Vzbudila jsem se ve 3h ráno. A nemohla jsem pak usnout snad 2h omg! Svedu vše na časový posun, ale pravda je, že ti komáři tomu moc nepřidali, navíc blbě se komáři v noci zabíjí, když spíte s někým v místnosti a nechcete ho vzbudit s pocitem, že právě sklízí aplaus… Takže, když jsem se ráno dostala do kuchyně ještě další 2h jsem se cítila jako praštěná pytlem. Pak ale začaly přípravy na svatbu – balónky, zašívání šatů (Diana mi půjčila šaty i boty na svatbu), úklid, příprava kytice, Oliver vařil, Andrew taky, nějaké své special maso. Hodně věcí se řešilo za pochodu. Taky se vlastně do poslední chvíle nevědělo, jestli obřad bude venku nebo vevnitř, protože řekněme, že počasí se tu mění opravdu rychle. Nicméně bylo lepší vše připravit, než být pak překvapen.
A když konečně přichází chvíle obřadu, jdu se podívat na Dianu a Editu, jestli nepotřebují pomoct. Edita, je šílená emo holčina, se kterou jsem se seznámila už trochu včera v kuchyni a hodně brzo si ji zamilovala. Nejprve jsem myslela, že je další účastník helpxu, ale soudím, že to je blízká rodinná kamarádka, protože byla jedna z těch, kdo četl přání ke sňatku. Nicméně, doslova ve chvíli, kdy scházíme dolů, se Diana ptá, jestli má vlastně někdo foťák? Možná Ian? Když nejistota fotografa podpořila celodenní zmatek, moc neváhám, oznamuji, že mám foťák, že ho můžu vzít a už pro něj běžím, beru baterky a jen se modlím, že jsou nabité.
A tak nějak se ze mě stal hlavní fotograf svatby (nakonec Ian opravdu má foťák, ale dělá jen video, což mě aspoň trochu uklidňuje, co kdyby žádné fotky nevyšly :O).
Nevím, jak obřad na Zélandu probíhá běžně, řekla bych, že asi podobně jak u nás, tedy, že záleží jen na samotných lidech, jak to podají. V tomto případě jsme venku na zahradě, přesněji na šachovnici (jen obrovské figurky jsme dali bokem), což je příhodné protože Andrew je mistr v hraní šachů. Vyslechne se oddávající, přečtou se proslovy a podepíšou papíry. Fascinuje mě kolik to má na vyplnění svědkyně, vypadá to, jak by tam sepisovala slohovku, u nás jen podpis a je to. Dá se pusa a samozřejmě fotky a musí být i společná fotka, té se hostí Ian, takže „smile“ a mám super památku na velký den. Plus, ne že bych se chtěla chlubit, ale mou dušičku hladí slova Diany, která říká, že spolu s Editou a Sandrou jsme její „Three fairies“ (její tři víly).
Po chvíli se přesouváme do kuchyně, kde je připraven catering, který zmizne jak pára nad hrncem. Na jednu stranu dobře na druhou špatně, protože vedle v místnosti je losos a hromada masa, co Andrew ještě ráno dělal a lidi si toho nevšimli a nacpali se tím veganským, které pak nezbylo na Dianu, což způsobilo, že je nevěsta hladem. Musím říct, že dort vypadal krásně, vystihoval, jak Andrew hraje úžasně na klavír, ale musím říct, že to nebyl můj styl – buchta s rozinkami a hromadou kandovaného ovoce.
Ještě se krájí dort a zbytek dne probíhá pohodovou a přátelskou atmosférou, je to moc fajn. Nakonec nám Andrew hraje na klavír, což je paráda, protože všichni sedí a poslouchají, jako na koncertě, a téměř to tak opravdu je, hraje úžasně! Obohacujícím prvkem jsou malé účastnice svatby, které si hrají s nafouknutými balónky a já si říkám, že aspoň k něčemu jsme je nafukovali :D.
Uteklo to jak voda a mě překvapuje, že skoro všichni odchází už kolem 19-20h večer. Snažíme se rozdat ještě nějaké jídlo (hlavně maso a lososa omg), co zbylo, ale očividně není moc zvykem si něco odnášet, tak se jen děsím a modlím, že toho nebudeme muset hodně vyhazovat.
Ještě se dávám do řeči se Satomi, Japonkou, která žije na Zélandu už hodně let a byla učitelkou na škole, ze které ji ale vyhodili, protože není očkovaná. Říkám to často, že mi přijde na hlavu celá ta pakárna kolem Corony, obzvlášť, když člověk přijde o práci, protože není naočkovaný. V případě Satomi to bylo z důvodu, že má jakési zdravotní problémy a má tedy strach, že by očkování nemusela přežít (což ji ostatně i dr. řekl…). Povídáme si pak o Japonsku, protože ji říkám, že mám ráda anime, a že tam s kamarádkou plánujeme jet. Nadšeně mi nejdříve ukazuje Naruto vesnici, která tam vznikla a člověk to má jako zábavní „park“, nevěřícně kroutím hlavou, a tak pokračuje s dalšími šílenostmi, které v Japonsku můžu navštívit. Po několika hodinách to ale musím utnout, protože se fakt sotva držím na nohou a jdu spát s myšlenkou, že i druhý den na Zélandu byl opravdu jedinečný.
