Po návratu z Coromandelu se ve své Helpx rodině opravdu cítím jako doma. Nemůžu říct, že vím, co kam patří, protože to neví ani majitelé domácnosti. Ale orientuji se víc než ostatní v jakýsich pravidlech a všechny nově příchozí informuji, ať se vyhneme nedorozuměním, rozhněvaným tvářím apod.
Když s tímto informováním začínám u Marie-Eve, hned mi děkuje, protože je pravda, že Diana na první pohled působí přísně a nabručeně, ale je to fakt zlatá osoba, tak nechci, aby docházelo k nedorozumění.
Stává se z nás celkem rychle jakási rodinka, která společně vaří, po večerech kouká na filmy, jako třeba Oliwer Twist, Lady a Trump nebo Singing in the rain…. samo hrajeme i nadále deskovky, kdy konečně hraju aspoň část hry „Na křídlech“, o které furt slýchám jak je dobrá. A když si v ní vylosuju karty „Lesní strážce“ a „fotograf“, hned to vidím, jako znamení :D.
No a v neposlední řadě JEZDÍME NA VÝLETY!
První společný výlet byl do „Duder regional park“, jde o celkem velký park, který se nachází na poloostrově Whakakaiwhara, východně od Aucklandu. Když se všichni (teda skoro, Andrew zůstává doma) naskládáme do auta, smějeme se, že jsme jako velká rodina a musíme přece udělat fotku!
Je to celkem pohodová procházka kolem pobřeží, pak šplháme na kopec, pravděpodobně mimo oficiální „trasu“, ale stopy tam jsou, tak buď to vyšlápla nějaká ovce před námi nebo nějaký stejný blázen jako my. Protože je po mnoha dnech deště, všem slušně podkluzují boty a já si uvědomuji, jak jsem vděčná za ta svá Asola.
Pokocháme se výhledem na moře, a pak pokračujeme v prochajdě už zpět k autu. Před návratem domů se rozhodneme zastavit na blízkou pláž a skoro všichni mají stejný plán a to na chvíli si dáchnout. Nebýt těch projíždějících náklaďáků kousíček za nami, bylo by to super klidné místo. Na sluníčku je suprově (až příliš, myslím, že se někteří z nás smahli). Vyžene nás až mrak se začínajícím deštěm za což jsem celkem ráda, protože už mám popravdě slušný hlad. Doma pak sdílíme zážitky u dobře ukuchtěného jídla.
Dalším výletem byla Dianou tak opěvovaná botanická zahrada. My jsme prošli ještě přes jakýsi park, který je se zahradou propojen. Park je pro mě jako pejskaře zajímavý v tom, že má volný výběh pro psy, což vidím asi prvně. Obecně mi přijde, že psi na NZ moc možností nemají, různým omezením celkem i rozumím, přece jen jsou to šelmy, což si lidi často neuvědomují a pak to dopadá tak, že jejich miláček přinese zakousnuté nějaké zvíře, tady třeba ohroženého ptáka kivi. Já si při pohledu na psy vždy zavzpomínám a posmutním nad Flerinkou doma, ale zároveň se uklidňuji, že by to tady bylo fakt náročné pro ni i pro mě.
Při první návštěvě botanky je celkem zataženo, přechodně deštivo a vyrážíme bez Matta, protože je jakýsi přešlý. Celkově od doby, co jsme se vrátili z Coromandelu… asi i proto, že se pro jistotu snažím trochu stranit.
Botanická zahrada je opravdu parádní a obrovská. Je rozdělená na mnoho sekcí: „Africká zahrada“ s prolýzkami pro děti a taky edukativními cedulemi o endemickém druhu holuba (holub maorský – „kereru“), kterého jsme v parku i viděli – je fakt mega, nedivím se, že holovili pro maso. A taky si ho člověk může „nakrmit“ :D. Navíc se dovídáme, že kereru jí plody stromu puriri, které na slunci dobře fermentují, ptáci se tak můžou opít a stává se tak, že padají opilí ze stromů :D. Což na jednu stranu je vtipné, na druhou stranu, nikdo nechce spadnout z velké výšky a ležet ožralý na zemi, obzvlášť, když ho tam může něco sežrat.
„Americká zahrada“, „Skalní zahrada“ a mnoho dalších a v každé sekci tak můžeme najít rostliny typické pro danou oblast.
Jak jinak moje nejoblíbenější zahrada byla „Jedlá zahrada“ …a dokonce tam byly i recepty, no není to paráda?
Díky těmto mnoha sekcím je tak zaručeno, že je prakticky jedno, kdy člověk botanickou zahradu navštíví, vždy je co vidět.
A kdyby někomu nestačily květiny, my viděli i výstavu obrazů uvnitř v budově, ale ještě zajímavější jsou sochy, na které jde narazit napříč celou botanickou zahradou, plus, každý rok se pořádaná výstava (soutěž) soch, které lidi sami vyrobili (bohužel pro mě, já tam v této době nebyla). A koho by ani sochy nezaujaly, může si jen odskočit na záchod a i tam se pokochat krásnou malbou.
Opustím botanickou zahradu… teda jen částečně. Další výlet už nebyl moc rodinnou událostí, byly jsme jen dvě. Já a Číňanka Dan Feng (její jméno v čínštině znamená červený fénix… miluju jak jejich jména mají význam, škoda, že si je často mění na anglická – v tomto případě to bylo „Daisy“). Konečně se odhodlám jet mrknout do centra Aucklandu (a protože tento příspěvek píšu asi 2 měsíce od uskutečnění :D, můžu si dovolit říct, že KONEČNĚ, téměř na konci mého pobytu v Aucklandu). A protože je Daisy znuděná, jede semnou. Plán jet do Cornwall parku, projít se, podívat z výhledu na centrum, pak někde parknout a jít se mrknout na prosluslou „Sky tower“ apod.
Sotva vyjedem, říkám si, že se mi fakt snaží něco naznačit, že centrum Aucklandu není pro mě – zkysnem v zácpě a brutálně lije. No tak to stočíme k „zimním zahradám“, které jsou vedle musea (ve kterém jsem už byla), jenže nemůžeme najít žádné místo na zaparkování, mě jebne! Přes různé patálie (kdy parknem v podzemí, za to zaplatíme, pak chcem přeparkovat, ale někdo nám vyfoukne místo před nosem – přesněji chudák Daisy nebyla schopná místo ubránit) zaparkujem na jednom spotu (omg mám problém s podélným parkováním i s tímhle autem! co tak teprv dodávka a řekněme Daisy není vůbec dobrá navigátorka :D, jen panikaří, vůbec to nepomáhá!).
Projdem si zimní zahradu, nepřijde mi obrovská (nebo jsme něco minuly), ale je moc hezká. Krom nejrůznějších kytic jsou k vidění i chilli papričky nejrůznějších tvarů, jak moc jsou asi pálivé…
No nicméně konečně se vydáváme do centra… první dojmy, je to opravdu multikulti město – přijde mi, že většina lidí jsou asijští studenti (bude to asi i tím, že procházíme kolem kampusu :D).
Dostáváme se na Queen street, která je asi jakousi hlavní tepnou, tak pokračujeme směr přístav až uvidíme Sky Tower. Popravdě mi stačí ji vidět z dálky, uděláme nějakou tu fotku a podél pobřeží míříme zpátky k autu.
Daisy si kupuje cestou pár kousku sushi, ale já trochu spěchám, ať nechytnem zácpu i cestou zpět, protože 15h se blíží.
Díky bohu jsme to stihly, byly tak doma v čas, žádná doprava, já se tak mohla v klidu najíst a neproměnila se na tu protivnou Terezu, kterou nikdo nemá rád. Co se centra Aucklandu týče, říkám si jednou stačilo. Ale i tak musím říct, že přestože to není nejkrásnější město, co jsem viděla, jsem ráda, že jsem tam byla, ale už se těším až se pohnu dál.
