Kyóto, bez turistů i s turisty, nádherné to místo

Tak je to tady, přijíždíme do slavného Kyóta (Kjóto). Jsme tu jen na 2 noci, ale určitě i tak stihnem aspoň něco navštívit. Dám to na dva články. V tomto zmínim návštěvu Arashiyamy.

Kyóto má bohatou historii i kulturu. Bylo taky více než 1 000 let (od roku 794 do 1868) hlavním městem Japonska, poté se jim stalo Tokio. Ostatně samotný název o tom vypovídá: Kyóto = 京 – hlavní; 都 – město. Je plné nádherných míst, zahrad, památek, chrámů, ale to všechno taky znamená… totálně plné turistů… Jak jde vidět na mapě, i když jsem si uložila jen pár míst, je toho hodně. Kyóto má co nabídnout.

Dojeli jsme krapet dřív, než bylo napsáno (o víc jak hodinu), tzn. je 4.55! Dáme se do hledání, kde je naše ubytko a sedáme na bus. Jako vždy check-in je až v 15h, ale chceme se zeptat, jestli si tam někde můžem nechat věci. Omg! je tam přístupový PIN, ale ten očividně do času check-inu nedostanem 🙁.

Co teď, kam teď? Rozhodnem se dát kufry do „coin lockru“ (uzamykací skříňka – jsou různých velikostí, a tedy různých cen a je super, že jsou většinou na každé větší stanici metra), a pak jet do nějakého mega turistického spotu, protože tak brzo tam určo nikdo nebude!

Volba padla! Pojedem do části města „Arashiyama“. Je to západní oblast města. Pěkná příroda, chrámy = prý mega turistické, ale tak brzo to určo bude ok. To bychom nesměly mít tempo šneka. Než se vyprdíme, tak už není tak brzo (dojedem tam až v 7h 🤦‍♀️).

Arashiyama

Pořád ale máme šanci si vychutnat prázdný vlak (metro?). Ty mašiny jsou tady tak krásné 🥹. A to ani nemluvě o výhledu, který se nám naskytne, když vyjedem na denní světlo! Trvalo nám to tak dlouho, že je už světlo 😅. Tak se můžeme hned kochat nádhernou duhou.

V Arashiamě první kolem čeho procházíme je řeka Katsura a Maruška se plácá do čela, že nemá dalekohled a já zas delší sklo na ptáky 😅.

Most Togetsukyō

No nic… pokračujem. Děláme si fotečky (asi tak milion, protože ta duha drží a je furt nádherná). Přecházíme jednu ze slavných památek: most Togetsukyō (překlad: Most přecházejícího Měsíce). Přestože jeho nynější podoba je z 20. století, zachovává si pořád část historie. Byl původně postaven v 9. století, takže je jeden z nejstarěích mostů v Japonsku.

Přejdeme a dáme se podél řeky doleva, abychom viděly i nějaké ptactvo a máme „štěstí“, že zrovna tam týpek tyto hladové krky krmí, takže je vidíme zblízka. Pro někoho obyč kachny, pro nás kochání se nad (nejen) hvízdákem eurasijským ❤️. A pak i dalšími detaily parčíku, kterým procházíme.

Díváme se kolem a kolem, jestli něco neseženem na snídani. Jenže Japonci prostě otvírají všechno pozdě. Když se něco naskytne je to „anglická snídaně“ nebo toast… já (my) nebudem za toast nebo fazole dávat 1200yenů to ať si trhnou.

Bambusový les

Kráčíme tedy směr bambusový les 🎍🎋. Chceme tam být co nejdřív, protože se tam nahrnou pak davy a to mi nepotřebujem zažít. Když do lesa dojdem už je tam dost lidí, ale i tak se nám povede udělat nějakou typickou fotečku 💪. Nicméně i další fotky stojí za to turisti-neturisti bambusový les má své kouzlo.

Pokračujem dál kolem různých chrámů, a svatyň.

Omikuji a Ema alias papírky všude okolo

Omikuji (omikudži) jsou tradiční japonské věštby, které si lidé vytahují v šintoistických svatyních nebo buddhistických chrámech. Obsahují předpovědi štěstí nebo neštěstí v různých oblastech života, jako jsou zdraví, láska či kariéra. Pokud věštba není příznivá, je zvykem přivázat ji na vyhrazené místo.
Tradičně se přivazovaly k borovici, proč? Díky dobré slovní hříčce. „Borovice“ japonsky: matsu, to zní stejně jako „čekat“ = matsu. Přívázání omikuji k borovici (nebo k nějaké její náhražce) znamená, že špatná věžba bude čekat tam a člověk si ji tak nevezme domů.
A pokud věžtba příznivá je lidé si ji často odnesou domů.

Ema (絵馬) jsou malé dřevěné destičky, které sloužá pro psaní přání a proseb ve svatyních a chrámech. „Ema“ doslova znamená „obrázek koně“ (絵 = obrázek, 馬 = kůň) – kdysi se darovali svatyním živí koně jako oběť a symbol vděčnosti bohům (kami) za vyslyšení jejich přání. Koně byli ale drazí, tak je časem nahradily destičky s jejich vyobrazením. Jedna strana je tak zdobena s ilustrací (př. i symbolem svatyně, konkrétního božstva) a druhá strana je pro psaní přání.

Jako vždy jej všude spousta Torii bran, které mají také různé podoby. A na Torii bránách nebo u chrámů lze často vidět „bílé poskládané papírky“: jde o shide (紙垂) (lano, na kterém visí je shimenawa). Jsou to posvátné symboly používány v šintoismu a mohou mít několik význámů př.: Označení posvátného prostoru. Symbol očisty a ochranu před zlem. Při očistných obřádech.

Chrám Giō-ji

Pokračujeme uličkami k chrámu Giō-ji. Cosi budem povídat, zase: krása, ještě jak semtam prokukuje příroda a už i se zbarvujícím se podzimním listím 🥰. Jako bonus ani nepotkáváme tak velké davy turistů (těžko říct, jestli je furt brzo nebo zima nebo prostě je to daleko a lidem se nechce chodit 😆). zajímavé je i, že to není jen historická část, ale hned na to navazují „modernější“ čtvť domů.

V chrámu je možnost koupit kombo – vstupenku do tohoto i jiného chrámu (za 600yenů = cca 100kč), tak si říkáme, že do toho půjdem, ať navštívíme aspoň něco. Paní za kasou nás ale varuje (asi 3x), že to je ale hodně daleko… asi 20min pěšky 🤦‍♀️🤦‍♀️. Když si i nadále stojíme za tím, že se vzdáleností jsme ok. Kupujem a pokračujem dovnitř.

Zahrádka není nijak velká (když vemu poměry v ČR), zato ale krásně opečovávaná. Taky vám mech dává pocity klidu a mystiky? A co teprve, když je všude? Mechové koberce, stromy, staré japonské lampy a jiné kamenné objekty.

Musí to dát hodně práce to takto udržet. Vidíme „zahradníka“, jak o mechy pečuje, a když pokračujeme dál, nacházíme, co si biolog může přát. Různé druhy mechů jsou tam vystaveny a pojmenovány (škoda, že japonsky ještě tak neumíme)! 😍

Saga Toriimoto

Cestou do dalšího templu – Daikakuji si uděláme odbočku do ulice Saga Toriimoto. Je to ulice se zachovanými domy prý z období Meidži (1868-1912), ale i starších. Jednoduše, je krásná, historická, opět v kombinaci s přírodou.

Projdeme si celou ulici až na konec. Cestou je několik obchůdků se suvenýry, nás nejvíc uchvacují výrobky vytvořené z kokonů bource morušového – to je úžasné, co lidi dokáží udělat i z tak malých věcí. Vidíme i dekorativní prvky střešních tašek, které Japonci používají nejen kvůli estetiky na ozdobu, ale i př. pro ochranu před zlými duchy.

Daikakuji Temple

Daikakuji (dajkakudži) Temple je nádherný. Bohužel špatně pochopíme, jak to přesně funguje s focením. A tedy to chápeme tak, že se nesmí fotit (a jen nevěřícně kroutíme hlavami nad turisty, co to nerespektují 🙈). Pří východu, ale vidím, že focení bylo zakázáno jen pro vnitřní prostory.

Takže co z toho plynne? Čtěte pořádně a nesuďte ostatní, když to jelito můžete být vy 🤦‍♀️😅. Nicméně taky z toho plynne, že nemáme fotky. Mělo to své výhody. Chrám jsme si pořádně vychutnaly, lepší, než se zaměřovat jen na focení (ale kdyby se někdo chtěl mrknout na aspoň cca fotky tu na netu).

V chrámech se většinou chodí bosky, takže boty máme v tažce. Obecně v Japonsku vždy platí sundat boty při pohybu doma (stejně jak v ČR), nicméně, tady na to mají schodeček, který přesně fajně ukazuje, kde je to zouvací místo (asi někdy napíšu blíž). Do místnosti s tatami se nechodí ani v papučích.

Jelikož nemám fotku zevnitř našla jsem aspoň fotku na netu. Mega se nám líbí tento architektonický styl typický pro japonské chrámy a paláce. Jednotlivé místnosti nebo části komplexu jsou propojeny chodbami (verandami, tzv. engawa), které často vedou kolem zahrad. Tento styl zachovává kontakt s přírodou a vytváří klidné a harmonické prostředí.

Když chrám opouštíme, máme už fakt hlad (ještě aby ne po té skoro nic snídani). tak zas hledání jídla… to je teda peklíčko. Nechápejte mě blbě, všude je všeho spousta, ale taky to v má vysokou cenu (ještě aby ne, dyť už teď se prakticky probíjíme davem). Jsme navíc zmrzlá jak bobek, chtěla bych sedět venitř, to ale je samo taky oříšek.

Nakonec tak kupujeme jakýsi obyč ramen u stánku venku, kde je tak milion lidí, ale ukořistíme i místo na sezení a pak si kupujeme i oliheň na špejli. A jako dezert ještě procházíme kolem warabimochi – mochi? To musíme ochutnat! Je to prakticky mochci na malé kostičky obalené v sojové mouce (jemně slaďoučké, moc dobré).

Prodíráme se davem zpět k vlaku, vybíráme naše zavazadla ze zamčené schránky a hurá ubytko! Jsme grogy, chceme se na chvíli natáhnout… jaké to nemilé překvapení, když otevřeme dveře do ubytka a jsou tam příšerně prudké schody. Já jsem ještě ok, ale chudák Maruška má kufr (asi mě v té chvíli miluje 😅). Je už 16h, zas jsme dorazily později, než jsme plánovaly, ale to neva byla to krása… Pokoj teda už odpohlednu je méně „luxusní“ (ne moc prostoru), jak v Hakone, ale je nám to buřt, obě na chvíli vytuhnem.

Když přichází naše spolubydlící na pokoj, povídáme si a pak se domluvíme, že půjdeme spolu na večeři. Nejme ani nijak mega hladové, tak nám vyhovuje podělit se o Karaage (prakticky smažené kuře, řekla bych, že KFC se inspirovalo) a gyoza. Maruška gyoza knedlíčky nikdy neměla, já znám ze Zélandu – je to moc dobré, většinou plněné masem a zeleninou a tradičně japonsky osmahnuté na pánvi (v Číně to myslím vaří).

Ještě jdeme hodinu rozjímat do convinience store, co koupit na snídani, protože chceme ráno zas vyjít co nejdřív, ať je co nejméně turistů.

Procházíme rušnou ulicí a uchvacuje nás, že i na takto rušné ulici se dá najít maličké místo, kde je jakési místečko na pomodlení. A třeba takto vyzdobené lampiony. Tak se pokocháme a pak už jen míříme k našemu ubytku procházející kolem milionů obchodů s jídlem.