I když to chvíli trvalo, po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodla, že dám přednost autu před lodí. Když jsme přijeli z Coromandelu a já se dověděla, že nebudu mít auto od Mary-Eve, nezbývá nic jiného než se začít opravdu vážně dívat po nějakém jiném. Před tím jsem tomu nevěnovala moc energie, protože jsem se do přislíbeného auta zamilovala – málo km (snad jen nějakých 130 000), dobrá cena 4 000$, matrace, co víc si přát – ano nebylo to „self-contained“, ale nic není perfektní.
A co to vlastně „self-contained“ auto znamená? Prakticky jde o to, aby auto mělo certifikát, že splňuje podmínky, které umožní majiteli být při pobytu nezávislý a nezatěžovat tak okolní prostředí (mít dřez, pitnou vodu, ale taky zachytávat znečištěnou vodu, a samo chemický záchod – který v praxi většinou znamená kýbl, který nikdy nikdo nepoužije – od prosince tohoto roku (2023) se ovšem pravidla mají zpřísňovat a už to tak jednoduché, hlavně s tou toaletou, nebude).
Od začátku jsem chtěla self-contained car, ale z důvodu ceny jsem z toho slevila a smířila se s „NSC“ – nicméně, když mé plány padly a M-E mi řekla, že z vlastní zkušenosti by fakt doporučila SC, protože to umožňuje parkovat na mnohem více místech – začínám se dívat po této možnosti.
Jsem přihlášena snad do milionu skupin na facebooku – „backpackers NZ / Working holiday NZ / Van NZ“ apod. nemluvě ani o skupinách různých národnosti „češi a slováci / latinos / Français NZ“, v tomhle je fb opravdu supr, méně supr je, že se ty inzeráty často opakují.
Nic ale není dokonalé buď vysoká cena (nechci jít pře víc jak 6000$ (cca 80k Kč), protože ani prostě nemůžu :D, nebo hodně kilometrů / velký motor = hodně žere apod.). Opět se ukazuje, jak je Diana báječná – posílá mi nějaké inzeráty, vždy když něco najdu, tak radí, jestli to vypadá dobře nebo ne a navíc pořád mám přislíbenou pomoc od kamaráda Johna, který semnou půjde auto omrknout.
Když už trochu smutním, že za ty prachy mé vysněné auto nenajdu, objevuje se inzerát od Němce Alexe – Nissan Pressage 160 000km, motor trochu větší – žere to 9l/100, ale je to Self- contained za 5500$!
Domlouváme si schůzku, a jsem ráda, že John jede semnou. Jsem z auta nadšená, vlastně ale pořádně nevím na co se dívat, autům nerozumím, ale John se ptá na dost věcí. Alex mě nechává projet se po parkovišti a já tak poprvé řídím na levé straně a poprvé řídím automat (když nepočítám krátké zacouvání do garáže kamarádky Janči asi před 7 lety :D). Domlouváme se, že mu dám vědět do večera, protože celkem spěchá, chtěl by totiž už zítra odletět zpět do Německa. Prakticky jsem ale rozhodnutá, protože i John říká, že auto je v dobrém stavu a líbí se mi, že je Alex upřímný a zdá se i poctivý, zařídil všechny kontroly auta, opravy, a navíc má od všeho papíry, což je paráda. Jediné, co já tak můžu posoudit z pohledu laika, že na předním skle je škrábanec (na což mě Alex upozornil, že si nevšiml posunuté gumy na stěrači, který tak udělal rýhu), ale prý při pojištění předního skla (což je doporučováno, protože všude padají kamínky apod. což dokazuje i další prasklinka na čelním skle) na NZ hodně doporučováno, takže by to mělo být pak kryto pojištěním.
Cestou zpět mi John ještě oznamuje, že potřebuje vyzvednou své auto v opravně a bude tedy potřebovat 2. řidiče. Trochu mě to činí nervózní, ale těším se. Konečně tak můžu vyzkoušet řízení na druhé straně a částečně i pod kontrolou někoho jiného. A musím říct, že řízení automatu je fakt stupido.
Před večeří začnu strašně řešit, jestli opravdu ano nebo ne a za kolik? V porovnání s ostatními auty, je cena opravdu dobrá, na kolik mám teda smlouvat (tady se cena aut normálně smlouvá), neumím smlouvat, navíc mi Alex přišel tak férový atd. Diana mi radí ať to nechám na večeři, kdy to u stolu všichni proberem. Já to ale chci mít z krku, tak mu píšu 5200$, čehož právě po večeři opravdu lituju, protože slyšet všechny ty argumenty ostatních, přitakám, že jsem mohla napsat méně (jedny z faktorů – auto je nízké, umyvadlo je směšně malé, a hlavně ten press, že chce zítra odjet hraje v můj prospěch – no co, nejsem opravdu moc smlouvací typ, budiž mi to ponaučením. Alex mi odepisuje, že ještě čeká na odpověď jiného kupce, ale po hodině potvrzuje, že dohodnuto a auto je „moje“!
Jedu pro něj spolu s Dianou hned další den ráno a jen chvíli čekáme na parkovišti. Když Alex přijíždí a oznamuje mi děsně „milou“ zprávu, že do něj někdo nabořil ráno při couvání a jsou poškozené dveře a část pod dveřmi – nic hrozného, ale prostě nejde to otvírat tak jednoduše. Omg, kdy se na to dívám zpětně, nechápu, že jsem si „nevysmlouvala“ ještě nějakou slevu, co už. Alex má vyfocené poškození auta i auto „viníka“ a říká, že má plné pojištění, pachatel sice ne, ale určo to přes pojišťovnu půjde vyřešit a opravit.
Jdeme na poštu (kde se obecně dá vyřešit mnoho důležitých věcí), abychom přepsali auto. Cestou bojuju s přeposláním platby, chtěla jsem přes Wise, který slibuje nejvýhodnější kurz, ale nemám tam dostatek peněz. Myslela jsem, že jde Wise využít jen jako prostředník, tedy, že peníze přes to jen přetáhnu, ale hned to půjde na účet, který zadám, ale ne, musím je nejdřív poslat tam a pak na daný účet, což by zabralo pár dní. No tak jsem se rozhodla poslat z českého účtu rovnou na německý přece jen jsme Evropská unie a určo ten poplatek nebude takový velký. No… jak na potvoru zrovna nefunguje moje internetové bankovnictví, tak se cítím trochu trapně, vypadá to, jak bych se snažila pozastavit placení, naštěstí, než vše na poště vyplníme, banka funguje a já posílám peníze. Když se pak podívám na svůj účet zjistím, že se strhlo asi o 3-4 tisíce víc, než jsem počítala… no, zas a opět, „co už“.
Přepis je v podstatě dost jednoduchá věc, jen vyplnění registračního formuláře, ukázat řidičák (jak jsem si myslela, ten papírový „mezinárodní“ moc neberou, paní chce spíš vidět ten evropský), zaplacení 9$ do 10 dnů na adresu přijde i nějaký papír a tadá auto je moje!
S Alexem jedem rovnou na letiště, když se vypakuje z auta a rozloučíme se, ocitám se konečně sama ve svém autě (možná v budoucnosti i domově na 4 kolech), jak vzrušující! :D. Stejně tak vzrušující je cesta z letiště domů, v celkem slušném provozu, proto, když dojedu domů jsem na sebe náležitě hrdá a připadám si jak královna silnic (aspoň pro daný okamžik).
Částečné žůžo-dobrodrůžo však začíná teprve, jak přijedu, a to proto, že musím zavolat na pojišťovnu. Představa, že řeším pojistnou událost mě děsí, protože často těm kecům nerozumím… natož v AJ. Diana (zas a opět) je absolutně zlatá a nabízí mi, že tam zavolá a tak to dopadá tak, že volá na pojišťovnu ona. Tam ji řeknou, až abych mohla něco vyřešit potřebuji „claim number“, krucipísek vůbec nevím, co to povídají… jsem mega ráda, že mi pomáhá. Do toho říkají, že to nemůžou řešit s námi, protože v době události jsem já nebyla majitelem auta, takže to musí řešit s Alexem… ten ale za chvíli nastupuje do letadla. Tak ještě rychle voláme Alexovi. Nastává tak komická situace (teda aspoň pro mě jako pozorovatele), kdy má Diana 2 mobily, v jednom telefonuje anglicky s pojišťovnou a v druhém německy s Alexem (protože i ona je původem Němka), přepíná tak chudák jazyky, což se někdy nepovede a použije jiný jazyk do špatného telefonu.
Nakonec je verdikt takový, že Alex musí zažádat o „claim number“ (číslo reklamace) a pro nás (mě) nezbývá nic jiného než čekat a taky to znamená, že do té doby si nemůžu založit pojištění auta, které kryje mě – takže raději nikam nejezdit, protože náhoda je blbec.
Na claim number čekám 3 dny a pak si konečně zakládám pojištění právě u AA insurance, která je největší pojišťovnou na NZ a je i nejvýhodnější. Trochu se zděsím ceny, protože M-E i Diana a Matt mi řekli, že platili cca 50$ měsíčně. Já, při zadání všech parametrů platím 76.52$, což mě sakra štve, ale co zmůžu, chci mít raději vše pokryté. Teď už jen počkám na kartu, která má poštou přijít a co se týče opravu budu se modlit, že to projde a já budu mít opravu pokrytou z Alexova pojištění.
