Zéland je o hikování = chození na dlouhé procházky, často více denní. Je tomu tak aspoň pro mnoho lidí, a já jsem určitě jedna z těch, kteří se na tuto část moc těšili. Od začátku našeho pobytu v New Plymouth jsme počítali, že někam takto půjdeme. Samozřejmě jsme i toto nechali na poslední chvíli a navíc tomu předcházelo pořádné drama.
Odkládání bylo kvůli naší povaze, ale taky počasí (furt déšť) a nakonec i podělanému autu 🚗…
V autech se vůbec nevyznám. Jsem takový ten uživatel, co vidí auto jako „má to čtyři kola, někam tě to doveze, což je luxus, hlučí to a smrdí to“. Takže s opravou a vším okolo se bohužel spoléhám víc na ostatní, obzvlášť pokud mám chlapa, a to je zásadní chyba.
Franklin chtěl mít výhody, které auto poskytuje – tedy se někam přemisťovat, ale, když se něco podělalo, tak to bylo najednou „moje auto“, takže jsem si to musela vše pořešit a zaplatit já sama. No nezabili byste takového miláčka😤 ? A to ani nemluvě o tom, že nakonec jsme přišli na to, že i když neúmyslně, pravděpodobně daná závada byla způsobena především jeho chybou.
No, takže, když jsem šla k automechanikovi, raději bych šla sama, abych neriskovala, že bude mít páááán zas špatnou náladu. No, ale Franklin se nedal, tak, že půjde semnou… přiznávám, že jsem byla ráda, já nerozumím autům ani v češtině, tak rodilý mluvčí se bude hodit.
Automechanik něco vysvětloval, já (nečekaně) neměla šajnu, kde je problém… rozuměla jsem ale tomu, že můžu vyměnit jen 1 díl, s tím, že jsou tam další 3 a je riziko, že se to brzy zas podělá nebo vyměním celý celek „té věci“. No tak jsem vyhodila 500$ za celou novou tam tu věc (viz photo).
Problém byl, že oprava měla trvat asi 3h, tak jsem navrhla, že se půjdeme projít a to byl kámen úrazu. Franklin měl zas nějaký svůj zkrat a začal se rozčilovat, že je to ztracený čas, že nenávidí chození po městě (protože já to „miluji“), když by mohl dělat hudbu. Zvažoval si vzít taxíka a jet domů, já ale nikam nejedu, nebudu utrácet prachy za takou blbost, když se tady můžu projít. Ten den jsme navíc zvažovali právě konečně vyrazit na 2- denní hike do Pouakai hut, kde bychom přespali a ráno šli mrknout na jezírko, ve kterém se odráží hora Taranaki. No byl úplně vytočený, zas vše byla moje vina jak jinak… a já špatně snášela, když po mě křičel (minimálně používal dost škaredý tón).
Do toho mi bylo horko (nečekaně bylo fakt teplo), totál blbě, protože hádejte co? Zrovna jsem dostala periodu. No jak jsem v tomto stavu kráčela a sledovala a poslouchala výlevy Franklina, tak jsem si zas říkala, jestli mám toto za potřebí, že je jak děcko, a že minimálně teď bych já měla mít právo být naštvaná a ne se snažit pochopit jeho manýry. Tak jsme bezeslova vylezli na Paritutu Rock, i když je mi blbě a leze se nahoru pomocí řetězu, ale přece jsem si to vymyslela, tak neustoupím ať vidíme aspoň něco 😁.
Z vrchu byl krásný výhled na moře, hora Taranaki vidět nešla, takže i dobře, že jsme trek dneska nedali, stejně bychom nic neviděli!
Celkový výhled byl ale moc hezký:
Franklin nakonec přišel na usmířenou, za což jsem ráda, protože já bych nepřišla… a pak zas vše bylo jak z cukrátka… nevím, jestli všechny vztahy jsou jak na horské dráze obzvlášť hned na začátku, ale teď zas teda asi dobré… Ještě jsme se dole pokochali nějakými kamennými sochami. Vyzvedli jsme auto, doma se zabalili, poprosili sousedy, jestli by se další den večer a ráno postarali o Pippy a Tippy. Byli jsme celkem vyšťavení (upřímně, já na to měla právo 😁!). A tak jsme celý zbytek dne koukali na seroš Malcolm v nesnázích a relaxovali – boží přesně to jsem potřebovala a ne šplhat na kopec – pak si uvařili a šli spát, zítra mi snad bude lépe!
I když auto bylo už cajk, měli jsme povolení půjčit si auto od Heidy, což byl fajný teréňák, no neber to oproti tomu mému nizoučkému 😁 (btw ještě jsem s tím i jela do centra, abych pak zjistila, že je prošlá technická – uff, že jsem nechytla žádnou kontrolu 🙈).
Vykodrcali jsme se až po poledni, ale ničemu to extra nevadilo, počasí mělo být cca a ok, jen chladno, ale my jsme byli namotivováni. Byla jsem ráda, že Franklin pozjišťoval info okolo a rezervoval chatu, to pomohlo hodně, já se postarala o naturálie ♥️ (a teda taky o to aby Franklin nezmrznul, protože si už nedočetl vybavení chaty, takže asi moc nepobiral, že tam jsou „jen“ matrace – bez deky! Hlavně, že měl NB, kdybychom se chtěli koukat na film🤦♀️). Tak jen rozloučit s Pippy a Tippy a jedem!
Pouākai Hut, trasa z Mangorei Road
Kolem Mt. Taranaki se dá jít Pouākai Circuit, který je veden na 2-3 dny, takže do Pouākai Hut vede několik tras. My jsme chtěli jít jen na 1 noc, tak jsme na pohodu zvolili trasu z Mangorei Road. Poplatek za chatu byl 25$ za noc.
Na poměrně slušně velkém parkovišti (aspoň nám to tak přišlo, asi protože byla zima a škaredě, na druhou stranu byl pátek) jsme parkli a vydali se na cestu. Cesta byla parádní, poměrně pohodová, obzvlášť, když jsem mohl jít vlastním tempem a zas se soustředit jen na dech. Taky bylo supr, že mě Franklin nehnal, vždy jsem ho jen někde našla čekajícího a vždy jedícího, tak jsem se smála 😁.
Začátek byl krásným upraveným chodníčkem se schody, a když se stromy začaly rozestupovat, tak… jsme byli v mraku a výhled nebyl žádný 😅.
Uváděná doba na chatu je 2h, nám to trvalo asi 3h, protože jsme fakt nikam nehnali, stejně bývá brzo tma. Překvapilo nás jak chata byla velká, měla 2 místnostní s rozdílnými vchodovými dveřmi a kamna byla jen v jedné, tam je vedro, budem spát v té druhé! 😁 Pokali jsem tam plno supr lidí a šli jsme s nimi se mrknout ještě na typické jezírko s odrazem hory (která nešla vidět) a se setměním jsme se jen namotivovali, že tam půjdem na východ!
Večer jsme pak už jen kecali a užívali tepla z kamen, a když nadešel čas jít na kutě, litovali jsme, že jsme si vybrali ten druhý pokoj bez kamen 😁. Cestou jsme se ještě pokochali totálně nádhernou hvězdnou oblohou a… já ještě musela jít na toaletu si vyčistit kalíšek (furt ta perioda 😁). Ne, že by to někoho zajímalo, ale zkoušeli jste někdy po tmě na kadiboudě se zmrzlými prsty měnit kalíšek? Doporučuji, opravdu zkušenost k nezaplacení 😅.
Noc stála za to. Konečně v mém milovaném novém spacáku Patizon, takže já bych spala i dobře, ale Franklin vedle mě klepal kosu a to ještě díky bohu, že jsem ho donutila vzít tu deku! Tak se mi samo zželelo, otevřela jsem svůj spacák a dala tam jeho totálně promrzlé nohy a od té doby jsme nespali ani jeden 😅. Ráno, oči jak ropucha po probdělé noci, jsme vstávali na východ. Po doporučení od ostatních jsme si načepovali večer vodu, což byl dobrý tip, protože sud byl zamrzlý (však bylo asi-3°C – není nad lepší noc dělit se o 1 spacák – který není dělán pro dva 😅).
Když jsme dorazili k jezírku, opět mě udivilo svoji „velikostí“ (alias, jak fotka mate) a taky tím, že nečekaně BYLO ZAMRZLÉ! No nečekaně, dyť i po chodníčku jsme málem bruslili. Co to znamená? -> žádný odraz! Navíc, nebe bylo z počátku vymetené, takže ani mraky, které by nějakou originalitu fotce dodaly, tak nevadí… udělám si aspoň fotku „na památku“.
Nejprve byl celkem klídeček, byli jsme tam brzo (co taky dělat v posteli, když jen mrznete, že ano, mnohem lepší je mrznout venku). No, ale pak přišly poměrně davy lidí. Já se zklamáním zjistila, že i když mi jeden týpek půjčil stativ, tak jsem neměla jak foťák upevnit (ať žije má připravenost!). No a tak jsem zas přešla na svůj „baťohový stativ“. Profesionálně jsme i na gopro nastavila časosběr, ale bez mraků, čehokoliv byl výsledek jen jedno dlouhé video bezezměny 😅.
Po nějaké době, překvapení! Kousíček jezera začíná rozmrzat, a tak udělám alespoň malinko jinou fotku, než miliardy lidí, co toto místo navštíví. A i ten vymodlený mrak přišel! 😍🤗
Když už jsme se vynadívali, přesněji, už jsem totálně necítila prsty, lidi se začali množit a přicházející mrak málem vše zakryl. Bylo na čase jít domů. Spíš to bylo tak, že já Franklina hodila domů a sama jsem jela na úklid pokojů k Bobby (tu jedinou práci, co jsem měla. Byla jsem totál chcíplá, ale byly to úžasné dva dny! ❤️
