – to po jistých zkušenostech (ne vlastních) je pro mě velké NE – ale krom toho, že na NZ je jakási tolerance alkoholu (myslím, že cca 1 pivo), tak jsem brala, že půjdeme sednout na jídlo a já tak vystřízlivím. Ve výsledku mě ale Franklin přesvědčil, že bude lepší si jídlo vychutnat doma a tak jsme jídlo vzali s sebou a já jsem sedla za volant protivná, protože řekněme, že bych to „normálně“ nedělala a i když vše bylo ok, tak raději bych se tomu OPRAVDU napříště vyhla.

Trable v ráji?

I když Tauhara byla super, měla i své stinné stránky a to hlavně v osobní sféře. Bylo to první jakési intenzivnější soužití s Franklinem. Řekněme, nejsem úplně ostřílená v osobních, partnerských vztazích (opět: nečekala bych, že se budu o tom rozepisovat, ale život není jen zalitý sluncem). No a když jsme přijeli na Tauharu a hned jsme byli obklopeni lidmi, woofři, tanec apod., byla jsem nadšená, co se kolem děje a nedávala Franklinovi během dne takovou pozornost, jak by si představoval. Přiznávám, měla jsem se k němu víc mít, ale jeho žárlivé scény jsem fakt nepobírala. Když vytasil nějaké kecy poprvé, celkem jsem vše chápala, protože jsem sama cítila, že se „straním“- špatně řečeno – přesnější by mohlo být – nedávám na veřejnosti náš vztah moc najevo… nebyla jsem na to zvyklá, tak jsem mu přitakala. V jistých momentech bych mu ale lískla (s prominutím 🙈), protože ty výlevy mě fakt ničily, vždy rozbrečely a dostaly do depky. Bylo to nahoru a dolů, když jsme byli sami ok, když v okolí ostatních, furt nějaký problém. Když chtěl strávit nějaký společný čas a vytáhla jsem ho po práci na prochajdu, byla to prakticky procházka trapného ticha.

Často jsem nechápala jeho reakce. Jasně, někdy se to prostě blbě sešlo. Jak už jsem zmínila začátek našeho pobytu byl nabitý a když viděl, že mu nevěnuji takovou pozornost, jak by si přál, nevinné provádění cviků bylo v jeho zkratovém momentu jako třešnička na dortu. Jedním z woofru totiž byla i Domi – holčina z Jížní Ameriky, fyzioterapeutka – která mi ukazovala cviky na moje bolavá záda a já chtěla ty cviky natočit ať vím, co cvičit. A protože Matěj (ten Čech, co mi o Tauhaře řekl) měl podobné problémy, Domi cviky ukazovala nám oběma. Takže si to drahý Franklin nějak blbě vyložil a byl oheň na střeše. Taky bych řekla, že problém byl, že moje AJ není nejvíc bravurní a o citech mám problém mluvit i v češtině. No, nějak jsme to zvládli, ale stálo mě to hodně slz, hodně energie, hodně nepochopení, co to ten Anglán plácá, ale představa, že se rozejdeme mi sotva nějak přicházela na mysl.

Nicméně i přes toto všechno jsem si Tauharu užila, a co nás čeká dál, to se uvidí…