Jak jste asi pochopili, přes zimu jsem byla ve sněhovém ráji. Byla to totální nádhera a super bylo, že krom práce jsem si mohla užít i nějaké ty zimní aktivity.
Lyžování
Nikdy jsem nebyla velký lyžař, hlavně však z důvodu, že v rodině k tomu nikdy nikdo moc netíhnul. Když jsem byla starší, tak mě limitoval čas nebo co si budem… peníze.
Na lyžích jsem stála tedy jako prďole, pak na školních akcích a naposledy na teambuildingu asi 6 let zpět. Nicméně i když nejsem žádná Ester Ledecká, myslím, že mi to celkem šlo a hlavně mě to vždy bavilo.
Byl by hřích být v takovém zimním ráji a nelyžovat. To, že to ej zimní ráj šlo poznat ne jen, že to člověk vidí a cítí, ale i podle davu turistů – hl. Australanů. Otaázka ale byla, jak lyžovat co nejlevněji 😅… nechtěla jsem totiž ani lyžovat každý den. Měla jsem svůj plán: psát, fotit, učit se japonštinu apod..
Jak to teda zrobit, když sto stojí tolik peněz? (vybavení, skipass…)
Štěstí při mně stálo
Říkám si, že ať už síla manifestace / přání nebo čehosi, byla jsem fakt dítě štěstěny (děkuji 🙏).
Díky „resident kartě“, kterou jsem musela jako držitel Working Holiday Víz mít, jsem se registrovala na místní radnici a měla tak lyžování každou středu zdarma. Takže už byla možnost mít jeden den lyžování zdarma – Caro (šéfka, měla mimo jiné na starost i směny) navíc byla tak úžasná, že můj víkend dala útery-středa abych tuto možnost mohla využít na celý den.
Pořízení vybavení
Manžel od kolegyně (Javier od Marcely) měl lyžařskou školu a měl nějaké lyžařské vybavení na zapůjčení. Řekl, že když mi bude něco sedět, tak si na to můžu dát jméno a celou sezónu to využívat, jak chci ZDARMA!!! Miluji je všechny ❤️!!
Pořízení ski passu
Ok, středa zdarma, ale bude to stačit neměla bych si přeci jen pořídit ski pass? Uvidíme… šla jsem jednu středu na zkoušku a totálně si to zamilovala, takže nějak se to udělat musí 💪. FOTKA z prvního dne.
Asi to bude i tím, že Javi byl ještě úžasnější, že mě i Ivanovi (mému spolubydlovi, který lyžovat bobek uměl hůř než já) dal lekci lyžování. Měla jsem strach jak to půjde, nevěděla jsem, jaké sjezdovky očekávat, jeslti se nerozplacnu jak široká tak dlouhá hned v první minutě. Nicméně šlo to obstojně… ale za tu lekci i pozdější rady, které mi dal… Javi je prostě úžasný! Na videu naše pasování 😁.
Tak tedy ski pass… MNOHONÁSOBNĚ levnější je, koupit si sezónní ski pass, ale ten i po slevě, kterou jsme mohli mít vyšel asi na 80 000yen (cca 12 400kč). „Není“ to moc… ale já to nechtěla, protože jak se znám (šetřivá dušičko), nutila bych se každý den jít lyžovat „když už jsem za to zaplatila“. Což jsem nechtěla, protože se snažím učit víc 1) odpočívat a 2) fakt dělat věci, které chci – fotografie, psaní, cvičení, studium.
Po pár dnech jsem se ptaním dozvěděla, že máme možnost ještě „sdíleného“ ski passu, který při rozpočítání vyšel ještě levněji. A Jelikož o to měla zájem Caro i Iván (můj spolubydla, ten co jsem psala, že jsem měla „výměnu názorů), bylo to úplně nejvíc nejúžasnější a já neměla nad čím víc rozmýšlet.
Průběh sezóny
Ze začátku jsem chodívala lyžovat sama, protože sladit dny volna s ostatními bylo těžké. A celkem jsem si to i užívala – modrou oblohu, nebo naopak chumelení a minimální viditelnost, bylo mi to jedno. Já jsem zjistila, že ten sport sice miluji, ale primárně si užívám tu přírodu, výhledy, „pocukrované“ stromy, mraky…
Bylo navíc úžasné, jak byly sjezdovky propojené. Já jako neznalec tohoto sportu, jsem netušila, že to takto funguje, a tak jsem byla totál zamilovaná (viz mapa).
Nicméně, když jsem okusila ježdění „s někým“ prahla jsem po tom víc a víc… navíc na červenou sjezdovku jsem se bála poprvé jet „sama“ (sama v uvozovkách, protože lidí všude bylo požehnaně).
Dělení sjezdovek podle obtížnosti – barvičky hrají roli
Sjezdové tratě jsou barevně označeny podle obtížnosti. Zelená (v některých zemích žlutá) značí nejjednodušší sjezdovky, modré středně náročné, červené náročné a černé nejtěžší. Toto značení je mezinárodně sjednoceno a usnadňuje lyžařům orientaci a výběr vhodné tratě. zdroj
Na vrchol, jsem poprvé šla s Danem (z UK), viditelnost 0, ale i tak to bylo supeeeeer!
Někdy jsem šla před směnou i s Lucasem (z Argentiny), který byl vášnivý a úžasný snowboardista. S Caro mi to vyšlo bohužel jen jednou – jak jsme měly sdílený ski pass, mohly jsme spolu jen ve středu, a to né vždy sedělo. Ale i tak jsme šly na její oblíbený zákusek do Buna restaurace na sjezdovce. Ten den byla navíc viditelnost 0 brutální kosa a sněžilo (a taky to byl den Fire festivalu o kterém jindy).
Pozn. v Buna restauraci se natáčel jakýsi crazy Japonský film „Shippu Rondo“, ještě jsme ho neviděla, ale určo se na něj vrhnu, podle traileru dobrá komedie (Caro doporučila 😅). Takže v Buna restauraci jdou vidět fotky z natáčení a podpisy herců.
Co jsem samo na společném lyžování měla ráda, že jsme pak šli sednout na jídlo, což je vždy fajn odměna 😁.
Lyžování
Jelikož jsem často chodila sama, videí, kde jsem zachycená, jak lyžuji moc nemám, ale jedno – dvě přece jen. Prootže Lucas je úžasný a natočil mě. BTW ve výsledku jsem asi ráda, že videí není moc, vypadám tam jak nestabilní pako… co říct, je hodně co zlepšovat, nicméně já razím heslo hlavně bezpečně a užít si to 😊💪.
Snowboard
Tak jo! Ven s tím, zkusila jsem i snowboard!!! Nozawa Onsen byla prakticky zavalena snowboardisty a já si říkala, že aspoň zkusit to musím! Ale nikdy jsem na tom nestála… ALE Caro mi řekla, že, když mám na resident kartě adresu Nozawy můžu s epřihlásit na kurz zdarma!!!! Co jsem krapet přeslechla, že bude v japonštině 😅😅.
Chtěla jsem to vzdát… být za debila, když neumím japonsky… navíc minulý rok jako guide na lodi jsem si zažila, jaké to je mít turisty, co neumí plavat a prd rozumí (ale tam šlo i o život, tak i trochu jiný level). Nicméně Marcela mě ukecala ať to zkusím a tak jsem šla 💪.
Den D
Registrovala jsem se online, ale musela jsem se jít ještě nahlásit na recepci. Došla jsem zas na poslední chvíli, protože mi nedošlo, kolik času to zabere 🤦♀️…. naštěstí díky bohu i při dlouhé frontě jsem chytla sněžný skutr, který lidi převážel mezi gondolami a já měla i VIP spot za řidičem 😅.
No… už na recepci jsme se nasmáli, že jdu na lekci, neumím japonsky a oni anglicky… to bude trapas…
Když jsem našla místo setkání a oni zjisitli, že jsem na tom ještě v životě nestála poslali mě do skupiny totál začátečníků, která začínala za 1,5h … no parádní příležitost jít na dětský kopeček a zkoušet to tam.
Připrav se, že budeš padat… a to hodně.
Připrav se, že budeš padat… a to hodně.
řekl mi Lucas… protože snowboard je o padání. Je třeba si to takto nastavit v hlavě a pak to bude ok 😅.
Musím říct, že na to, že jsem ani pořádně nevěděla, jak to zavázat jsem byla schopná už na potřetí sjet bez spadnutí.
Lekce začla s úžasným překvapením! Byla jsem tam sama! A ta holčina uměla víc anglicky, jak já japonsky, takže paráda… Nakonec jsem sjela i 2x Hikage slope… snažila se mě natočit, ale vypadám tam totál posraně, tak se mi to tu moc dávat nechce 😅💩.
Nicméně bylo to boží! Navíc byl modrý den (=takže jsem aspoň nemrzla) a ano padala jsem hodně hodně… a padnout na zadek zády z kopce… ten pád jsme vždy cítila až v hlavě… ale i tak jsem si to moc užila!!!
Další milé překvapení přišlo pár týdnů později, když kolegyně brouzdala na instači a představte si náááááhodou narazila na něčí fotku a jsem tam já (jak jinak, než spadnutá na zemi 😅, no ale byla jsem nadšená, že tu fotku mám 🙏.
Ještě jednou
I kvůli času, ale i kvůli tomu, že se mi nechtělo shánět snowboard vybavení jsem se dostala snowbordovat jen jednou… A to s Lucasem… bylo to fajn… zas plno pádů (čerstvý sníh zdaleka nebyl, tak jsem padala na tvrdé… na videu pořád vypadám jak posránek, ale i tak sjem si to užila 😅.
Pozn. na videu to vypadá jak placka… a ano místy i byla (ne všude! :D), ale věřte o to těžší je, se na tom udržet 😅.
Velké zjištění
Zjistila jsem o sobě (nebo si jen potvrdila(?)), že jsem hodně kochací typ člověka 😅. To znamená, že lyžování, snowboard atd. si fakt užívám, ale mnohem víc si užívám být v tom prostředí… vidět sníh, sněžení, stromy pokryté sněhem, slunce, modrou oblohu… nebo klidně nevidět nic a jen se kochat lidmi mizejícími v bílém oblaku… no není ta příroda parádní?
Myslím, že vše má své kouzlo… však posuďte sami, co by jste preferovali víc ze zmíněných plus vyobrazených – viz níže (mobil zachytí jen část krásy, ale lepší jak nic :)).
Sněžení? Já v tom viděla ten klid, doprovázený tichem padajícího sněhu. Tedy do té doby než to vyrušili dovádějící lidi 😅. Sněžení a tyto podmínky je to, na co všichni (teda skoro) čekají – „powder snow“ tedy ten práškový nadýchaný sníh, ve kterém je tak magické jezdit.
Jen teda někdy blbé počasí = zavření lanovky – proto i ten kyselý ksicht na videu, protože to bylo po půl h čekání ve frontě 😅.
Slunečná obloha měla taky něco do sebe ten kontrast a světlo je prostě nádhera. Někteří upřednostňují to, protože je zároveň tepleji. Znamená to tedy ale, že sníh je těžší a hůř se v něm jezdí.
Ale pro mě i zmíněná nulová viditelnost byla magická. Člověk se tak aspoň nerozptyluje výhledy, ale může si víc užít blízké (někdy hodně blízké 😅) okolí.
Jednou týdně byla možnost i „nočního lyžování“ alias jedna sjezdovka byla osvětlena a tam se mohlo „za tmy“.
Upřímně, donutila jsem se jen jednou jsem ranní ptáče a dokopat se za tmy do té kosy… no dalo to zabrat, ale jooooo… bylo to fajn x).
Procházky
Když můžu chodím ráda, doma nejstěji se psem, tady s foťákem… rozhodla jsem se, jít si konečně za jedním ze svých snů – být wildlife fotografem. Tak když jsem měla možnost, vyrazila jsem ráno na prochajdu a doufala, že nějaká fotka výjde…
Musím říct, že jsem hrdá i na ty fotky, co jsem udělala… v dnešní době je nejhorší, že se porovnáváme s tím, co vidíme na netu – v mém případě – úspěšní fotografové, kteří mají suprové vybavení nebo už kontakty, znalosti… ale každý nějak začínal.
Já se svým perfekcionismem snažím chválit za každou alespoň trošku povedenou fotku, ale to i z toho důvodu, že tu hlavní radost mám z toho, když nějaké zvíře (asi to budou většinou ptáci) najdu a můžu pozorovat. Příroda je totiž úžasná ❤️❤️. Kéž bych tuto vášeň dokázala předat i jiným lidem 🥰.
Sněžnice
A ještě musím zmínit jednu věc a to SNĚŽNICE. Jak jsem říkala sněhu bylo opravdu HODNĚ.
A jak jsem zmínila, mám ráda procházky a díky těm metrům sněhu na mnoho míst bohužel nešlo jít. Když jsem zjistila, že má šéf sněžnice, a když mi nabídl je použít byla jsem nejnadšenější.
Smutné bylo, že jsem je využila v době, kdy umřela naše velmi dobrá kamarádka (i jsem o ní napsala článek). O to víc jsem ale potřebovala být někde sama… jen v přírodě. Byla jsem tedy za to nejvíc nejvděčnější. I proto, že mi akorát vyšel víkend a 2 slunečné dny.
Jeden den jsem se tedy prošla k „nedalekému“ jezeru (asi 5km) Hokuryu, ale v tom sněhu to dalo celkem zabrat a udělala jsem si tak výlet na několik hodin… byla to paráda… kochala se, poslouchala ptáčky, viděla konečně i Japanese Pygmy Woodpecker… na povedenější fotku jsem si však musela ještě chvíli počkat objeví se v dalším článku teď aspoň nástin plus i „příbuzný“ – jakýsi strakapoud, viz fotky výš).
Zvířena se sice nepovedla, ale jsem hrdá na jednu fotku. Alias stačí mít oči otevřené a lze pak zahlednout, jak krásně příroda může „kreslit“ (viz fotka níž mezi trpaslíky x)).
Na druhé straně jezera byla i jakási „zahrádka“ s trpaslíky, tak jsem se tam vydala, dala si tam oběd a šla zpět. Zpátky na asfaltce jsem i pozastavila práci kombajnu odhazující sníh a jak jsem unavená, ale spokojená došla dom… šla jsem se naložit do onsenu. Parádní den.
Druhý den jsem se vydrápala na viewpoint, kam normálně vede stezka, já ji teď najít nemohla… řídila jsem se tedy jen lampami, jejichž vršek ze sněhu trčel. Jelikož mi ale přišlo zbytečné to brát po vrstevnici a obcházet, vzala jsem to přímou čarou vzhůru 😅.
Moje nepřipravenost se opět ukázala, když jsem si říkala „jaktože ten sníh je tady tak pravidelně „uspořádán“ – to protože tam byl hřbitov x), ale prostě vše bylof akt pod sněhem. A výraz na mé tváři bych taky nekomentovala – sluníčko mi svítilo přímo do tváře a já chtěla fotku z výhledem 😄.
Nesnáze
Nesnáze / nepohodlí – asi tak bych to nazvala. Zmrzlé prsty… prakticky všude, furt… doufám, že ještě někdy docílím jejich normální teploty a ne jen, když se přehřeji 🤦♀️. Teda… i onsen vždy pomohl ❤️ x)).
Prsty mi mrzly i uvnitř budovy (a to v lodgi často bylo příjemných 16 takže venku to byla výzva. Často pod nulou, zabiják v podobě ledového větru se sněžením (až mi šátek na obličeji někdy zamrzl 😅). Vyzkoušela jsem snad čtvery různé rukavice, co jsem různě našla v „lost and found“ i podvlékací rukavice. Nejlepší byly však nějaké special historické rukavice od Lucase, ve kterých i tak byla kosa, ale menší. To bylo často bolesti, jak se teplá krev dostala do prstů zpátky.
Nejvíc pomohlo, když jsem mohla prsty dát v pěst a zahřát je tak o dlaň… což jsem dělala na každé lanovce a někdy i za jízdy (ano né moc bezpečné…).
Praktikovala jsem i dechová cvičení od Rostislava Václavka (něco málo o něm zmíním v rozbalovací liště), nicméně myslím, že to je záležitost na delší dobu a hlavně i trochu o změně životního stylu… ale o tom třeba někdy jindy x).
Rostislav Václavek
Řeknu to jen stručně: Je to zakladatel projektu 5 pilířů zdraví, certifikovaný instruktor Buteyko techniky dýchání taky Oxygen Advantage, otužování atd atd. víc viz jeho web. Líbí se mi, že dává podklady k tomu, jak člověk může pracovat sám se sebou. Dává plno materiálů zdarma. Což je fakt super a hodně velká poklona a klobouk dolů.
Na druhou stranu, má specifický způsob vyjadřování a myslím, že hodně lidí ho nedává, protože se zdá, že někdy mluví dost rozvláčně (což tak asi i bude, ale taky je to i tím, že se snaží mluvit hodně v souvislostech). Já jsem si popravdě k tomu cestu našla až teď v Nozawě, protože předtím mi tekly nervy… ale chci se sebou něco dělat, protože věřím, že dech zmůže opravdu hodně.
Takže václavka určo doporučuji, ale je třeba se obrnit trpělivostí. Já si ho vždy pouště při úklidu pokojů nebo kousek po kousku večer před spaním.
když si na to člověk zvykne, myslím, že dává opravdu hodně cenných informací.
Náramně jsem si to užila
Celkově zima v Nozawa Onsen byla totální paráda a já si to moc užila. Mám však teď trochu obavu, že budu rozežraná, co se týče představy o tom, jak má zima vypadat 😅.
