Naprd 😅 … Ne, nechci si jen stěžovat, určo ne. Nějakou tu práci jsem našla… (tak akorát na to, abych nějak v tom autě přežila 🙈). Otázka, proč jsem zůstala tak dlouho, by mohla být pokryta jedním slovem „Franklin“… hormony dělají bordel v rozumném ekonomickém rozhodování x).
Křivka přesvědčení, že najdu práci se s každým dalším vyřčeným: „Nech tu CV a my se ti ozveme“ řádně řítila dolů…
Nicméně teda poradím ostatním: hledat práci v turistickém sektoru během zimy, je pěkně naprd. Kdybych byla mega zkušený barista / kuchař, myslím, že šance by byla vyšší, ale očividně moje zkušenost z čokoládovny, kde jsem většinu času dělala kafe a pak nějaké další příležitostné práce, nebyla dostačující. Plus možná taky zásadní chyba – nepsat do CV milion zkušeností, ale napsat jen něco ve stylu „Jsem tu na WH visa, chci poznávat kulturu a jsem otevřená jakýmkoliv příležitostem. Zkušenosti mám bla bla bla…“. Co už, příště…
Když jsem získala práci v kavárně Columbus (s Indy), byla jsem ráda aspoň za něco, ale zázrak to nebyl, často úplný chaos. Hned první den byl hektický, lidi čekající na kávu „s sebou“ cca půl hodiny, nepovedené jídlo apod., někdy to naopak byla otrava, protože bylo mrtvo, a společnost nám dělali skoro jen vrabci hledající drobečky. I tak jsme ale nemohli prohodit ani pár slov, protože jsme byli hned upozorněni, že máme pracovat (vyvstávala tak otázka, co dělat, když vše bylo umyto, zameteno, připraveno). Od toho se taky odvíjel počet hodin. Přestože jsem měla napsanou směnu př. na 6h, po 4h mě poslali domů, protože nebylo rušno, což mě samo štvalo. Místy mě ta práce bavila, ale obecně jsem se těšila až skončím. Jako fajná tečka za super prací, byl můj úplně poslední zákazník – postarší dáma nespokojená s jídlem. Ten den tam nebyl kuchař, ale vařil šéf. Paní si objednala „loaded fries“, což v podání šéfa vypadalo jak břečkoidní hranolky pokryté smetanou nebo čímsi – no hnus – vůbec se nedivím, že mi paní naštvaně řekla: „To byly ty nejhorší „loaded fries“ jaké jsem v životě měla“ 🙈.
Jelikož jsem neměla moc hodin v kavárně hledala jsem dál. Problém však byl sehnat pozici i jako myč nádobí! Když jsem asi po 3 týdnech už byla vytočená a šla na jistotu (a to jsem se překonala, protože se jednalo o restauraci, kde jsem byla na trailu a přes sliby se mi neozvali). Jistota plynula z toho, že jsem věděla, že hledají myče nádobí, dokonce se mě zeptali na zkušenost, tak jsem s úsměvem řekla, že praxi mám, ale že jsem to nedávala do životopisu, protože mě nenapadlo, že bych měla. Dostala jsem však odpověď ve smyslu, že to je těžká práce, tak, že by spíš brali chlapa, ale, že budou OPRAVDU potřebovat někoho na FoH (Front of the House – teda prakticky servírku) – omg tohle jim fakt už nežeru. Nicméně nahoď úsměv a projev zájem… přestože doufáš, že získáš práci v té hospě o kousek dál, kde jsi byla dneska na zkušební hoďce.
A tak to taky bylo, získala jsem několik hodin v „Irish pubu“ a bylo to super (jediné negativum bylo, že to bylo o týden později než slíbili, což mě štvalo, protože jsem věděla, že „příští týden“ (tedy v Irish pubu první pracovní týden) je můj poslední v Mount Maunganui, a pak se s Franklinem přesouváme do Taupa („retreat centra“). Nicméně pub byl fajn, nic těžkého, zaučovali mě i na objednávky – sorry za Váš čas se zaučováním, když odcházím – ale většinu času jsem jen roznášela jídlo (za ty 3 dny jsem dokonce stihla podělat objednávku – to byl trapas), sbírala sklenice (což byla celkem sranda, připadala jsem si jak na lovu 😄) a taky bylo super, že měli živou hudbu, díky tomu jsem tak i přes únavu zůstala funkční. Nakonec směny jsme museli vydrhnout všechny stoly, ale jako víkendový bonus jsme po práci dostali drink zdarma 😅 (fotky mě samotné celkem vypovídají za vše, jak jsem vypadala „na začátku“ směn a jak na konci 😅).
Popravně, bylo fakt vyčerpávající: být ráno v kavárně, pak jít do hospody, skončit ve 4, (kdy jsem se ještě přesunula před dům neskutečně milé paní, která mi nabídla azyl), ráno se vyhrabat nějak kolem 8h, protože jsem chtěla hostící rodinu aspoň pozdravit a říct díky. Musím říct, že jejich synové byli úplně boží, ten starší měl myslím 5-6 let a kolik toho věděl! (ukazoval mi mikroskop a jeho sbírku „pokladů“ z pláže, přičemž dokázal pojmenovat mušle, řasy a plno dalšího).
Byli i tak zlatí, že mi dali snídani a pak jsem musela pádit zas do kavárny, po kavárně jsem se stavila za Franklinem na hostel, aspoň pozdravit a udělat si jídlo. Byla jsem však tak grogy, že když jsem se snažila nastrouhat mrkev, měla jsme to i s kouskem svého prstu 😅, když to Franklin viděl, udělal mi oběd ❤️. Pak jsem šla zas do hospy, zas cca do 4 a další den naposledy kavárna i hospa.
Byla jsem ráda, že jsem to energeticky cca dala a tuto vyčerpávající tří denní zkušenost odneslo „jen“ auto, kdy jsem při své nejoblíbenější činnosti – couvání, podřela zadek (normálně bych se slušně vytočila, ale jak jsem byla unavená, téměř jsem jen „pokrčila rameny“ 🙈).
Co se práce týče Zéland mě i naučil, že prakticky ani když mám práci „jistou“ a jsem na něčem domluvená, tak to nic neznamená.
Irish pub jsem měla pátek – neděle, poslední směna v kavárně s Indy byla v neděli, a i když jsem tam měla mít oficiální poslední den v úterý, řekla jsem, že bych byla ráda, kdybych už směnu nedostala. A to z důvodu, že následující pondělí – úterý jsem měla slíbenou kavárnu na pozici myče. Byla jsem tam už předešlý týden a věděla jsem, že budu mít minimálně 7h odpracovaných (u Inda to bylo většinou 4). No, chyba lávky, když jsem ráno nadšeně přišla k myčce, pohled a doprovázející slova kolegů „what the fuck?“ mluvila za vše: měli tam někoho jiného 😂. A jaksi mi zapomněli dát vědět (ten, co to měl na starosti, šel na dovolenku a zapomněl 🤦🤦). Holčina, která tam dřív dělala, se vrátila do města tak jí to dali – jako chápu, potřebovali pokrýt neděle – úterý a já mohla jen 2 dny, ale kurňa??? No, aspoň jsem při čekání na verdikt, dostala chai latté zdarma 😂. Byla jsem tak unavená z toho všeho a vlastně už ani ne tak překvapená, že jsem se už jen smála, ale i tak jsem napsala šéfové rozhořčenou sms, protože mě štvalo, že jsem zrušila jinou kavárnu, kde jsem si mohla vydělat aspoň něco… no omluvy jsem se nedočkala, ale aspoň mi zaplatili za ten první týden, cca bez problémů.
A tak jsem měla den volna… vylezla jsem zas na Mount Maunganui, pravděpodobně naposled, tak jsem se i „rozloučila“ (dole pod horou i s „vánočním?“ stromečkem se světýlky), cestou se kochala ptáčky a kytičkami, a pak šla využít domov, co mi majitelé nechali k dispozici, i když jeli na dovolenou.
Super bylo, že jsem měla i net, tak jsem sedla k PC. A ještě lepší, Franklin navrhl, že zruší poslední den práci a můžem tak vyjet dřív do Taupa ❤️. Odpolko jsme se stavili ještě za Dami, protože jsme se chtěli rozloučit a doufali jsme, že přijde i Šárka, ale ta měla rande, tak nic 😄. Další den jsme ve výsledku nevyjeli hned ráno, protože praní (přesněji sušení) zabralo snad 100 let, ale i tak jsme vyjeli dřív jak v 17h, což by tak bylo, kdybych měla pozici myčky.
Když jsme opouštěli Mount Maunganui a Taurangu, byl to zvláštní pocit, zas tak dlouho jsem tam nebyla, ale přišlo mi to dost dlouho na to, abych získala nejrůznější životní zkušenosti
- s prací
- vírou
- spaním v autě na nejrůznějších místech
- poznání super lidí (kolegyně, paní s nabídkou ubytka, kamarády)
- taky nějakých méně super lidi (chaotické Indy, blbku Sisi na hostelu, plno falešných úsměvů a keců)
- a taky, abych si našla boyfrienda
A teď už vzhůru novým dobrodružstvím, směr Taupo 💗💪.
