Pouze jeden další den v Kyótu, to zdaleka není hodně. Navíc to znamená jen jedno brzké ráno (=jedno místo), před návaly turistů. Co teda zvolit?
Nastavujem budík na 5.50, abychom co nejdřív vypadly. I tak nám to zabere a cítím se blbě, že 2 holčiny, se kterýma jsme se domluvily musí čekat… ale co, byl to náš podnět a ony se chtěly přidat, tak těch pár minut je snad ok x).
Fushimi Inari Taisha⛩️
Jako náš ranní cíl jsme tedy zvolily: Fushimi Inari Taisha (fušimi inari taiša). Mega turistickou atrakci, kterou zná snad každý i kdyby nebyl fanoušek Japonska, protože tato lokalita se často objevuje na propagačních, cestovatelských materiálech nebo i ve filmech.
Po cca 20 minutách vystupujem z metra a 6.40 se ocitáme před první bránou.
Pozn. přijde mi, že už teď je tu poměrně dost lidí asi ani nechci vědět, jak to vypadá přes den 🙈. Ale je pravda, že když postupujem vychytáme i několik momentů a mám sólo fotku i ze spodní části areálu! 💪😄 Co ale obě s Maruškou milujeme… ty lišky… jsou totálně kouzelné.
Info o Fushimi Inari Taisha nebudu psát tady do hlavního textu, ale doporučuji rozrolovat lištu. Zkusím tam zas vypsat ty nejzákladnější informace. Ale chci aspoň to něco málo, protože, než jsem si to „nastudovala“ i já byla trochu zmatená, jak to s celým tím areálem vlastně je.
Fushimi Inari Taisha info
Fushimi Inari Taisha je jeden z nejznámějších šintoistických chrámů věnovaný bohu /bohyni Inari (pohlaví nespecifikováno, někdy tak, někdy tak). Chrám byl původně postaven na hoře Inari (Inariyama) a to v roce 711. A přestože byl odtamaď později přesunut na úpatí této hory, patří mezi nejstarší svatyně zasvěcené Inari (ochránce rýže, zemědělství, obchodu a prosperity).
Místo je známo hlavně díky tisícům torii bran (našla jsem, že je jich tam okolo 10 000 😯). Jsou často darovány jednotlivci nebo firmami, aby byly jejich přání vyslyšeny, a aby se dařilo v podnikání. Brány mají různé velikosti podle toho kolik peněz od dárce přišlo. Na každé bráně najdeme vyryto jméno dárce a datum darování. Torii brány tak tvoří dlouhé chodníky, které vedou až na horu Inari a z vlastní zkušenosti, někdy nám to přišlo jako bludiště s otázkou kudy se vydat :).
Už jsem zmínila horu Inari, na jejímž upatí chrám leží. Hora není moc vysoká asi 233m, ale výstup nahoru trvá asi 2h (podle toho, jak rychlým tempem jdete :).
Krom torii bran jsou všudy přítomné lišky (kitsune). Kitsune jsem zmínila už dřív, tak jen stručně. Jsou považovány za symbol a posla boha Inari. Ne jen lišky, ale i jiné symboly a posvátná zvířata můžeme často vidět s červenými šátky. Ty mají z důvodu, že červená v Japonsku symbolizuje ochranu před zlými duchy, nemocemi a neštěstím. Často jsou při obřadech sochám proto darovány, aby přinesly štěstí, zdraví a ochranu.
Mapa Fushimi Inari Taisha
Za první bránou se lidi začínají pomalu shlukovat, protože docházíme do části, kde jsou chrámy. Opravdu si nepmatuji názvy (hlava ďuravá? :D), ale našla jsem super mapku, tak sdílím, abyste mrkli, jak je komplex velký a fakt super!
Zdroj: zde
Stoupáme vzhůru. Někdy se cesty rozdvojují a my nevíme kudy se vydat. Někdy jdeme random, někdy narazíme na mapy, které jsou krásně nakreslené. Množství lidí celkem ubývá, čím výš jsme. Kocháme se bránami, liškami, semtam vyhlídkou i kytičkami. I se zastavujeme v obchůdku na pohledy. Asi proto nám cesta nahoru zabere cca 2,5h 😅.
Je neuvěřitelné, kolik bran je všude kolem… kolik jich asi přibyde ročně?
Jelikož cestou nahoru potkáváme i nějaké obchůdky, jak jsou asi zásobovány? Na to máme brzy odpověď… potkáváme týpky, kteří z vrchu přiváží po schodech hodně beden… musí to být celkem dřina (i když je to směrem dolů), tak je fajn i přesto vidět u nich na tváři úsměv.
Dost nás zaujme posvátný strom s odkrytými kořeny – Neagari no Matsu (Hizamatsu-san). Jeho jedinečné kořeny symbolizují sílu, stabilitu a propojení mezi nebem, zemí a světem pod povrchem. Věří se, že duchové žijí v tomto stromě a tak se dočítáme, že podlézt pod jeho kořeny přinese zdraví, štěstí a dlouhý život. Tak samo jdu hned do toho ❤️🙏.
Vrchol hory Inari nejde moc rozpoznat, že je vrchol, protože je všude les a není žádný výhled, je tam ale menší svatyně (Okusha).
Vrchol je brán za nejposvátnější bod celého komplexu. Jsou zde nejen oranžové ale i kamenné torii brány. A taky spooooousta maličkých torii bran.
Chceme si někde sednout, nejlépe s vyhlídkou a dát si snídani. Vyhlídku bohužel nenajdeme, vše je obklopeno lesem. Zalezem na nějakou boční cestičku a sednem na pařez. Je zima jak něco, i když na sluníčku je to lepší a zas baštíme něco random, co jsme pobadly ve Family martu (miluju jak v Japonsku má všechno tolik náplně!
Cestou dolů narážíme na spousty menších torii bran a spoustu lišek, i jiných zvířat (lev, kůň). Některá místa vypadají, že toho už dost zažila.
Jiná jsou naopak obohaceny malými soškami př. s kočkou, což je mega roztomilé (kočka = často jako symbol ochránce před zlými duchy a neštěstím), nebo mističkami s vodou (=voda může být obětinka pro uctění bohuů, ale taky symbolem očisty před zlými duchy). A někde prostě vidíme jen roztomilé zmenšeniny.
Cestička nás vyplivla na jakémsi jiném konci a procházíme tak bambusovým lesem. Je velký, ale mnohem méně upravený než předešlý den v Arashiyamě (je fajn vidět i trochu přirozenější podobu bambusu).
A to nejlepší, vidíme strakapouda malého! Obě jsme nadšené (sry fotku nemám, bohužel) :). Procházíme uličkami a fascinují nás „chodníčky“, narozdíl od našich vyvýšených, tyto nejsou 3D, ale prakticky jen čáry na cestě – celkem praktické do úzkých ulic.
Směr Ghibli shop a Gion area
Sedáme na metro, abychom se pár zastávek svezly a přiblížily jakémusi chrámu. Vlastně je nám jedno jakému, nechce se nám platit vstup 😅. Takže vlastně jen jdeme random směr Ghibli shop ❤️. Náhodou při hledání toalet narazíme na krásný temple zdarma, tak jsme nadšené 😅.
Teď zpětně zjišťuji, že se jednalo o Otani Hombyo Temple (Mausoleum of Shinran). Shinran Shonin byl zakladatele školy Jodo Shinshu (Čistá země pravé víry), jedné z největších buddhistických škol v Japonsku.
Pokračujeme náš hlavní: cíl obchod studia Ghibli (pro ty co neznají, základní info v rolovací liště).
Co je studio Ghibli?
Jedná se o světoznámé japonské animační studio (samo se specializuje na anime :)). Založeno 1985 režiséry Hayao Miyazaki a Isao Takahata, spolu s producentem Toshio Suzukim. Krom úžasné animace filmy mají hloubku příběhu a jakési poseltví.
V logu je „Totoro“, což je hlavní postava ve filmu Můj soused Totoro. Další filmy moje milovaná Princezna Mononoke, Cesta do fantazie atd.
Já osobně moc filmů zatím neviděla (ostuda), ale to co jsem viděla, prostě miluji. Krom fantasy podtextu, je tam často i poselství o jakémsi propojení s přírodou, což miluji.
Když se k obchodu blížíme, množí se lidi ve vypůjčených kimonech (turistická obliba pujčit si kimono a pak se v tom procházet, též jsme o tom uvažovaly, nakonec to ale nevyšlo).
V pozadí vidíme čnící věž Kiyomizu-dera. Pozn. až později zjistíme, že jsme se vlastně nacházely v oblasti Gion, kam jsme měly namířeno 😅. Krapet trapas, ale to se stává, když chodíte pěšky a při zadání názvu vám vyskočí na mapě jen jeden bod 😅. Nicméně pochopily jsme pak, proč tam bylo tak milion lidí.
Obchůdek Ghibli je suprový, hned u vchodu nás vítala právě postava Totora. Byly jsme v pokušení něco koupit, ale naštěstí měli především věci z Totora. Skoto nic z Mononoke ani Cesta do fantazie, což milujem. Takže smůlička 😆.
Všude bylo milion jídla, ale taky lidí a celkem vyšplhané ceny. Tak jsme si to zamířily do supermarketu na bento box (=Japonci na tom žijí prakticky uvařené jídlo, ohřeje se v supermarketu v mikrovlnce je rovnou se jí (ať žijí plasty) – ale určo se tím dá mega ušetřit).
Máme chuť na nějaký dezert a náhodička na mapě máme bod na doporučené dango knedlíčky a to kousek od nás! Určitě byly lepší, než co jsme měly předtím ze supermarketu. Ale já mám ráda výrazné chutě, takže (aspoň odsud) mě to nijak nenadchlo… ale Marušku dost 😊.
Gion (祇園)
Míříme si to pomalu na ubytko a vezmem to přes Gion (netušící, že už jsme tam prakticky byly a pořád jsme 😅).
Cestou narážíme na turisty využívající rikši ke svezení (jako klobouk dolu před těmi Japonci, že vozí ty lidi (kolik asi hodin denně? obzvlášť, když někteří jsou trochu… vypasenější – není myšlen ten na fotce! :D).
Narážíme na zenový crám Kodaiji a v něm na (sochu) posvátného vola. Prý, když ho pohladím na místě, těla, které mě bolí, uzdravím se. Tak ho pomalu hladím celého 😅 (co říct, stárnu…). No a tak se s ním aspoň fotím, chci mít památku, navíc je mega roztomilý. Nenechám si ujít ani druhou „aktivitu“ spojenou s duchovnem a tou je: obíhání svatyně a otáčení válců „Mani wheels“ (omg proč nemám fotku?) tak aspoň na té vysvětlující ceduli no..).
Mani wheels
Mani wheels jsou symbolem tibetského busshismu. Jsou popsány modlitebními texty nebo mantrami.. Otáčení těchto válců má podle buddhistické víry stejný duchovní efekt jako recitování modliteb nebo manter. V nejběžnější podobě jsou na válcích vyryta slova tvořící mantru „Om Mani Padme Hum“, ale modlitební mlýnky z Kodaiji jsou vytvořeny s Heart Sutra, jedním z nejpopulárnějších buddhistických textů.
Mani wheelss (válce) jsou tibetské náboženské předměty, často se tedy vyskytují hlavně v Tibetu a Nepálu, v Japonsku moc obvyklé nejsou. Proto toto spojení tvoří Kodaiji chrám jedinečným.
A co je tedy Gion? Jedná se o historicku čtvrť v Kyótu, která je známá jako centrum tradiční japonské kultury, zejména gejš (=geiko) a jejich učednic maiko (prý se tam stále i nyní umění gejš praktikuje). Gion se už v minulosti stal místem odpočinku a zábavy. Vzniklo zde hodně čajoven (ochaya) a domy gejš. Ulice Hanamikoji je známá dřevěnými domy. Příště když tam budu si o tom asi ještě víc přečtu a půjdu tam zas s východem slunce (což byl původně plán), protože ty davy to je masakr.
Kdo jsou vlastně Gejši?
Asi to každému něco říká, ale kdo to vlastně Gejša je?
Geiko (=gejša) (京都の芸妓) je tradiční japonská umělkyně, která se specializuje na různé formy japonského umění, jako je hudba, tanec, zpěv, čajový obřad a konverzace. Geishy jsou symbolem elegance, krásy a kultivovanosti a jejich role je bavit a hostit hosty na společenských setkáních, zpravidla v ochaya (čajovnách) nebo při oficiálních událostech. Maiko (舞妓) jsou učednice gejš, které jsou snadno rozpoznatelné díky svým bohatě zdobeným kimonům a propracovaným účesům.
Geisha nikdy nebyla prostitutkou!! Jejich umění a společenské dovednosti byly zaměřeny na estetickou a intelektuální zábavu.
Procházíme Gionem, kocháme se uličkami a baráčkami a navšitvujeme ještě několik chrámů, někdy se i pomodlíme. Uvědomila jsem si, že jsem tu ještě nepopsala nejčastější způsob modlení u těchto šintoistických chrámů (jak teď čtu u buddhistických se to krapet liší, ale nejčastěji se setkáváme s šinto), tak to zkusím naparvit (něco vlastními slovy, něco z netu):
Rituál modlitby ve šintoistické svatyni:
Před modlitbou je třeba udělat očistu, proto u vchodu najdeme omývací nádržku temizuya:
Naběračkou se naberte vodu, nejprvne se omyje levá a pak pravá ruka.
Naberete vodu z naběračky do levé ruky (ne z naběračky přímo do úst!) a jemně si vypláchnete ústa. Voda se nepije – po vypláchnutí diskrétně vyplivnout na zem nebo do určené odtokové oblasti vedle fontány.
Opláchnněte znovu levou ruku.
Zbylou vodou opláchnout držátko naběračky.
2. Přístup k svatyni – před ní se nachází obětní skříňka (saisenbako) a často i závěsný zvonec.
3. Zazvonění zvonem – přivolání pozornost božstva (kami).
4. Mohou se vhodit mince (prý obyvkle 5 yenů „go-en“ = zní podobně jako „štěstí“)
5. Tlesknutí a poklony – 2x hluboce uklonit. 2x tlesknout. Sevřít ruce k modlibě a něco si přát. Jednou se znovu uklonit.
Už se celkem těším do tepla (popravdě jsem skoro celý den totálně zmrzlá, jak může být tak brutální kosa, přestože svítí slunko??
Dojdeme na ubytko, na chvíli chceme vydechnout, ale nestihnu to. Píše mi Motoki (bratr Satomi – Japonky, kterou jsem potkala na Zélandu). Motoki pro nás vymyslel program na další den v Osace… je s ním však těžká domluva. Je to i moje vina – mám dva mobily a komunikuji s ním přes ten druhý, který často není připojený k netu tzn. odpovídám později.
Původně jsem si říkala, že to bude paráda mít místního průvodce. Teď mi však z něj tečou nervy, že já se na to nevyprdla. Štve mě hlavně to, že z jeho zpráv to vyznívá, jak bych v jeho očích byla nezodpovědný člověk. To umocňuje ještě to, že krom bombardování z jeho strany mám i zmeškané hovory a zprávy od Saotmi.
Cítím se hrozně, protože to přece ON se snaží pomoct NÁM. Ale blbě snažím, že je mega špatně, když neodpovím okamžitě, jenže já fakt furt nesedím na mobilu! Omg, Japonci fakt…
Chtěly jsme jen tip na něco, co vidět v Osace, jsme otevřené všemu, on to ale nedokázal pochopit. Taky jsme řekly, že se i časově přizpůsobíme jemu, protože víme, že on je busy. Nicméně jeho věčné otázky byly: „Potřebuji přesně vědět v kolik přijedete, co chcete vidět a ochutnat.“ Nechápala jsem, že furt není schopný pobrat vyjádření „Jsme rády za cokoliv, třeba jestli máš nějaká oblíbená místa nebo jídlo? Časově se přizpůsobíme Tobě, máme volno celý den.“ No a tak jsem si pak něco vymyslela z patra. Přidám tu pár zpráv, abyste měli představu…
Posedlost přesností jsem pochopila až když mi poslal PŘESNÝ harmonogram (a to i na den následující den, kdy měl práci a na nás už neměl čas!).
Už je celkem dost hodin, tak bychom se měly zvednout a jít na večeři. Původně jsme chtěly na ramen, ale dostaly jsme teď tip na okonomyiaki (prakticky zelná placka s vajíčkem, kterou totálně miluji, Satomi mi ji udělala několikrát na Zélandu). Nicméně tato byla jiná, SPECIÁLNÍ pro Kyóto. No neber to! A tak míříme do Issen Yoshoku.
Vůbec nelitujem, bylo to totálně boží a užasné, přesně tip jídla, co miluji, zelenina, maso / vejce = bílkoviny.
Ještě jsme šly mrknout na chrám do Gionu, protože svítící lampiony jsou nej. Cestou zpět prošly kousek slavné obchodní ulice – Nishiki Market. Naštěstí jsme tam trochu zavítaly i během dne, protože teď už bylo vše zavřené, tak taky vzhůru na kutě.
Mám zase nějaké zprávy od Motokiho… jsem zvědavá na tu domluvu zítra… Maruška už vytuhla, já furt čekám, co mi Motoki napíše, ať zas nečeká. Ale je už po 11h a já jsem grogy. Fakt doufám, že se Marušce nebude chtít zítra ráno vstávat (kolem 5.30) a jít se někam mrknout bez turistů, protože já usínám až po půlnoci a asi to nedám 😅…
