Když ale bojujete a věříte, že na to máte. Ono se to obrátí!

Minule jsem psala, jaké jsem zažívala peklo, to ale ale naštěstí netrvalo věčně a povedlo se mi to zlomit! Ostatně každý nástup do práce a taky cestu domů mi vylepšoval delfín, kterého jsem míjela každý den ❤️ 😊.

Ovšem, než ke zlomu došlo, chvíli to trvalo. Prvním krokem ke změně bylo, když jsem se už vytočila i já, že mám plné zuby, aby semnou zametali. Můj „trénink“ už trval dlouho… možná jsem nebyla dokonalá v angličtině a určo to bylo i moji „aurou“, že jsem nebyla (věřím, doufám, že se to aspoň trošičku změnilo) takový suverén, jak ostatní.

Jednou mi řekli, že už nebudu v „tréninku“, ale v nějakém „mezi tréninku“. Nejprve jsem nechápala, ale pak jsem si řekla „ok, však ono je to ve výsledku jedno“. A taky mi to jedno bylo, ale jen do té doby, než mi přišla výplata, zas jen 23$/hodina. To si ze mě dělaj prdel? To nemůžou dát ani 24$?

Sebrala jsem proto koule (které teda nemám 😅) a šla se zeptat co to jako znamená. Šéfová (jedna z majitelů DE) mě dostala tvrzením „Asi jsem ti to měla říct, ale nevěděla jsem, jak tě ocenit, když jsi „mezi trénink“, jestli nechat 23$ nebo třeba 23.5$“ … to jsem fakt už říkala, že to není možné… Řekla jsem jí, že chápu, že mám nedostatky. Ale rozdíl od ostatních je jen v tom, že nemůžu být „sama“ na lodi. A být jako jediný guide na lodi stejně není ve vrcholové sezóně možné, protože máme plno… ale až na toto omezení, dělám ÚPLNĚ TO SAMÉ, jako všichni ostatní. Nakonec tedy, asi zaskočena tím, že se ta nevinná Tereza ozvala… řekla, že mi teda dá 24$.

Pak už to bylo jen lepší a lepší uvolněnější, všechny jsem si totálně zamilovala a musím říct, oni snad i mě 😇💪. Snad to bylo více věcmi, ale asi z velké části tím, když viděli, že jsem fakt pošuk a „dříč“ a nechápali mou bojovnost o více hodin práce (to byla asi ostatně jediná věc se kterou jsem bojovala až do konce). Většina mívá problém s opakem. Povedlo se mi tak nějaké hodiny navíc vydiskutovat, ale jen v v „Café týmu“ a v týmu úklidu, ale já si nestěžovala.

Tak dost těžkostí, pojďme na radosti! 😊

Jednoduše: milovala jsem práci, kolegy, Kaikouru, okolí, o mořském životě ani nemluvím… A milovala jsem i tu uniformu 😅… spíš ty hadry, teplé, logicky jsme měli i nepromokavé věci a bavilo mě semtam si v tom udělat fotku, jaká jsem kočenda 😅.

V průběhu doby, co jsem tam byla se nějaké drobnosti změnily.

První velkou změnou bylo, když jsem přestala bydlet v autě. A to byla krásná změna. Vydržela jsem v autě po příjezdu asi jen týden, ale to stačilo víc než dost. Bylo hnusně, zima, pršelo, fučelo a já toho měla plné zuby.

V Kaikouře byla přísnější pravidla ohledně „self contained“ autech – moje auto prakticky nesplňovalo požadavky a četla jsem recenze, jak lidi byli často vyhozeni rangerem. Já se tedy jen modlila, ať na mě nikdo nepřijde, když jsem už 4. noc spala na parkovišti, kde se může dvě a pak se teda přesunula i někam jinam „aby se neřeklo. Měla jsem nehorázné štěstí, že mi to prošlo. Asi to bylo tím, že furt lilo, tak kdo by se zaobíral pruděním lidí, když navíc ani nebyla peak sezóna.

Když se mi povedlo sehnat bydlení, byla jsem nejšťastnější na světě. A nejvíc i kvůli tomu, že to bylo za rohem od Dolphin Encounter… a to doslova… za 2 minuty v práci a to prostě chceš, když začínáš v 5h ráno 😄.

Nevýhoda ten dům byl starý a fakt jak z papíru a to doslova. Jednoduše to znamená: VENKU ZIMA = DOMA ZIMA JAK PRASE (někdy jsem se chodila ohřát do auta nebo i na zahradu 😅), v létě naopak 3x větší vedro, než venku 😅. Ale výhoda byla, už jsem měla postel, pod peřinou je teplo, nebo jsem si mohla udělat čaj, měla jsem i plotnu a sprchu! 😅.

Spolubydlící byli taky super… dokonce 2 holčiny byly z Whale Watch a přítel jedné z nich dělal v DE v týmu „South Bay“ v přístavu.

Když jsem se přistěhovala, byl volný pokoj v prvním patře, který byl velký a super. Když se ale uvolnil spodní pokoj přestěhovala jsem se tam protože jsem se bála, že v létě bych se pod střechou upekla. Dole to možná nebylo o moc lepší, ale myslím, že aspoň o fous ano.

Své spolubydlící jsem milovala, byla kupa legrace, ale někdy i nervů. Protože zas základní peklíčko… bordel. To fakt není možné, jsou snad všichni taká prasata? Říkala jsem si, „Já tu asi vytáhnu mamku ať se z toho, co máme doma nestresuje 😅“.

Nicméně, tentokrát žil v domě jen jeden Zélanďan, takže to nebyla jen jeho vina. Když se k nám přistěhoval týpek z Fiji, to jsem úplně nechápala. Uvařil si jídlo a přísahám 3 dny ho nechal na lince (která byla fakt mrňavá!). Nechci ani vědět, jestli ho nakonec snědl nebo ne. Nejhorší bylo, že vinu každý házel na ty ostatní a mě se jen svěřovali, jak to byl ten nebo onen 🤦. A nakonec mě se dělalo na blití, tak jsem to umývala já… ono to bylo i kvůli tomu, že když jsem se zapřela, že to umývat nebudu, neměla jsem z čeho vařit! (Chvílema jsem si nosila nádobí z auta, ale to mě brzo omrzelo).

Dolphin Encounter

Už jsem psala dřív, že si hodně zakládám na tom, abych společnost kterou podpořím, se chovala eticky ke zvířatům, natož když mám pro ně pracovat. Vím, že se mi to nikdy nepovede na 100%, alias jak zjistit pravdu, ale ještě víc jsem opatrná po tom, co jsem pár let zpátky udělala chybu a šla do Loro Parque. Nechci tady spamovat, ale kdyby někoho víc zajímalo, jak to je s kytovci v akvárku nebo aspoň můj názor po různých článcích a rozhovorech, napsala jsem to do rozbalovací lišty.

Loro Parque, ne jen můj názor

Loro parque je jakoby zoologická zahrada na Tenerife. Když jsou zoologické zahrady dobře, moderně udělány (ČR ZOO si myslím, že jsou super), tak je opravdu miluji. Myslím, že hrají důležitou roli k ochraně ohrožených druhů, udržování dobrého genofondu, ale také edukaci a budování vztahů lidí ke zvířatům. Nicméně chování kytovců v zajetí není dobré.

Když jsem byla na Tenerife, hodně jsem váhala, jestli tam jít. Moje společnost, se kterou jsem tam byla jen kroutila hlavou a já po přečtení několika projektů, které podporují jsem se nechala přesvědčit a šla taky. Musím říct, že tehda jsem si říkala, jak ej to krásné. I na vystoupení delfínů a kosatek jsem šla. Přišlo mi, jak je supr, že vzdělávají lidi a snažila jsem si o argumentovat, že kytovci jsou chytrá zvířata, třeba jen musí mít stimuly, když jsou v zajetí, aby se nezbláznila a mají tak zaměstnanou hlavu.

Čím víc jsem se ale o tuto problematiku začala zajímat, tím víc jsem si uvědomila, že tomu tak zdaleka není.

Kytovci jsou neuvěřitelně chytrá a společenská zvířata, v přírodě mají složité sociální struktury a př. kosatky uplavou stovky kilometrů denně. Když se podíváme na letecké záběry velikosti bazénu a př. kosatky v něm zde … dojde nám, že je něco špatně. Navíc jsou v čistém bazéně, nemají tam žádné stimuly, krom tedy nacvičeného skákání.

Objevují se pak u zvířat typické známky deprese, apatie, nemluvě o sebepoškozování. S Tracy jsem se hodně bavila o kosatkách (orcach), byla to taková naše odbornice 😊❤️. Kdo však umí aspoň trochu anglicky, moc doporučuji tuto „Orca lady“ ze Zélandu: např. toto krásné video, kde popisuje Orcy, které zná osobně, ale i problémy držení je v zajetí a nádherný projekt, rezervaci, pro jejich záchranu.

Vím, že ne každý má příležitost dostat se na loď a vidět kytovce ve volné přírodě. A už vůbec to každého nemotivuje, protože tam není 100% šance, že to zvíře uvidíme, přece jen to je volná příroda.

Ale prosím, i když všichni jsme aspoň trochu sobci (a někdy to je dobře), nebuďme v tomto případě. Jsou to nádherná zvířata a věřte mi z vlastní zkušenosti říkám, vidět tato majestátní zvířata v přírodě se nedá vyrovnat ani z daleka tomu, co cítíme, když je vidíme jako skákající klauny v akvárku.

Co tedy společnost Dolphin Encounter nabízí? Pozorování delfínů a plavání s kompletně divokými delfíny v jejich volném přostředí. Jedná se konkrétně o Dusky dolphins (plýskavice tmavá). Jsou to neuvěřitelná zvířata a i když jsem jich viděla denně i stovky, nikdy mě nepřestali bavit, proto o nich nebo o jakési základní fauně Kaikoury napíšu zvlášť příspěvek (doufám, že co nejdřív).

Proč píšu plavání „s delfíny dusky dolphins“ je pro to, že to je jedno z mnoha pravidel, kterých se společnost musí držet. Plavání má dovoleno jen s tímto druhem delfínů. Pokud se tam jiný druh objeví, tak je to paráda, ale prim musí hrát duskies (jak my říkáme 😊).

Jak už jsem psala dřív, mezi další pravidla patří:

1. Maximálně 16 lidí / loď ve vodě (na lodi lidí mohlo být víc)
2. Omezení počtu „vyklopení“ lidí do vody (někdy delfíni jen odplavali, když je lidi nezaujali) případně, když byli delfíni zaujetí bylo to omezeno dobou, jak dlouho lidi ve vodě mohou být
3. Omezení počtu lodí na vodě – max 3 lodě, někdy maximum 2
4. Omezení množství tour za den – max 3 tour
5. Zákaz přiblížení k delfínům v určitou hodinu, kdy mají odpočinek – kolem poledne
6. Plus samo všechna pravidla o všech regulích, které skiprové (kapitáni) musí dodržovat při plavbě kolem delfínů
7. Povolení DE se vztahuje na delfíny, ne velryby. Takže, když DE vidí velrybu, musí loď zpomalit a pomalu odjet pryč (ne zastavovat na pozorování od toho tam je Whale Watch). Upozorňuji, že kosatka je delfín, takže když byly v okolí, mohli jsme je pozorovat 😊❤️.

Jak tedy probíhala moje práce?

Nebudu popisovat své „navíc“ hodiny v kavárně anebo housekeepingu (roznášení jídla nebo umývání záchodů si umí asi každý představit 😆). Jdu na popis práce jako Guide na lodi ve společnosti Dolphin Encounter 😊❤️.

Tato část bude asi celkem dlouhá, protože jsem chtěla popsat náročnost té práce, a jak to mají suprově zorganizované. Kdyby to někoho nezajímalo, doporučuji přeskočit na…………………

Začínala jsem na konci září a zůstala skoro do konce března, takže necelých 6 měsíců. Během těchto měsíců se to měnilo, podle toho, jaká byla vytíženost.

Začátky (září-začátek listopadu):

Když nebyla peak sezóna, měli jsme jen 2 tour denně, jednoduše: na 8h a na 12h. Každá z nich i s oblékáním, přesunem, plaváním, „photo session“ a příjezdem trvala cca 3h, podle toho, kde jsme delfíny našli.

Když jsem přijela, voda měla jen 9°C, což si umíte představit není moc. Lidem se celoročně dává neoprén, ale během zimy, začátek jara, podzim DE poskytuje jeste rukavice a boty do ploutví. Jinak normálka další výbava, ploutve, maska šnorchl. Zátěžový opasek se nedává, protože mnoho lidí, co přijde neumí plavat a takto máme jistotu, že se neutopí, jen se vznáší na hladině.

Peak sezóna – léto (listopad – cca březen)

Minimálně zájem o plavání je velký, takže většinou jsou tour plné a je fajn si udělat rezervaci dost dopředu. Samozřejmě se stane, že někdo vypadne, ale list čekatelů je dlouhý, takže je místo většinou hned zas obsazeno.

Mohou vyjet 3 lodě 2x denně, ale ne všechny dny v týdnu.

Průběh tour a moje povinnosti

Když není peak sezóna, neměli jsme „land team“ – teda někoho, kdo by pral neopreny masky apod. a připravoval tašky na další tour. Proto jsem si vše museli dělat sami. To někdy byla dost pruda, protože trvalo věčnost, než jsme otočili rukavice a boty za účelem, aby to uschlo z obou stran. Navíc moje ruka měla nějaký problém s těmi chemikáliemi, jak už jsem psala v předešlém článku, a taky díky tomu jsme zvládli mít i pauzu př na snídani / oběd. Takže land team byla obrovská pomoc. Na druhou stranu, jak jsem bojovala za víc hodin, když jsem se mohla př. po poslední tour přidat a pomoct, byla jsme za to ráda.

Ráno tedy byl nástup na 5.00 (nebo o chvíli dřív). Buď:

a) Se zůstávalo v bázi a doplňovaly se ze sušárny neoprény z předešlého dne (land team začínal v
8.00 …a nebo
b) Vždy 1 guide a 1 kapitán jeli do South Bay vytáhnout lodě na vodu a vše připravit (lodě se
dávali každý den na souš, protože jsme neměli molo uzpůsobené tak, aby tam mohly bezpečně
zůstat přes noc.

Lidi přišli cca 5.20 skupina po skupině, vysvětliti jsme jim, kde jsou, co dostanou za výbavu, kde se převléct a kam se usadit. Já bych v životě nevěřila, jakými různými způsoby se dá blbě nasadit… cokoliv 😂 …od neoprénu přes ploutve po masku. Někteří lidé byli fakt vtipní. Chápu, že nerozuměli, ale že jim ani nepřišlo divné jít v masce se šnorchlem a ploutvemi na noze ze šatny až do místností pro bezpečnostní briefing 😂. Dělaly jsme s kamarádkou vtipné video „jak se (ne)oblékat“, škoda, že nikdy nevidělo světlo světa ani ho nemám, myslím, že bylo fakt super 😂.

Když jsme dojeli do South Bay, měli jsme už jména (která se předtím kontrolovala, jestli nejsou 2x, aby nedošlo k omylu), která jsme četli a rozdělili tak lidi na různé lodě. Při nástupu řekli celé své jméno. A teď se role guidů rozdělily. Guide č. 1 odvázal loď napočítal značky pro lidi, co budou plavat a pak do mikrofonu řekl talk o prostředí, ve kterém se nacházíme a co můžem vidět případně poukazoval na zvířata, co jsou kolem k vidění. Guide č. 2 dělal bezpečnostní ponaučení a info jak se na lodi chovat a případně lekci šnorchlování, když někdo neměl zkušenosti.

Když jsme nalezli delfíny (obecně po 20-30min cesty), kapitán signál a my jsme začali lidi chystat na zadní schod lodi. Aby mohli do vody, museli počkat na klakson a když ho slyšeli znovu, museli se vrátit. My jsme ukazovali, kde delfíni jsou (ve vodě to fakt moc vidět nejde, navíc viditelnost nebyla nejúžasnější protože ve vodě je mnoho živin a díky tomu je Kaikoura tak boží). Guide č. 1 spolu s kapitánem hlídal počet plavců a staral se o ně, guide č. 2 se věnoval primárně lidem, co „jen“ koukali a pomáhal se vším okolo – vyměňovat kbelíky, uklidňovat apod. podle náročnosti podmínek i skupiny 🙈.

Po uvítání lidí zpět na lodi byl čas na teplou sprchu a převléct se (většinou, co nejrychleji i v létě měla voda maximálně 18°C) a čas na photo session! Následovali jsme delfíny a guide č. 1 povídal o delfínech základní info.

Pak se už cestovalo zpět do přístavu, do autobusů a na základnu a rozloučení.

Buď se brala další skupina nebo se vše uklidilo a připravilo na další den. A někdo vždy zůstával v přístavu, pomáhal kapitánovi dát loď na souš a umýt je. A taky mezi jednotlivými tour, nějaký guide zůstával v přístavu a pomáhal týmu ze South Bay uklízet a připravit lodě na další tour.

Taky bych chtěla říct, že během celé tour byl mega hlídán počet všech lidí. Hned na začátku každý dostal značku, kterou pak odevzdal jak nastoupil pro neoprén / šel koukat na video. V autobusech jsme je rozpočítali. Před nástupem na loď nám každý řekl své jméno. Samozřejmě největší pozor při počítání lidí ve vodě, pak když skončilo plavání a pak ještě znova v autobuse před návratem na základnu.

Jak jsem si práci užívala?

Já ji milovala. Miluji být na vodě, vidět delfíny, měla jsme úžasné kolegy, i když byly i perné chvíle, užili jsme si hromadu legrace. Když byl dobrý den a nálada všech přítomných tak i v pracovní době, ale mimo jsme se řezali furt 😊.

A taky bylo super, že každá tour byla jiná – jiní delfíni, podmínky a hlavně lidi. Miluji práci s lidmi, teda většinou… 🙈😅. Nebudu zastírat, že je náročné pracovat s lidmi a to vždy… a ještě o to víc, když jsou různé národnosti a když třeba ne že nemluví, ale ani NEROZUMÍ anglicky, ale i tak přikyvují a usmívají se.

Někdy jsme si fakt i říkali, že lidi neumí být soudní. Jsou vlny, to znamená ať si aspoň vemou tu pilulku proti mořské nemoci ANEBO ještě lépe oni mají strach z vody, ale jdou ve vlnách plavat… takoví lidé bojovali za normálních okolností, ale ve vlnách? DE si dává HODNĚ záležet na tom, aby lidé stále věděli, co a jak, aby neriskovali. Za určitých podmínek mohli jen určití lidé do vody (ne nezkušení, dobří plavci, ne malé děti apod.). Lidi ale často o svých plaveckých schopnostech lhali… a pak riskovali život a nám tím štvali, protože tak mohli kazit tour i ostatním. A ani nemluvím o tom, když se nerespektují zvířata, protože větě „nesahejte na ně, můžete jim ublížit“ mnoho lidí nerozumí.

Bylo to náročné pracovat př 4x týdně 12hodin na vodě… pro mě anglicky 🙈😅, ale to mi pak už ani nepřišlo. Nejvíc jsem si to užívala, když byly vlny, ale to proto, že mi to přišla jako legrace, ale bylo mi líto jak lidi blily a kolegové byly v nervu… já si užívala i tahat lidi z vody za takových podmínek. Ale chci podotknout, že jsem si to užívala tak hodně z důvodu, že jsem VŽDY věděla, že mám úžasný tým a můžu se na kolegy spolehnout, a že i kdyby byl problém s nějakými zákazníky, vždy jsme si pomohli. Jedno video jsem dokázala získat, když jsme natáčeli „nic moc“ podmínky… tam jsem ve svém živlu.

Cítila jsem na sobě, jak po cca 4,5-5 měsících jsem některých „typů“ zákazníků už měla plné kecky, ale i tak jsem se snažila být profesionální. Přesně v tomto mi vždy byla příkladem Tracy… ta nikdy nic nedala znát, i když určo by někdy některé rovnou do té vody žduchla 😆. Já osobně byla trochu v šoku z toho kolik (především mladých) lidí má „panickou ataku“. Než jsem začala pracovat v DE, setkala jsem se s tím 1x v životě, ale ne na vlastní oči. Zas mě to pak donutilo přemýšlet, jestli to není tím, že jsme rozežraná společnost, která i když žije v neustálém stresu, trochu jiný stres (vlny, studená voda, přibližující se delfín…) nejsme schopni zvládnout 🤔.

Ale lidi zdaleka nebyli jen osiny v zadku. Potkala jsem TOLIK úžasných lidí. Mořské biology, fotografy, učitele / profesory, cestovatele, duchovně založené lidi plno i parádních a chytrých dětí. Dokonce (sice ne moc, co si budem tato zkušenost nestojí malé peníze) i pár Čechů.! A na to, jak se Čechům snažím vyhýbat, když jsem je měla na lodi, byla jsem tak šťastná! (a oni taky, angličtina není naše nejsilnější stránka). Třeba tyto super lidi, škoda, že neznám jejich jména, snad nevadí, že tu dávám jejich fotku, byli bombastičtí! Nebo třeba klučinu, který je masér a tak jsme pokecali a jako bonus mě namasíroval 😄.

Unikát pro nás byl jediný delfín skákavý (bottlenose dolphin). Tento druh delfína není typický pro zátoku, kde jsme se pohybovali, takže byl taková naše „celebrita“. Podle mrtě škrábanců jsme se domnívali, že byl vyhozen ze své skupiny a našel rodinu mezi duskies… a šlo vidět, že je mezi dámami opravdu oblíbený 😅. Měl hodně přezdívek, ale nejvíc mu zůstala: Dwayne… podle Dwayne Johnsona (škrábance = tetování). Co mi přišlo praštěné na hlavu, že to nikdo nechtěl uveřejnit a já nechápala furt proč se kolegové o tom tak hádají a kde je problém. Ten problém byl, že byl tmavší, takže aby si někdo nemyslel, že jsme rasisti, protože Dwayne je taky tmavší… není to už fakt postavené na hlavu?

Úžasné bylo, jaké kamarádské pouto mezi námi všemi vzniklo. Šéfové (Tracy, kapitáni apod.) mi dávali najevo, jak semnou rádi pracují. I mi to říkali. Tracy se jednou zastavila, přestože spěchala, aby mi řekla: Teri nejsme teď spolu vůbec v práci, tak ti chci říct aspoň takto, že vidím jaký jsi dříč a jsi prostě úžasná, tak jsem ti to jen chtěla říct, protože si to zasloužíš slyšet! Zas jsem se štěstím málem rozbrečela…

V našem volnu (a pokud bylo místo na lodi) jsme si mohli jít zaplavat… měla jsem neskutečně moc nádherných plavání s delfíny, někdy jedním, jindy byli všude kolem mě. Lidi se mě ptali, jestli jsem neměla strach, ale mě to ani nenapadlo, já byla nejšťastnější na světě… ale pak mi došlo, že vlastně ano… jsou to divoká zvířata, když by se pro něco rozhodli, bylo by to ne moc fajn. Oni si naštěstí jen užívali života semnou, jako já s nimi ❤️❤️. Po plavání jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít moji srdcovou činnost… focení!

Z videí jde vidět, jak jsem se snažila praktikovat to, co jsme lidem říkali – nalákat je „děláním různých zvuků“ (ale pak jsem často zmkla, protože jsem je chtěla slyšet). Nebo se točit, potápět a udržet oční kontakt!

Měli jsme možnost jít i na Albatross Encounter – loď, která jela na pozorování ptáků a to byl taky neskutečný zážitek. Požívají meotu chumming, kdy se hodí rybí zbytky do vody a ptáci připlavou fakt blízko. Mohli jsme si tak nejrůznější ptáky, samo i albatrosy prohlédnout v celé jejich kráse.

Jako vždy, měla jsem potřebu dělat „něco navíc“. Šla jsem tak za Tracy, jestli bych ji nějak mohla pomoct třeba s „photo ID“ kosatek (Tracy totiž spolupracovala s Orca lady Ingrid Visser a tedy i pro Orca Rearcher Trust). Byla jsem ráda, že jsem mohla pomoct aspoň s takovou drobností, jako sbírání videí a fotek a dávání na určité místo.

Jedno velké trápení jsem však měla… Mám odcházet dřív? Peklo mi krapet dělal i Franklin. Možná jsem za jeho nátlak byla ve výsledku ráda, protože nevím, jak moc bych se donutila odjet dřív… nechtělo se mi to všechno a všechny opouštět. Připadala jsem si, jak bych tam měla familii (o tom napíšu další článek). Nakonec jsem odvahu však sebrala.

Srdce na dva kusy Dřív jsem ale skončila, abych něco i z toho Zélandu viděla

Kaikoura je nádherné místo, ale vše je neuvěřitelně vzdálené. Jedno větší město 2h autem a i tak, žádný hike, žádné další města. Nebo ano, dalo se něco vidět / navštívit, párkrát jsem tak s Franklinem byla. Bylo to ale na mě dost uhnané a to mi nevyhovovalo. Navštívili jsme tak aspoň Castle Hill, kde se natáčela Narnie a pak průchozí jeskyni, kde jsme brodili řeku. Lake Pukaki s výhledem na Mt. Cook, nebo taky krásné zátaky kousek od Pictonu, či nádherné skalní útvary Clay Cliff.

Ale zpátky k mému „oznámení“. Měla jsem strach, ale sebrala jsem teda odvahu a šla Tracy říct, že skončím dřív. Nechtěla jsem brečet, aby to nevypadalo, že používám slzy, ale neudržela jsem se.

Tracy mě neuvěřitelně překvapila. Prakticky reagovala dost nešťastně, že odcházím, že miluje pracovat semnout, a že si myslím, že jsem úplně super. Ale totálně to chápala, a říkala, že bych měla něco taky vidět ze Zélandu, ale pokud odcházím jen kvůli Franklina, měla bych to zvážit. Řekla jsem totiž, že to je i dost kvůli Franklina, aby se náš vztah úplně nerozpadl.

Já jsem z toho byla totál naměkko fakt v háji. Tracy se mě zeptala, jestli jsem to už někomu řekla, tak jsem řekla, že ona byla první. Tak jestli to řeknu Helene – z té jsme měla strach, tak, jestli by jí to mohla říct a já jsem šla za Lynette. No nemohla jsem se víc seknout!!! Nesuď podle obalu bych řekla.

Lynette byla úplným opakem… řekla, že když jsem podepisovala smlouvu, tak sjem věděla, že je na 7 měsíců a budou má víza končit a teď říkám takhle na poslední chvíli, že odcházím?? (S prominutím poslední chvíli… ve smlouvě jsme měli 4 týdny dopředu, což nikdo nechápal, že pro takovou pozici je to tak dlouho, většinou bývají týdny 2 na Zélandu) a já jim to řekla 6 týdnů dopředu…). A odešla jsem se výsledku asi o 4 týdny dřív, než byl původní plán… mimo hlavní sezónu, kdy jako upřímně co mi zbylí guidi říkali ani oni už neměli dost hodin.

Helene naopak, když jsem ji potkala asi o 2 dny později, byla totálně chápající a já zas totál naměkko… fakt bych s těma slzama měla něco dělat, nemám to ráda, nechci, aby to vypadalo, že je vydírám.

Zbytek mého pobytu probíhal mnohem lépe než jsem čekala. Měla jsem strach, že se ke mě budou chovat naštvaně, že odcházím, ale vůbec… byli neuvěřitelně úžasní. Semtam se mě jen ptali, jestli jsem si to nerozmyslela. Dokonce se mě i ptali, jestli nechci přijet další rok. To mě trochu zaskočilo, jednou jsem něco nejistě plácla, že nevím (blbka, uvažovala jsem totiž získat zkušenost i někde jinde). Pak jsem ale řekla, že ráda, ale co víza a oni řekli, že doufají, že nová vláda změní pravidla, aby byl sponsorship možný, zatím bohužel není.

Opak se stal ale pravdou, nová vláda udělala víza totálně naprd a mě se tak prozatím dveře zpátky zavřely. Ale to nevadí, určo se najde někde něco dalšího, perfektního pro mě 🍀❤️🤞. A je budu mít vždycky v srdíčku a určo se za nimi jednou podívám ❤️.

Užívala jsem si tak uvolněně všechen zbývající čas tam. Mezitím se to s Franklinem fakt totál podělalo a já už toho měla plné zuby a chtěla se rozejít, ale přes telefon moc ne. Řekla jsem mu, že potřebuji prostor a prakticky měsíc jsme spolu nemluvili.

A poslední večer těsně před odjezdem jsem strávila s Tilly. Daly si i s Esther večeři, šly na skateboard (poprvé x)), pak s Tilly kecaly, šly jsme se podívat na hvězdy, a pak spala v autě před jejich domem. Jsem za to mega vděčná, být někde sama, jsem v totální depresi. Takhle jsem mohla relativně v klidu usnout a ráno odjet. Cítila jsem, že jsem už ready na další dobrodružství.