Komunikace mezi námi a Kuniko-san (maminkou Satomi a Motokoiho) byla dobrodružství ještě předtím, než jsem jí poznaly a to proto, že skoro vůbec nemluvila anglicky.
Takže, abychom se na začátku (před tím, než jsme se setkaly) nějak nějak, vše probíhalo přes Satomi (která je na Zélandu), a často nás to dostalo do situací různých nedorozumění. Nicméně základ jsme měly – domluvily jsme čas dojezdu cca na 3-4p.m. na stanici Okubo (kousek za Kobe) a taky přesnou lavičku místa setkání. Poznávací znak: paní v klobouku s černým deštníkem. My jsme asi specifické až až, takže nás nemine 😅.
Satomi nám dává i tip, kam si sednou ve vlaku, protože mezi stanicí Suma a Maiko / Akashi je nejdelší vysutý most na světě!! – Akashi Kaikyo Oohashi (Akashi Strait Great Bridge) – měří 3 911 m a dostaneme se díky němu na domovský ostrov Satomi – ostrov Awaji, který spojuje ostrovy Honshu a Shikoku.
Když nás Kuniko-san vyzvedne, míříme na parkál k jejímu autu. Nastává trošku trapná chvilka ticha, protože moc anglicky nemluví, a tak nevím, co říkat. Po chvíli to ale nějak zlomíme a pak se komoleně anglicko-japonsky bavíme (samo pomocí mobilu a překladače 😄).
Proč říkám „Kuniko-san“ a ne jen „Kuniko“ a co znamená „obaa-chan“?
V japonštině se obvykle za jménem člověka používají zdvořilostní tituly. Popravdě, někdy jsem z nich sama zmatená (viz víc obaa-chan a obaa-san), nicméně sepíšu je tady (chtela jsem to zestrucnit, ale libí se to sepsání z tohoto zdroje:
San さん je nejběžnější zdvořilostní titul, naše = pan, paní nebo slečna. San se nemusí používat pouze za jménem osoby, ale například i za profesí, zvířaty…
Kun 君 je neformální oslovení blízké osoby, nejčastěji mužů. Senioři takto například oslovují juniory, stejně tak se oslovují i muži přibližně stejného věku a postavení a také se tak oslovují všechny malé děti mužského pohlaví. Lze tak oslovit i domácího mazlíčka mužského pohlaví. Učitelé takto oslovují kluky ve třídě, zatímco holky oslovují jako San nebo Chan.
Chan ちゃん je přípona při oslovení dětí, zvířat a lidí, které známe odmalička. Pokud chceme použít „chaan“ pro dospělé, které neznáme odmala, tak to vyžaduje důvěrnou znalost dotyčného.
Senpai 先輩 se používá při oslovení starších studentů těmi mladšími v akademickém nebo jiném vzdělávacím prostředí.
Kouhai 後輩 je opakem senpai. Oslovují se tak mladší studenti. Pozor, někdy to může být trošku urážlivé.
Sensei 先生 toto slovo je odvozeno ze slov „xiān shēng“ z mandarínské čínštiny, což znamená mistr. Používá se při oslovení učitelů, doktorů, právníků, politiků a jiných autorit. Tímto oslovením dáváme najevo respekt někomu, kdo dosáhl jistého úspěchu v nějaké činnosti.
Sama 様 je uctivá verze od san. Použijeme při oslovení někoho, kdo má mnohem vyšší postavení než my. V obchodním prostředí se používá pro oslovení zákazníků. Pozor na použití, někdy to může vyznít, že si z dotyčného děláte srandu, když používáte tuto velmi zdvořilou příponu. Sama se také často používá u jmen v poštovních adresách a také v obchodních e-mailech.
Proč tedy Obaa-chan?? – Upřímně? dlouho jsem říkala oba-san, ale pak jsem jsem se „poradila s GPT“ a našla tento rozdíl:
おばさん (oba-san) – znamená teta nebo obecně starší paní, obvykle pro ženu středního věku. Používá se zdvořileji a formálněji.
おばちゃん (obachan) – je zdrobnělina a neformálnější, často vyjadřuje familiárnost nebo lehce neuctivý tón (něco jako „teto“ nebo „strejdo“ v češtině). Používá se běžně v každodenním životě, zejména mezi dětmi nebo v regionech, kde je přátelská mluva běžná.
Pak jsem ale zjistila ze je i OBAA-CHAN (s dvěmi A) – Pokud je žena starší je vhodnější obaachan (おばあちゃん, お婆ちゃん), což znamená „babička“. Obaachan má v sobě víc náklonnosti a úcty, což se hodí, když je někdo tak laskavý a pečující. Pokud byste se chtěli vyjadřovat opravdu s respektem, můžete použít obaa-sama (おばあさま) – to je dle mě ale už moc zdvořilé a spíš by to nebylo top strop pro tu „přátelskost a rodinnost“ kterou cítím.
Satomi se nám snaží dát vše možné info, ale taky to je někdy matoucí. Ale prý nám Kuniko-san chce udělat domácí „tea ceremony“ a k tomu patří nějaké kokinko. Tak jedeme do cukrárny a máme možnost si vybrat 2 kokinka na dnešek a dvě na zítřek 😄. My se s Maruškou samo zas rozhodnem vše půlit ať toho vyzkoušíme, co nejvíc, vše vypadá báječně.
Jedeme ještě do supermarketu, ale nebereme jídlo, říká něco ve stylu, že přijedem ještě později – moc nechápem, ale ok.
Japonská pohostinnost
Když dorazíme ke Kuniko domů, jsme nadšené, vidíme pravou Japonskou domácnost. Ale není čas na rozhlížení, protože hned se setkáváme s pravou おもてなし (omotenashi) japonskou pohostinností. Kuniko nám hned chystá kokinka a matchu! Ale ne jen tak jakou (je milion druhů), ale právě tu ceremoniální!
Co je Matcha?
Matcha je 100% zelený čaj z Japonska, který je rozemletý na jemný prášek. Není to výluh ze sušených listů jako běžné zelené čaje. Když se napijete čaje matcha, pijete vlastně dužinu listu čajovníku. Matcha obsahuje silnou skupinu antioxidantů. Jeden šálek matchi =10 šálků zeleného čaje (běžně louhované čaje neposkytují veškeré zdraví prospěšné vlastnosti, které čajovník nabízí). Matcha pomáhá uklidnit mysl, zvyšuje soustředění, zlepšuje paměť i náladu. – ano, otot info je čerpáno ze webu prodávající matchu. Takže samo je to prostě úžasný nápoj – popravdě já Matchu fakt miluji, pila jsem ji někdy během zkouškového a pomáhala mi zůstat vzhůru 😄.
Nicméně zjistila jsem, že mi po ní bylo nějakou dobu těžko… a díky Kuniko vím proč, musím jí pít s nějakým kokinkem 😄 – ne, vážně už dřív jsem doma zjistila, že zelený čaj na lačno pro mě není dobrý, a jelikož Matcha je ještě intenzivnější, je to ještě horší… teď už vím! :).
Japonci matchu milují (my s Maruškou taky :D) – najdete ji ne jen jako nápoj, ale je v sušenkách, sladkostech a mnoha dalších jídlech a samo je zas mnoho druhů Matchi, tak nejkvalitnější je
Ceremoniální vyrábí se z nejmladších a nejkvalitnějších listů čajovníku, aby se zachovala jejich jemnost a svěží chuť. Má zářivě zelenou barvu a jeho chuť je jemná, s přirozenou sladkostí a bez jakékoliv hořkosti. Tento druh matcha je ideální pro tradiční čajové obřady a pro ty, kteří chtějí zažít autentickou chuť japonské matcha (zdroj).
Správná příprava je samozřejmě o preciznosti, jako všechno v Japonsku. Potřeba je bambusová metlička (chasen), bambusová lžička (chashaku) a keramická miska (chawan). Každý nástroj má své místo a účel, a správné použití těchto nástrojů je klíčové pro dosažení ideálního šálku čaje. A nejlepší je, že my jsme si tuto přípravu mohly vyzkoušet! :)) viz. dál v článku.
Kuniko neváhá a hned v keramické misce chasenem míchá matchu. Já se ani nenaděju a Maruška se ptá, jestli by to mohla zkusit. Kuniko jí to s radostí přenechává a naviguje, jak to dělat správně. Stát vzpříma, druhou rukou misku přidržovat a ruka držící chasen je stálá, pohyb jde jen ze zápěstí. Maruška říká, že to je makačka, tak hned vyskakuji, že to chci zkusit taky 😄. Maruška samozřejmě fandí „japonskou-angličtinou“ – fasto, hayaku (=rychle a pohni :D).
Řekla bych, že se nám to napoprvé celkem daří. Míchání je jedna věc ale jak se domíchá, je třeba matchu i správně uhladit, aby byla krásně nadýchaná a bez bublinek. (Pozn. je sranda, jak se na to dívám teď zpětně, kdy jsem už víc „ostřílená míchačka“ 😅, vidím, jak to dělám špatně.)
Když Matchu domícháme, dáme si kokinka – máme nárok na 2, ale protože půlíme zkoušíme 4 různé 😁. Je navíc už po 17h, což bych řekla, že matcha (když dává energii) je lepší pít ráno. Ale asi jsme tak vyřízené, že obava z neusnutí nás trápit nemusí.
Kokinka jsou všechna moc dobrá (ale na mocchi s anko = fazolovou pastu to nemá 😁). Je v tom myslím sladká brambora nebo jedlý kaštan (pozn. Japonci mají plno sezónních věcí a tedy i kokina a právě tyto dvě suroviny jsou hodně sezónní – podzim, takže je to všude a všichni to milují). To hranaté je krapet tvrdší, jak by kostka cukru ale sladké to nebylo, co jsem vygooglila asi se jedná o Amanattō Kanten (není to moje nej kokinko, abych pravdu řekla).
Když dopapkáme, rychle se naloďujeme zpět do auta a do supermarketu. Nejdřív nechápeme tento tah, ale pak pochopíme… večer = slevy a to výrazné především na bento! (Bento = prostě hotové jídlo v krabičce a to milion možností, přidávám jen pár fotek ze supermarketu i s Vánoční nabídkou v japonském stylu 😆).
Kuniko-san nám dává na výběr ze sushi (mega druhů i když je to už probrané). Něco bereme, Kuniko ještě dokopuje pár věcí v tomto mega supermarketu. Taky čerpá do kanistrů zdravější ionizovanou vodu a hurá domů dát si do nosu! 😅
Doma nám krom sushi dává ještě salát s okrou a bonito flakes (=tuňákové fločky) a miso polévku s tofu a ředkví a zelený čaj (opět v 8 večer by to normalně nebyla moje volba, ale teď klidně).
Pak nás žene do sprchy. Smějeme se, jak všemu přikládá značný důraz. Trvalo asi 5-10 minut, než nám vysvětlila, jak správně umýt nádobí 😆. Dalších 5 minut, než nám výjmenovala jak použít sprchu a 5 min, abychom jí vysvětlily, že jsme ok se sprchou, dneska vanu nechceme -> Budu o tom psát později, ale japonské koupelny jsou specifické – sprcha plus miniaturní, hluboká vana – řekla bych, že to funguje jako takový domácí onsen. Člověk se tomu ze začátku diví, ale vlastně to je super 😊.
Jsme totálně vyřízené, ale Kuniko ještě chce trénovat na klavír, tak je skoro 22:30 a my užasle posloucháme její „cvičení“ na klavír – ona je fakt neuvěřitelná 😍.
Obaa-chan pomalu čilejší jak my dvě chcípliny 😅
Večer jsme dostaly přesnou instruktáž v kolik je snídaně v kolik odjíždíme.
Byly jsme s Maruškou totálně chcíplé, tak jsme se vykopaly z postele až 7.30, protože 8.00-8.15 se bude podávat snídaně.
Kuniko se obratně otáčí v kuchyni a zas nám chystá hostinu. Hustou miso polévku, natto, co jsme my přivezly, salát a vejce, ryži a brokolici a zelený čaj. Co říct bylo to výborne zblajzly jsme vše. Ještě dostáváme další lekci míchání matchi, kokinko a valíme! Dnešní cíl Himeji castle!!! 😍
Autem se přiblížíme autobusové zastávce, pak na vlak a po cca 50 minutách vystupujeme na stanici Himeji. Hrad jde vidět už z dálky, musí být mega!
Na stanici nám Kuniko ještě kupuje kokino – vypadá to křupavě a s fazolovou pastou – to musí být jedině výborné. Říkáme ale, že jsme ještě plné, tak si to necháváme na později (fotka místa není sorry – zákaz focení- což je škoda, protože tam bylo přímo i vidět, jak to připravují). Až teď jak jsem Japonsko znalejší vím, že to je – imagawayaki 今川焼き – přesněji obanyaki 大判焼き, protože tento název používají v oblasti Osaky :D).
Cesta k Himeji nám trvala asi 30min – nikam jsme nespěchaly, už tak se kochaly – třeba nejrůznějšími kanálovými poklopy, o kterých snad udělám solo článek, jsou fakt úžasné! 😅. Cestou si ještě v supermarketu kupujeme oběd – přesněji Kuniko – nechce, abychom nic platily, takže oběd kupuje ona!
Himeji castle
Dorazíme k Hradu, ukecáme Kuniko-san aspoň na jednu společnou fotku! A pak počítám, že se nachvilku rozdělíme. Satomi říkala, že díky zraněným zádům Kuniko s námi nahoru do castlu nepůjde, že to je pro ní moc.
V tom se ale spletla! Kuniko rozhodla, že prý jde s námi, tak chceme aspoň zaplatit tentokrát vstupenku my… jak to dopane? Vstupenky koupíme a ona nám pak podstrčí peníze zpět 🙈. Přeme se, ale pak to vzdáváme. Jsme mega vděčné… fakt za vše.
Hrad je obrovský! Procházíme kolem jakoby vodního příkopu a s davem míříme do vnitřku hradu. Dá se vystoupat až nahoru… Kuniko jde s námi! Musíme si zout boty a nést je v tažce. Stoupáme prudkými schody vzhůru. Obě se snažíme Kuniko jistit… mám o ni trochu strach, ale ona to zvládá bravůrně.
V jednotlivých patrech toho k vidění moc není, jedině nějaké popisky, ale moc nezastavujeme, tak si aspoň rychlo některé z popisků fotím (že se přece na ten QR kod někdy podívám x)). Je zde celkem 6-7 pater a samo, s každým patrem se ukazuje krásnější výhled.
Dojdeme nahoru. Na něco jsme se Kuniko zeptaly a je sranda, jak když neví, ptá se lidí kolem – nejčastěji asijsky vypadajících. Což je o to vtipnější, že sice jsou asijské rasy, ale nemluví japonsky, takže většinou jen slyšíme „sumimasen, wakarimasen = sorry, I don’t understan = omlouvám se, nerozumím“ 😅 – to jen dodatek, kdyby se někdo jak já tázal, jestli se asiati mezi sebou rozpoznají 😅.
V posledním patře je aspoň maličký shrine – Osakabe shrine, který tak dává příležitost nějakému základnímu pomodlení za dobrotu / ochranu / podporu kami (bohů). A z okna jde vidět i „Shachi“ (šači), (jak se Kuniko 5. kolemjdoucího ujišťuje 😅) což je chrlič na střeše budovy v podobě ryby s tygří hlavou.
Něco málo o hradu Himeji
Hrad Himeji je na seznamu UNESCO a taky je Národním kulturním pokladem Japonska. Společně s hradem Macumoto a Kumamoto tvoři „Tři slavné hrady“.
Přezdívá se mu taky jako „Pevnost bílé volavky“ – ať už kvůli bílé barvy tak prý i jisté podobnosti s volavkou.
Původně byl postaven v roce 1333 jako menší pevnost, ale současná podoba hradu vznikla postupně během 15. a 16. století. Největší přestavba probíhla v 17. století pod vedením Ikeda Terumasa, kdy hrad získal svou dnešní podobu.
Přijde mi taky neuvěřitelné, že i když základy jsou z kamene, hlavní části jsou ze dřeva! Ale díky nejrůznějším prvkům šlo o nedobitný hrad – vysoké kamenné hradby, rozmístění palebných otvorů a taky otvorů pro vrhaní kamenů. Velmi důležitým obranným prvkem je velký labyrint vedoucí k hlavní věži. Stejně tak jako fakt, že nádvoří a vnější hradby jsou rozmístěny tak, aby nutily útočníky postupovat ve spirále. Spolu s mnoha slepými konci se jedná o super obranu. Hrad ale nikdy nebyl napaden tak, aby tato obrana byla odzkoušena. Hrad zato ale čelil jiným nástrahám.
Jedna z nich mi přijde i jako zajímavost: v 19. století měl být hrad zbourán, protože byl „zastaralý“ 😅 – k tomu naštěstí nikdy nedošlo (byl v té době prodán za v přepočtu 50 tisíc korun).
Další hrozba byla druhá světová, ale odnesla to naštěstí jen střecha hlavní věže. A pak velké zemětřesení 1995 v Kobe bylo také hrozbou, ale hrad se prý vůbec nezachvěl.
Na fotce jde vidět mapa s modrou čarou, která ukazuje, kdy byly původně hradby a jak se město po té rozrostlo. Taky přidávám fotku z okna z jednoho z pater, kde šla krásně vidět aspoň část hradeb.
Nejsem moc na turistické spoty, ale pokud má někdo „cestu kolem“ určo doporučuji, je to krása.
Při cestě dolů v jednom patře narazíme na lavičku, tak si dáváme pauzu, protože naše obaa-chan si to fakt zaslouží, schody jsou mega prudké. Dole jsou vystaveny různé zachované „kousky“ z historie hradu nebo taky zmenšená replika hradu a okolí z minulosti (což je super protože to je hustě velké). A venku taky narážíme znovu na Shachi – což je paráda, jsou zde vyobrazeny různé podoby v jednotlivých érách. Jelikož mají Schachi podobu ryby, vodní prvky měly symbolizovat ochranu budovy před požáry.
Na nádvoří najdem jednu volnou lavičku (je fakt zvláštní, že obecně v Japonsku extra moc laviček není…) a je čas na oběd se super výhledem. Dáváme si wrap ze supermarketu a kokinko (obaniyaki) z nádraží – koupila nám dva druhy obě jsou fazolová pasta, ale jedna typická červené fazole, druhá bíle – obojí boží.
Ještě úřidám pár fotek, vím, že to je furt ten samý hrad, ale byl fakt krásný a mega!
Zahrady Koko-En
Ke vstupence jsme si připlatily i návštěvu hradních zahrad – ale kde je najít? Chvíli bloudíme, nejprve v zahradách v okolí hradu hledající vstup do zahrad. Obaa-chan se zas ptá Korejců a Číňanů v domění, že jsou to Japonci. Až teda nakonec zjišťujeme, že musíme opustit nádvoří a jít kolem hlavní ulice ve městě dál, kde je vstup do zahrad.
Zahrady jsou krásné, nevím, jestli jsme prošly všechno, možná ne, ale nám to nevadilo. Nevím, jestli jsme byly unavené víc my nebo naše obaa-chan, ale už předtím jsme jí nabízely, že zahrady můžeme vynechat, pokud je unavená.
Ona si ale nedala říct a my byly rády… ty podzimní barvy… prostě nebylo lepší doby.
Teď ale už hurá zpět na vlak. V Okubo stanici ještě jdeme do obchodu, protože jsem se zmínila, že musím někde najít deníček na razítka a Kuniko chtěla pomoct – nemohly jsme nic najít, tak se ptala, jeslti chci ještě někam. Řekla jsem určo, že ne, protože jsem si říkala, že musí být vyřízená.
Tak jsme šly na bus, potkaly ještě stromy totálně obsypané špačky, kteří tam šly nocovat – to byl mega randál. Na zastávce se Kuniko dává do řeči s jinou paní. Celkem žasnu, že trochu vím, o čem mluví – povídá o nás a o Himeji, taky popisuje a směje se tomu, jak se ptala lidí jiných národností a oni neuměli japonsky 😅. (Jak jsem rozuměla? …no… semtam 2 slovíčka z japonštiny, septam pár japonských slovíček z angličtiny a pak domýšlení podle postojů a mimiky 😅).
Dojíždíme domů a Kuniko se pouští do přípravy večeře, sotva si nechává pomoct s nakrájením surovin. Máme oden – jednou jsme si na to už nějaké surviny koupily v supermarketu, ale netušily jsme, že to je přímo pokrm. Prakticky to je polévka s různými ingrediencemi – vejce, daikon (ředkev), konjaku (taková boží želatina), různé „fish cake“ (prostě bych řekla hmoty z ryby (u nás máme variantu jen rybí prsty), tofu apod. Nevím, jak moc zdravé to je a vím, že z fotek to nevypadá asi nejvábněji, ale my s Maruškou to milujeme!
Pak nás Kuniko žene do sprchy. Já se jí snažím vysvětlit, že si hlavu mýt nechci, že jsem si ji myla před 2 dny, ale Maruška to vzdává a jde, že nechce aby v jejích očích byla za prase 🐷. Později chápu, že Kuniko nám jen chtěla dopřát luxus, když nás zítra čeká noční bus.
Ještě nám rychle ve 20.30 chystá matchu a kokinko – mochi s meruňkou totálně boží – ale my jsme tak vyřízené, že už ani matcha nepomáhá. A sice se sotva držíme na nohou, ale Kuniko-san ještě trenuje na klavír, a protože to je nádhera, zase se zaposloucháváme a jdem spát po 11h. (pozn. video je z dalšího dne, kdy nám ještě kousíček na klavír zahrála těsně před odjezdem.
Tyto dva dny byly totálně boží a úžasné. Jsme nejvděčnější, že jsme mohly poznat Kuniko a co vše pro nás udělala. Jedinou reklamaci bych měla na své „zdraví“ – měla jsem brutální knedlík v krku, nemohla jsem skoro polykat (což s tím výborným jídlem bylo fakt za trest), bolelo to. Prakticky jsem přišla o hlas (což by ostatní asi normálně ocenili, ale ne Kuniko 😅, takže mě vše stálo ještě víc energie.
Ne v takové míře, ale stává se mi, že když jsem unavená projevuje se to nečím takovým – což je naprd protože já za ty 2 noci skoro nic nenaspala, takže to tomu ještě přispělo. Snad to „zítra“ bude lepší, dobrou.
