Vůbec nevím, jak mám rozdělit mé zážitky, jestli na práci, přespávání v autě v Tauranze, stravování nebo co vlastně… Takže možná udělám i nějaké příspěvky o tom 😇.
Ještě jsem nedala žádnou mapu, kde vlastně Tauranga od Aucklandu je, tak přidávám + i rozdíl Tauranga a Mount Maunganui.
Dny mi přijdou dost stejné, zároveň ale vždy něčím jedinečné. Dneska se kupříkladu budím zas v autě na parkálu kousek od hostelu Pacific, kde teď Franklin přebývá – trochu jiná stroy, o které se rozepíšu jindy. Vůbec jsem neplánovala tu být, chtěla jsem přespat v Tauranze, protože jsem tam byla včera večer a dneska ráno (ok, ne úplně ráno až na 10) mám být zas v Tauranze v kavárně ☕. A i když to „není“ zas tak daleko – ty zácpy a pendlování tam a zpět – palivo tu není za pár „šušňů“.
No, ale od začátku. Včera jsem se ráno probrala na stejném parkálu, šla se zeptat do kavárny, jestli můžu teda jít dělat myčku (protože jak jinak i přes kecy, že se ozvou, mi nikdo nezavolal). Když mi oznámili „ano“ snažila jsem se tvářit, že jsem nadšená, ale upřímně, dokud tam to nádobí opravdu nebudu drhnout, nevěřím, že tu práci mám. Jsem člověk, co neříká hop, dokud nepřeskočí, a tady na Zélandu toto pořekadlo nabývá podstatně vyššího levelu. Prakticky „říkám hop“ až doskočím, mám něco podepsané a něco dělám, protože úsměv je krásná věc, ale do realizace dané věci má daleko.
Po tomto lehkém ranním povzbuzení jsem si řekla, potřebuji pohyb. Využívám teda chvíle, kdy neprší a jdu si zacvičit na pláž – vyšlo mi pár minut, než začlo pršet… nutné protažení, které by mělo následovat tentokrát ZASE odkládám. Čistím zuby na záchodku a jedna paní příhodně komentuje, že není nad krásnější výhled při čištění zubů, tak ji přitákám a doplňuji „přesně tak, mnohem lepší než koukat z okna, stačí mi jen udělat jeden krok a jsem „tam“.
Brala bych sprchu – rozhodnu se využít možnosti ve starém známém hostelu, ze kterého Franklina vykopli (tak je to tady – zmíněno 😅, ale jak jsem řekla rozepíšu se později). Mě však předtím zmínili, nějaké jiné / levnější možnosti využití (tedy ne jen nocleh), tak teď se to bude hodit. Když se doptávám a zjišťuji, že samotná sprcha je za 5 doláčů nebo můžu zaplatit 20 doláčů s možností využití kuchyně a celkového prostoru (včetně netu), určo beru jen sprchu, dyť můžu ušetřit sezením v knihovně, kde mám navíc i stůl k dispozici 😁.
Po sprše se tedy přesouvám do jednoho z mých domovů – knihovny. Konečně sepisuju stížnost, že nesouhlasím s odmítnutím mojí žádosti o proplacení poškození auta od pojšťovny a posílám to na kontrolu nejúžasnější Dianě, která mi furt tak nekonečně dlouho pomáhá.
Dneska je ale taky den kdy moje „ségra“ má narozky, moc ráda bych s ní byla, bohužel nedá se, ale posílám tak aspoň video-přání. Jak se vidím, skoro se leknu a říkám si, doufám, že Terčina rekace nebude stejná a kvůli mně ještě předčasně neporodí 😅 🤰.
Rozhodnu se ještě zavolat na Kobru 11 – nebo co ja vím, prostě odbor silnic a dálnic nebo něco takového, protože jsem asi jela po placeném úseku, ale nemůžu se toho nikde dopátrat, jestli opravdu něco dlužím nebo ne…
Mě mrskne! když jsem to zkusila před hodinou, hlásilo mi to „očekávaná doba čekání na operátora: 14-16min“ to mi přišlo hodně… no tak teď jsem to vyhrála je to 18-21min. Ve výsledku jsem ale dítě štěstěny, protože písnička, co tam vyhrává, není jedna, ale 3 různé!! Takže mi z toho určo nepřeskočí 😵. Po 31 minutách se dostávám na řadu, diktuju svou spz a týpek mi mile oznamuje, že tam očividně nic nedlužím… no to je balzám pro mou dušičku, ještě se ptám, jestli opravdu rozumím správně, možná mi ty 3 kouzelné písničky jen vymazaly mozek… ale ne je to tak ušetřila jsem 1.9 dolarů!!! (jak Anička z Welingtonu správně poznamenala – vítej na NZ 😅). Absolutně tomu nerozumím, fakt bych řekla, že jsem jela po placené cestě (po stejné, po které jsem přijela před 3 týdny do Mountu… ale nerozmazávejme to, prostě nemám žádný dluh a víc vědět nepotřebuji.
Ještě vyplňuji přihlášku na lektora plavání ve Wllingtonu – samo asi budou preferovat na několik měsíců, což já nevím, protože mým cílem je pořád něco biologického, ale tak uvidíme. Dodatek: vyměnili jsme si s náborákem pár mailů – což je neskutečný pokrok, ale já zas byla asi moc upřímná, když jsem řekla, že uvažuji o 2 měsících – asi moc krátko, pak se mi už neozvali 🙈.
Jsem vyřízená, jdu si tak dát obědo – sváču do auta a co víc, jdu se natáhnout a na hodinu vytuhnu – není nad to mít vlastní postel hned na parkovišti 🛏️. Vracím se ještě do knihovny jakože něco dělám a pak vyrážím nabrat Franklina a Dami a jedem navštívit Šárku do práce. Neříkám, že je mi úplně příjemné, že Dami sedí na mé posteli (v botech), bez pásu, ale věřím, že dojedem bezpečně.
U Šárky v práci si dáváme jakési smažené kalamáry, jsou to velké kousky, což je fajn, ale malá porce a navíc zas to smažené, můj žaludek moc nadšený není. Když Šárka skončí prosí mě, jestli jí hodím domů, že by si konečně koupila z Countdownu topení, tak ať to nemusí tahat. A protože Franklin mi nabízí, že semnou zůstane a Dami musí jet sama, říkám ji, že když mi přispěje na cestu hodím ji dom.
No a tak jsem se ocitla zas na parkálu v Mauntu, namísto v Tauranze, kde jsem chtěla zůstat a ušetřit palivo. Koukám z okna a vyhlížím svého „prince na bílém koni“, ale místo toho, několikrát dostanu slušné ozáření reflektorem auta, které zrovna zabočí a jede mým směrem. Franklin přichází dost pozdě, tak zas žádný film jak bylo v plánu a jdem spát.
Ráno jedu do Taurangy, je super, že není žádná zácpa, protože je sobota a já s touto příležitostí nadšeně vyrážím směr farmářské trhy, kde jsem už jednou byla, ovšem nemám tentokrát moc cash a k moji „smůle/štěstí“ je tam tenktorát mnohem víc zeleniny a ovoce než předtím, musím být ale rozumná s nákupem (alias, když já vidím jídlo 🤤), stejně to nemám kde skladovat. Nejdřív kupuji vajíčka, domácí 12 za 11 doláčů no neber to. A pak ještě salát a bílou ředkev a zas „choco“ (ne, choco neznamená čokoláda, ale ta zelená jako „dýně“, co jsem zmiňovala dřív v Aucklandském příspěvku)… no, ale nemám ty prachy… Naštěstí mají na stole napsané číslo účtu, neuvěřitelné, že by snad tak důvěřovali lidem, že to pošlou? Pak mi ale dochází, že možná to chtějí poslat hned teď… sakra jak to funguje? Já už nemám data, tak se jim omlouvám (fakt to není vůbec podezřelé), navíc jsou to Asiati, tak opět nevím, kdo z nás je víc zmatený, ale nakonec asi při pohledu na zmatenou holku (zas a opět) kývou a říkají, že je vpoho, když jim prachy pošlu za půl h. Jsem nadšená mám vajíčka a nějakou zeleninu!
Se zastávkou v Pack n‘ Save pro jogurt se vydávám do kavárny, připojuji se k netu a rychle platím dluh z trhu. Zároveň kontroluji účet, protože se snažím uhnat šéfa ať mi zaplatí za první 2 týdny… no a světe div se, když jsem včera Donovi (=šefovi) napsala, že fakt už ty prachy potřebuji, protože nemám ani na natankování auta (menší kec, na účtě jsem měla 170 dolarů a za skoro plnou nádrž dám 120), tak to s ním hnulo a prachy mi poslal. ALE opět platí pravidlo – nejásat předčasně. Ten smrad mi zaplatil nějak málo! Poslal mi 391,06 dolarů, ale já jsem odpracovala za ty 2 týdny 34:15h, a když mám 22,7doláčů/hodinu, tak i po (pravděpodobně) 15% dani, to prostě nevychází!!! Výplata se blíží tomu, co bych měla dostat za druhý týden (20:45h), ale tež to není 100%, jedině, pokud je daň 17%, to by asi už sedělo, ale furt, kde je ten první týden?!
No dořeším pak,. Když nastupuji na 10h do práce, krom typického osazenstva (Inda Happyho, který je milý chudák jen strašně pomalý v dělání .kafe, Inda kuchaře Dipi a Indky Goriky, dneska teda bez Zélanďanky Jas, za to je tam zas ta 2. Indka, sakra kdo to je?… Gorika je na pauze, a tak mi tady ta druhá říká, že můžu umýt záchody… říkám, vždy je umýváme až v 1pm, ale ona, že jo, ale když je „quiet“ (klid = málo lidí), můžu to udělat teď, no co už. Směna celkem ujde, jen kolem 1pm mě Gorika posílá umývat záchody 😀 „Jenže já to už udělala“ tak Gorika nechápavě kýve hlavou (přidává se tak k mému nechápavému kývání, takže vypadáme jak sekta krutihlavů), a žádá mě, jestli to udělám znovu, že je potřeba toalety umýt až na konci směny (s čímž souhlasím) – no, můžu být na sebe dneska náležitě hrdá, po mém mycím výkonu na toaletách by se na záchodě dalo i stolovat.
Než opustím kavárnu ještě se čertím nad výplatou a vypisuju to do skupinového chatu (Franklin, Šárka, Dami, já), že je šef blb (s prominutím, fakt ale už). Myslím však že víc to pobouří Šárku a Dami, jaksi mi sklání poklonu, že mám takovou trpělivost, že ona by ho po 3 týdnech už kopla do zadnice… asi jsem moc důvěřivá a zjišťuji, že možná i trpělivá (? 🤔), nevím.
Do knihovny (jak jinak) jdu jen na hoďku, protože mi nedojde, že v sobotu zavírají už ve 4h. Dneska mám však ještě jiný plán – jít do fitka – juchů. Jas mi řekla, že je to 7doláčů / týden a můžu mít i sprchu. No, ale když dorazím, je po „úředních hodinách“ a tak nadšení ze cvičení a sprchy padá, protože bez karty se dovnitř nedostanu. Jdu se projít po obchodech, protože net by se hodil a toto vypadá jak nákupák. Je to ovšem jiný styl nákupáku, než jaký znám z ČR, není to jeden velký obchoďák s menšími uvnitř a prostorem, kde bych si mohla sednout na lavičku, ale spíš hodně obchodů se vstupem z parkoviště. NICMÉNĚ, net je na parkálu! no boží, můžu být na netu a zároveň na wifi 🚗 📶 😈! A co víc!!! -> V dáli vidím jakýsi obchod „zelenina a ovoce“, tak se tam jdu mrknout, a když se blížím a vidím, jak se to hemží Indy, mé srdíčko nadšeně zaplesá, protože já tuším, že to je obchod podobným tomu v Manukau, kam chodila nakupovat Diana levnější ovoce a zeleninu a ořechy! OMG já jsem nadšená, nejlepší den!!! Hned píšu Franklinovi, že jsem objevila „Food heaven“ (nebe) a nemůžu mu to rozepsat víc, protože nevěřím vlastním očím 3 brokolice za 5 doláčů a co víc 3 PAPRIKY za 5 doláčů. No to musím hned vzít, a když zaplatím a je to opravdu tak hned píšu do skupinového chatu, že kdyby chtěl někdo něco přivézt ať mi dají vědět, protože toto je proste NEJLEPŠÍ věc. Jen safra proč jsem ji objevila teď, když chci z Taurangy za chvíli odjíždět!
Jdu nadšeně zpět do auta a směju se tomu, že dnešní den je opravdu úspěšný – super úlovky na trhu a pak tento indický obchod! A co víc i wifina, no já jsem rpostě v sedmém nebi! Achjo miluju tohle místo ❤️🔥. No, ale kde budu spát? navíc jsem se naladila na cvičení… Po tom, co teda všem odepíšu se rozhodnu přemístit do Memorial parku, kde je oficiální kemp a sice už je skoro tma, je kosa a mrholí, ale já si odhodlaně pouštím hudbu a začínám někde „poskakovat“ ve snaze o nějaký workout. Po chvíli slyším divné zvuky, je tma tak moc nevidím, ale žene se to od dětských průlízek, vidím jen nějaké siluety, ty vogo tam si to snad někdo rozdává! 🙈🙉🙊 No, nebudu rušit a popoběhnu raději o kousek dál a pokračuji ve cvičení. Jezdí tu dost aut, asi nějaká akce nebo co, po chvíli o kousek dál přichází týpek a přísahala bych, že čůrá do vody, nezájem, že já stojím o 5 metrů vedle… to je fakt podívaná, a to jsem si chtěla JEN zacvičit. No co, po chvíli ukončuji, přesouvám se do auta a jdu zapsat všechny svoje pocity, které jste za poslední 2 dny teď úspěšně dočetli do konce (jestli teda ano, tak kloubouček, jste hustí!). A den skoro zakončuji boží večeří – rýžovými chlebíčky ještě od Matthiase z Aucklandu, s vajíčkem (co jsem v práci zkonfiskovala, protože by letělo do koše) humusem, SALÁTEM A PAPRIKOU – život je báječný! ❤️😊
Teď už jen vyčistit zuby, vyčůrat pomodlit a spát. Dobrou noc 😘 🌙.
Doplněk: ti SMRADI ty toalety ZAS zamkli dřív, měli až v 9pm, ale je 8.15 a už je zamčeno… no, budu si muset poradit jinak, tak dobrou!
Doplněk 2: Když se zas budím ve 3h ráno a jen se převaluji, vzdávám všechnu snahu a jdu raději sepisovat předešlé zážitky na NB, vypínám to a usínám asi v 5.30, ať spím ještě pár h, než půjdu zas do kavárny.
