Poslední 2 dny spolu s Maruškou… ano, měla jsem depku při pomyšlení a po tom, co odjela. Ale chtěla jsem si co nejvíc ještě užít ten čas, protože pak jsem prakticky neměla představu, co dál. Navíc jsem měla nervy z toho být sama, jak se ale ukázalo sama jsem nakonec vůbec nebyla a spíš jsem měla problém najít čas na to, co jsem potřebovala.
Posledí dva dny s Maruškou
Noční bus, normáka, na stanici Shinjuku, jsme zas dorazily brzo. Chytly jsme ale volné lavičky, což bylo štěstí. Plno lidí kolem ještě spalo, my zas vytasily natto – to je muselo probrat 😅. Asi hodinu jsme se snažily najít, co nejlevnější ubytko. Když jsme ale viděly, že v okolí jsou i manga kissy (ty kavárny, jak jsem psala zde) značně dražší, rozhodly jsme se spát zas v naší milované kavárně v Asakuse.
Měly jsme ale čas, tak jsme hodily kufry do skříněk a že trošičku omrknem okolí.
Dostaly jsme tip na mrakodrap, kde je vyhlídka zdarma, tak to jsme si samo nemohly nechat ujít! Tokyo Metropolitan Government Building! Prý za jasného dne jde vidět i Fuji, nám ale pršelo a to i jak jsme vylezly ven.
Byly jsme obě KO… já asi hl. psychicky (že maruška odjíždí a budu sama), ale snažila jsem se být pozitivně naladěná, protože Maruška by se nejradší viděla jen v posteli (promiň Maru za to trápení semnou) – naše selfie mluví za vše :D.
Šly jsme ale mrknout na chrám Meiji Jingu. Vytřesaly jsme si omikuji (おみくじ) (věštící papírek). Na cestě ven z parku byly vystavené různé bonsaje a chryzantémy (už dřív zmíněny zde) a venku narazily na Takeshita street. Ulice je známým nákupním centrem, ať už pro módu tak jídlo a plno kaváren. My ale byly grogy a navíc jsme nechtěly platit víc hodin ve skříňkách, kde jsme měly zavazadla 🙈.
Co je omikuji (おみくじ)?
Už jsem o tom mluvila dřív. ale pro opáčko:
Jsou to věštící lístky, které si lidé tahají v japonských chrámech a svatyních, aby zjistili svůj osud. Na omikuji je napsaná předpověď štěstí. Může jít o velkého štěstí (大吉, daikichi), ale i velkou smůlu (大凶, daikyou).
Jak to tedy chodí?
V chrámu je krabička, kam se vhodí (většinou) 100 jenů. Ze speciální dřevěné krabičky si vytřeseš dřevěnou tyčinku s číslem, podle kterého si vezmeš daný papírek.. Pokud dostaneš špatnou věštbu, tradičně ji uvážeš na speciální stojan v chrámu, aby se smůla „nepřilepila“ k tobě.
myslím, že většina lidí to děla pro zábavu, ale určitě je i plno takových, kteří tomu přikládají velký význam.
Abychom tedy neplatily další hodinu, musely jsme pohnout, což se blbě dělá bez energie, jely jsme tedy metrem. TVL nenávidím Shinjuku station, vylezly jsme někde totál na jiném konci a nemohly jsme ty naše skříňky najít! Samo jsme to po půl hodině vzdaly, protože už jsme tu skříňku musely prodloužit. Ale aspoň jsme konečně vylezly tam, kde jsme to znaly, a tak jsme si koupily čerstvé onigiri a mochi, sedly na patník a daly si do nosu.
Po přesunu do Asakusy, jsme se cítily jak doma. Dokonce jsme zjistily, že přes ulici ten šíleně blikající barák je Don Quijote… je sranda, jak před 3 týdny jsme neměly šajnu, co to je a teď se cítíme tak „Japonsko znalé“. Před večeří jsme se rozdělily, protože Maruška šla koupit kokinka a já šla občíhnout něco jiného a hledat místo na večeři.
Uvažovaly jsme o yakiniku (kouzlo je v otm, že si člověk griluje maso na grilu na stole). A i když jsme měly tip na řetězec, al „Gyu-kaku“, které jsou finančně přístupnější pro normální smrtelníky. My se ale při prohlídce rozhodly, že to nepotřebujem a šly jsme nakonec na tempuru, která byla výborná.
Moře vděčnosti a slz
Ráno nás čekala důležitá mise! Nápojový automat zdarma znamená jedno! pojdmě smíchat různé dinky a druhá musí hádat, co je uvnitř (vzpomínky na střední 😅) … Budu upřímná, Marušce to moc nešlo… já jsem se na to podívala (doslova) a uhodla – což upřímně je i děsivé, protože já ty drinky většinou nepiju 😅. Taky bylo vtipné, jak nějaký náš „spolubydlící“ kolem nás několikrát prošel a pak nám dal nějaká kokina 😅.
Před odjezdem Marušky jsme se šly ještě projít k Národnímu Muzeu, v blízkosti stanice Ueno. Hlavní důvod: DVA „pokélidy“ (=kanálové poklopy Pokémon) 😅. Nečekaně jsme šly po „slavné“ ulici „Kappabachi street“ = kuchyňská ulice – ráj pro kuchaře – a jak jsme na to přišly? Všude byly sochy mýtické vodní bytosti Kappa, tak jsem googlila – Kappové tam prý žili a chránili obyvatele před záplavami.
U muzea se vyfotily s velerybou, půl hodinu hledaly ty kanály (na kterých jsme pak doslova stály), cvakly si jiný hezký kanál a šly zpět.
Cestou jsme si ještě koupily nějaká kokinka a po dlouhém rozmýšlení Bento krabičku, aby Maruška měla nějaký oběd před odjezdem a taky KONEČNĚ SLAVNÉ taiyaki (je to jakýsi „cake“ ve tvaru ryby, který je plněn anko pastou (jako to naše), ale i custardem, čokoládou nebo i sýrem). Já hlad neměla, protože nemilá psychika se u mě projevuje nevolností, ale chtěla jsem si s Maruškou dát do nosu, tak hurá hej.
Když jsem šla Marušku vyprovodit, držela jsem se až do doby než jsme ji objala, pak jsem už jen bulela… takže Maruško znovu MOKRÁT MOKRÁT DĚKUJI za vše, to díky TOBĚ jsem si to tak užila.
Zbytek dne jsem chtěla být produktivní, protože byly teprv 2h odpoledne. Ale prakticky jsem jen bulela, šla si koupit onigiry v mega slevě a sledovala Japonku, která těmi slevněnými naplnila celý nákupní košík. „Vše“ mám zdokumentováno, co se týče jídla, protože jsem prakticky vše posílala Marušce… bylo divné po tak „dlouhé“ době, být zas sama.
Couchsurfing
Abych ušetřila, ale hlavně přišla na jiné myšlenky, rozhodla jsem se pro couchsurfing. Upřímně dalo to zabrat někoho najít, ale nakonec se zadařilo a strávila tak 2 super dny u 2 amerických veganů (myslím, že být vegan v Japonsku je výzva, všude je maličký kousek masa anebo vejce, luštěniny se dají sehnat těžce apod.).
Nejhorší bylo se s nimi setkat. Měli zrovna přijet z Hokkaida a to až v 11-12 večer, takže jsem celkem dlouho čekala na nádraží v průvanu (zas zmrzlá jak hovínko) a snažila se teda aspoň něco dělat na PC.
Když dojeli, měli ještě dva další couchsurfery… byli fakt totálně zlatí, že vzali 3 lidi do tak malinkatého bytečku. Já měla luxus spaní na gauči – největší vděčnost, protože jinak bych zmrzla. Kanaďan statečně spal na zemi s malou dečkou a ráno se probral totálně zmrzlý.
Ráno k snědku nic nebylo, jen jakýsi chleba alias „krekr“ tak jsem na to prdla svoje natto a pak se zalívala vodou. Když kolem 11 hostitelé vstali (určitě si nestěžuji, varovali nás). Šli jsme se projít. Bylo úžasné, že byli otevřeni čemukoliv – vlastnímu programu / strávit den s nimi – já chtěla být s nimi ať nemyslím na to, že je Maruška fuč.
Program byl: jít na „závody“ králíků – to byla roztomilost sama! Lidi přinesli své králíky a ti si vesele v oblečcích hopskali ve vymezeném prostoru. Teda… někteří seděli a jedli, jiní hopskali hlavně po ostatních 😅.
Pak jsme pokračovali na veganske teriyaki a do veganské restaurace. Bylo nás plno, tak bylo supr, že jsme zkusili hodně věcí a sherovali… bylo to dobré, ale na mě teda hodně smaženého a ne moc bílkovin… ani cena mi nepřišla top strop. Ale jo, pochutnala jsem si a oni z toho byli nadšení.
Ještě jsme bloudili po Shibuye… slavnou Shibuiya crossing (mega slavná šílená křižovatka) jsem postřehla až když jsme po ní procházeli. Taky jsme se šli podívat do japonské verze ikei. A šli dom. V supermarketu koupili ingerdience na večeři a snídani, salát = večeře a do pomalého hrnce curry na „snídňo-oběd“.
Kanadaň měl celý den vlastní program, ale když se vrátil byla jsem v šoku. On je první osoba, co znám, co vyhrála něco v takovém tom „jeřábovém automatu“.
Ještě musím zmínit, jak úžasní lidé ti couchsurfeři byli. Když viděli, jak mám peklíčko v hlavě s tím CO BUDU DĚLAT… a že jsem potřebovala uštřit prachy… nabídli mi, že můžu zůstat u nich na bytě těch 14 dníc, co budou na dovolené… tak řekněte… není svět plný úžasných lidí? 🙏
Mezičas, hledání práce
Další den jsem se rozloučila a šla na jednu noc do Sakura hostelu, kde jsme s Maruškou začínaly. Jednu noc jen proto, že další noc jsem měla být v hostelu se Suzy!!!!!!!!!!!!!!!!!! Kamarádkou ze Zélandu! Ano, to neustále přemisťování mě nekonečně zmáhalo, ale nedostupnost ubytka na dané noci nebo vyšší cena mě k tomu dokopaly.
Ten den jsem hodně pracovala na NB, snažila jsem se psát, dát dokupy potřebné věci. Ale taky tvořit životopis. Satomi mi chtěla pomoct s hledáním práce a tedy i životopisem, a jsem jí neuvěřitelně vděčná za všechnu pomoc. Ale taky je pravda, že japonská důslednost mi trochu přetékala přes hlavu, vždy mě uháněla ať zavoláme ať něco probereme. Hovor ale trval většinou 2h drahoceného času.
Nicméně přihlásila jsem se i na webovku nabízející práci a kam jsem musela nahrát video prý „snažte se mluvit japonsky“. A tak mi Satomi pomohla s textem… a mě trvalo poměrně dost pokusu než jsem to nahrála tak, aby to bylo odpovídající… sice bych s emohla víc usmívat, ale posuďte jak mi to jde 😄💪.
Setkala jsem se taky se suprovou holčinou Jolčou, na kterou jsem získala kontakt přes kolegu ze Sluňákova. Žije a učí na univerzitě v Tokiu už několikátým rokem a je totálně milá a úžasná. Konečně jsem měla možnost jít poznat, když jsme spolu šly na sushi (mé první running sushi a celkově první sushi v Japonsku, když nepočítám ze supermarketu). Na cestě zpět jsme potkaly i godzillu.
Svět je v podstatě malý a já to miluji
Volný čas jsem procházela Asakusu a to nejraději ráno, když nebylo všude narváno, abych si vše mohla aspoň trochu vychutnat. Viděla jsem jisté změny oproti doby našeho příjezdu. Lampióny zmizely, zato barvy na stromech přibyly ❤️🍂.
Setkání se Suzy
Asi nemůžu být šťastnější. Znovu setkání lidí z cest je to, co pro mě je nejdůležitější. A když je to někdo tak úžasný jak Suzy jsem happy, jak 2 grepy. Známe se z Kaikoury, kde já dělala guida na lodi a ona v kavárně v Dolphin Encounter (naše trio Suzy-Guada-Tereza). Zažily jsme toho spolu dost a byla to paráda!
Přijela až pozdě v noci, tak jsme se prakticky viděly až ráno a strávily spolu celý den, což byla paráda! Šly se projít do parku, byl nádherný podzimní den. Ukázala jsem jí pokelidy a pak jsme viděly týpka, co dělal „živé obrazy“. Madonu s dítětem (dítě vypůjčeno z publika 😄), Davida (kdy za malý příspevěk ukázal něco víc) nebo i shachi (o kterém jsem psala zde)! Byla to mega sranda, byl fakt úžasný, však mrkněte na video, jen pár takových ukázek.
Procházkou v Akihabaře jsem narazila na kousek domoviny – Muchu 😄, a pak šly sednout na parádní oběd. Doporučuji opravdu využít „obědové“ sety v bussiness oblastech, je to mega výhodné a výborné. Stály jsme frontu před malým krámem jen s chlapy v oblecích 😄.
Suzy si ještě koupila lyže, protože jela do Hokkaida za prací – ski instruktorka, koupily jsme si i dezertík (božíííí cheescake, miluji cheescaky!!! :D). Večer jsme se ale rozloučily, protože já měla namířeno na noční bus do Okuba!!! Za mojí Obaa-chan.
Co dál?
Tadáááá!!! Překvápko! Co dál jsem netušila, chtěla jsem najít práci (nejlépe někde v teple). Nicméně, když Satomi zmínila její mamince (Kuniko-san = mojí obaa-chan), že spím po manga kissach (kavárnách) v Tokiu. Kuniko-san měla o mě strach a prakticky navrhla, že u ní můžu zůstat do doby, než si najdu nějakou práci. Případně i kdybych našla něco v Kobe, můžu bydlet u ní a dojíždět.
Tak jo… řekněte… není svět krásný, plný úžasných lidí? …Já si myslím, že ano! Kéž by takový byli všichni… než se tak ale stane, buďme aspooň my takoví, protože je to úžasný pocit ❤️.
