Dneska jsem spala poprvé sama v pokoji, protože Oliver odjel domů, musím říct, že mi bude chybět. Každopádně přes den se konečně s Dianou a Editou někam dostávám a mám vidinu zařízení bankovního účtu. Nejdříve jdeme nakoupit do jakéhosi Indického obchodu, kde je prý levná zelenina a ovoce, ale i ořechy (tam se asi půjdu vybavit, než vyjedu na svou cestu). Pak ještě zavítáme do „Op shopu“, což je prakticky second hand, ale trochu jiný než jsem zvyklá u nás v ČR. Je tam prakticky všechno… oblečení, boty, přikrývky, kuchyňské vybavení, nábytek, knihy, CD, no prostě všechno (i spodní prádlo). CO mě teda překvapuje, že třeba boty nejsou vůbec umyté, vypadá to, jak b původní majitel v nich přišel, a pak je tam nechal, ale co už, jsem happy za tyto objevy, protože vím, kde v budoucnu hledat. Uvědomila jsem si bohužel, že z dneška nemám moc fotek, nákupy, prostě nejsou pro mě (max jídla samo, protože jídlo je láska :D, nicméně, napravím v budoucnu x)).
Pokračujeme do velkého obchoďáku „Westfield Shopping Centre, Manukau“, je tu snad milion aut, bodejď by ne, když hromadná skoro neexistuje, a každý teda jezdí autem solo.
Edita má v plánu nechat se ostříhat a my s Dianou, že využijeme čas a půjdeme nakoupit. Vše se trochu mění ve chvíli, kdy z původní půl hodiny potřebné na stříhání se vyklubou 2,5h. Jde vidět, že je Diana nervózní mega dlouhou dobou sestřihu a Edita je nervozní, že znervózňuje Dianu. Navrhuji, ať jdem zařídit banku a nakoupit a uvidíme.
V bance čekáme, ale řeknou nám, že nemají dneska čas, že se musím objednat, tak se objednáváme na další týden… takže zas nic. Jdeme nakoupit do Coutdownu a když vycházíme, Diana kontroluje účtenku a říkám: „To je super, že to kontroluješ, myslím, že hodně lidí na to kašle“. V tom ale něco v účtence zpozoruje a zjišťuje, že ji blbě zaúčtovali jablka. Jde na to poukázat a když se vítězoslavně s úsměvem na tváři vrací, říká mi, že když něco započítají špatně, vrátí ti plnou částku za danou věc, to je lepší jak v ČR, u nás něco zabrblaj a naštvaně vrátí ty 3 koruny :D. Jdem za Editou, ta prý potřebuje ještě půl hoďku, tak bloudíme po obchoďáku.
Před odchodem se ještě stavujeme do „Pharmacy“, což je něco jako drogérka a lékárna v jednom – nebo mi to aspoň tak přijde, je to obrovské. Edita je trochu nervózní, že chtěla mít čas pro sebe, ale nechce zklamat Dianu, že jsme na ní čekali, tak jede s námi… někdy je komunikace trochu náročnější očividně všude.
Když se vracíme, Diana zjišťuje, že překvapivě se o 1,5 týdne dřív objevuje jeden z Helpxu – Matthias – nečekali ho, ale prý toho pro ně udělal tolik, že jsou s tím v pohodě (oni jsou prostě úplně úžasní). Znamená to ale jedno, že už zas nejsem v pokoji sama. Ale je to celkem v pohodě týpek, vypadá jako hodný kluk, jen trochu zakřiknutý a hodně přemýšlivý.
Jdu spát s dobrým pocitem, že jsem konečně domluvila aspoň schůzku v bance, i když je to asi až za 5 dní, protože je pátek. A taky si říkám, že je husté, že za 5 dní na NZ jsem se podívala skoro jen do obchoďáku, což je moje nejvíc nejoblíbenější místo.
