Nevím, jestli můžu být šťastnější nebo vděčnější… v době paniky s otazníkem, co dál. Unavená a osamocená se mi dostalo přesně to, co jsem chtěla. Být s nějakým Japoncem a vidět jak žije. Vím, že každý je jiný, ale já byla opravdu šťastná a navždy vděčná, co pro mě obaa-chan udělala.
U Obaa-chan jsem byla dohromady 13 dní, čas letěl jak voda. Stihla jsem toho zažít dost, a to hlavně díky ní, protože pro mě toho tolik naplánovala a hlavně chtěla se semnou všude „pochlubit“ se všemi mě seznámit.
Zároveň jsem to vše chtěla shrnout do jednoho článku, takže bude asi zas „krapet“ delší… a pokusím se ho rozdělit na jednotlivé části:
- Hostina (skoro) každý den alias úžasná kuchařka
- Seznámení s kamarády – Hodina zpěvu, Tea Ceremony, Oběd u přátel
- Jazyková bariéra – nedorozumění
- Nepochopitelné věci (věšení prádla, vše v plastu a v lednici – chleba, maslo)
- Vtipné momenty – Pohovor, lekce angličtiny, procházky
Než začnu psát o jednotlivých „podkapitolkách“, jen bych řekla, že jsem měla opravdu čest poznat japonskou pohostinnost. Já se taky vždy snažím všechny hostit, jak nejvíc můžu… ale to, co pro mě Kuniko udělala během těch 13 dní… myslím, že musela být pak úplně vyřízená. Je úžaná!
Hostina (skoro) každý den alias úžasná kuchařka Kuniko-san
Měly jsme 3 jídla denně (když měla Kuniko mlsnou, tak malou sladkost – podobě čokolády / mandarinky – mezi jídly). Jsem ráda, že ne vždy řešila jídlo něčím mega složitým… Obecě mi přijde, že japonská kuchyně je hodně o „jednoduchosti“ rozložené do mnoha mističek, takže to možná i pocitově člověka víc nasytí.
Základem je ale mít: rýži vždy ready – Kuniko v mrazáku, miso pastu, nějakou naloženou zeleninu / ovoce (nebo i řasy) – u nás okurky / zelí, u Kuniko – daikon, umeboshi – švestky, apod. Největší kouzlo bylo v tom, že si ráda vše připravuje sama. Na druhou stranu plno věcí se dá koupit hotových a stačí pak jen nakrájet – smežené tofu, ryba, maso… prostě vše… konyaku, rybí „koláčky“, bonito flakes apod.
Udělala pro mě gyozu (bohužel snědla jsem rychle a udělala fotku jen posledního kousku , výborné okonomiyaki, ale co jsem nejvíc milovala byl úhoř = unagi – v Japonsku je velkou součástí kuchyně a specialita – takže to taky leze do peněz… já myslím, že ho už koupila naloženého a jen ohřála a podala na rýži možná s více omáčkou. Nevím, co ale VÍM BYLO TO MEGA LUXUSNÍ! Od té doby chci úhoře zas, ale asi si ho koupím jak ona v supermarketu a ohřeji na pánvi v restauraci je to slušná darda. Miso polévka samo často nesměla chybět.
Milovala jsem ale i rychlé jídlo, co pro mě udělala př. mazegohan což je rýže s čímkoliv, zeleninou, vejčnou omeletou, vše nakrájeno na nudličky, já bych to označila jako „co dům dal“, dochuceno př. octem, mirinem, solí (obyč, jednoduché, moc dobré) …nebo jen rýže s tofu a kimchi (které jsem si já „objednala“). Nebo nudle s omáčkou různým mišmašem co se koupí a nakrájí a bonito flakes.
Chtěla jsem se Kuniko nějak odvděčit, tak jsem aspoň začla péct chleba, protože z těch jejich sladkých toasťáků fakt nemůžu) a aspoň jednou jsem udělal oběd – těstoviny s rajčatovou omáčkou a masovými kuličkami. Chtěla jsem udělat i bramboráky, ale to byste nevěřili – v Japonsku nejsou struhadla s velkými dírami!
Poslední den, protože mi toho hodně slíbila se ještě pro mě (a teda i sousedy) drbala s dezertem ze sladké brambory – bylo to totálně výborné a taky jsme byly ještě v té cukrárně, kde už dříve s Maruškou.
Někdy se s věcmi drbala hodně – př. s vlašáky v cukru – 100% je doma udělám, jsou výborné! Ale BACHA! základní pravidlo! – nesmí se jich sníst víc jak 7 denně 😅 (protože bychom byly tlusté). Ale jinak samo jsem měla plno i jiných kokinek.
Jindy, když nebyl čas a spěchaly jsme někam, koupily jsme jen nějaké pečivo a (ta druhá fotka je ANKO, coříct miluji, jak Japonci ty náplně nešidí. Případně Kuniko ukuchtila jen něco šup šup (ani nechci vědět, kolik mikroplastu jsem snědla z té ohřáté rýže v potravinářské folii z mrazáku, ale aspoň to bylo fakt dobré :D).
Seznámení s kamarády – Hodina zpěvu, Tea Ceremony, Oběd u přátel
Často jsem měla dojem, že se obaa-chan se mnou tak trochu chlubí… přišlo mi to vtipné, ale vlastně mi to ani nevadilo – být taková malá „celebrita“. Navíc to znamenalo, že jsem poznala víc věcí, než jen domácnost jedné obaa-chan.
Nevím, jestli to mají všechny starší Japonky ve zvyku, ale Kuniko-san je velmi aktivní. Krom neustálého vaření a kecání s kamarádkami (což je asi stejné všude). Chodila na hodiny zpěvu, hru na klavír a okarinu (a vše poctivě doma trénovala!). A ani nemluvě o jejím studiu angličtiny ve volném čase a jakési „práci“ na PC.
Když nebyla zaneprázdněna všemi těmito aktivitami (nebo skákání a zařizování věcí pro jednu Češku…), chodila na procházky kolem baráku, aby neseděla doma.
Jelikož mě do svého životního rytmu zakomponovala úžasně a s touhou „pochlubit se“ jsem měla tu čest účastnit se hodně věcí, které, jak jinak byly přesně naplánované a zapsané v kalendáři:
Hodina hudby (zpěvu, okaríny, klavíru)
Musela jsem s Kuniko chodit všude, ne že by mi nedůvěřovala, ale z osobních důvodů mě nechtěla nechávat samotnou doma. Což mi ani tak nevadilo… krom toho, že jsem nemohla dělat práci, kterou bych potřebovala / chtěla… ale to počká (třeba i 3,5 měsíce, viz tento článek 😄).
Jednou jsem mohla prozkoumávat Daiso mezitím, co měla hodinu zpěvu. Jindy mě na jakousi asi „předvánoční“ sešlost vzala s sebou a to byla legrace. Skupina babiček trénující spolu. A… chtěly po mě, abych jim zazpívala… OMG „žádná nervozita“… pomohlo ale to, že nikdo na mě nemluvil jinak než Japonsky, takže vlastně mě v jeden moment „vykoply“ dopředu a „začni“… Zvolila jsem Českou hymnu.
Zajímavost o České hymně
Nevím, kolik lidí to ví, ale toto info mi přijde moc zajímavé, tak to chci zmínit. Asi každý ví, že „Kde domov můj“ pochází z divadelní hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (pozn. Premiéra 1834) – napsána Josefem Kajetánem Tylem a hudbu složil František Škroup.
Nicméně naše hymna má několik zajímavostí (ano trapas, byla to Satomi, která mi toto info řekla a Kuniko to pak hrdě předříkala po „mém“ malém vystoupení):
Má totiž několik rozdílností oproti jiným státním hymnám:
1) Melodie je poklidná a lyrická – nejde tedy o žádný bojovný a vojenský charakter jako tomu je u většiny státních hymen.
2) Většina jiných státních hymen oslavuje národní sílu, boj za svobodu, vojenská vítězství. Často se objevují slova jako „národ“, „vlast“, „boj“. Česká hymna – mluví o kráse krajiny a domova.
3) I když má Česká hymna 2 sloky, běžně se zpívá jen jedna a to jí činí jednou z nejkratších hymen na světě.
Tak co myslíte? Jako jasně, každý se na to může podívat jinak, že nejsme dost „hrdí“, „silní“ a já nevím jaké kecy. Ale mě se toto moc líbí a myslím, že jsem si oblíbila naši hymnu ještě víc. Raději budu zpívat o kráse přírody, než o boji…
Učitelka se snažila pomoct doprovodem na klavír. V tom byla nevýhoda krátkosti naší hymny, protože chvíli trvalo, než jsem se sladila (obzvlášť v tom momentu překvapení „teď jdi a zpívej!“). Nicméně mé krákorání přežily a i jsem sklidila potlesk 😄.
Zbytek hodiny jsme už zpívaly vánoční koledy (jak moc jsem na sebe byla hrdá, že jsem zvládala číst japonskou abecedu během zpěvu? – HODNĚ!) A pak jsme se rozeběhly domů.
Tea Ceremony
Událost, na kterou jsem se těšila opravdu hodně. Každý turista se chce účastnit Tea Ceremony („čajová ceremonie“, ale stojí to dardu peněz. Něco málo jsem zmínila už dříve (????????????????), ale dám info do rozbalovací lišty:
Tea Ceremony
Popíšu zde o co jde a jak probíhá ukázková Tea Ceremony, Satomi mě samo dirigovala, abych byla pořádně připravená a já z toho tedy byla i víc nervózní a tak jsem shlédla nějaká videa, je to anglicky, ale doporučuji tato.
Japonská čajová ceremonie (茶道, sadō nebo chanoyu) je tradiční rituál přípravy a podávání matcha (práškového zeleného čaje). Je v japonské kultuře hluboce zakořeněna a je ovlivněna principy zenového buddhismu. Cíl není jen konzumace čaje, ale jde také o dosažení klidu, harmonie a propojení s přítomným okamžikem.
Ceremonie se řídí čtyřmi základními principy, které definoval zenový mnich Sen no Rikyū (16. století):
1. Wa (和) – harmonie mezi hostitelem, hosty, prostředím a náčiním
2. Kei (敬) – respekt k ostatním a k použitým předmětům
3. Sei (清) – čistota, fyzická i duchovní
4. Jaku (寂) – klid a vyrovnanost
Průběh čajové ceremonie
1. Příprava – Hostitel pečlivě připraví místnost (čajovou místnost – chashitsu), náčiní a
květinovou výzdobu.
2. Příchod hostů – Hosté vstoupí, omyjí si ruce a pokloní se.
3. Podávání čaje – Hostitel připraví čaj podle přesně daných pohybů a rituálů. Nejprve se
podává lehké jídlo (kaiseki), poté hustý čaj (koicha) a nakonec slabší čaj (usucha).
4. Ukončení – Hosté si prohlédnou náčiní, poděkují a rozloučí se.
Náčiní používané při čajové ceremonii
• Chawan – čajová miska
• Chasen – bambusová metlička na šlehání čaje
• Chashaku – bambusová lžička na čaj
• Natsume – dóza na čaj
V rozbalovací liště jsem popsala, jak to teda podle předpisů probíhá, samo jsem tedy byla nervózní a studovala co a jak, nicméně realita byla jiná…
Já: Co si vzít na sebe? nemám nic slušného.
Obaa-chan: Normální pohodlné věci, nemusíš mít nic special.
Já: Co mám říkat?
Obaa-chan: Hlavně Yoroshiku onegaishimasu (popravdě, kdy užít tuto frázi mám furt zmatek: prakticky to znamená něco jako „děkuji, že se o mě postaráte“… ale prakticky jde o žádost / laskavost, spolurpáci nebo dobré vztahy v budoucnosti.
Já celkově: jsem nervózní, ať neudělám trapas.
Tea Ceremony probíhala u jedné ze známých doma. Když dojdeme všude říkám Hajimemashte, yoroshiku onegaishimasu („Těší mě, prosím o vaší laskavost“, netuším totiž, kdo je hostitel). Pak teda asi chápu, že hlavní hostitel je syn té známé (ten bude podávat čaj). Obaa-chan mě upozorňuje, abych řekla yoroshiku onegaishimasu… omg copak nevidí, že to tady říkám tisíckrát jak blb… no, tak furt opakuju, usmívám se a klaním a připadám si jak blbec… to, že se ostatní smějí nepomáhá.
Nicméně celé tea ceremony probíhá totálně v uvolněné atmosféře (dokonce pak přišli i děti hostitele, tak bylo živo). Všichni se smějí, furt kecají (žádné ticho, jak má „správná“ tea ceremony probíhat… je to sranda… podávají se 2 kola kokinek, za kterými následuje pohár matchi.
Přidávám video z toho, co jsem zachytila, ať tu nespamuji fotkami. Na zdi samozřejmě vysí typická dekorace – závěsný svitek kakemono. Chtějí mě navíc potěšit ještě víc a přináší hudební nástroje shamisen a koto… a dokonce mi dovolují i na to zabrnkat, citím se moc moc poctěna a šťastná za tuto příležitost.
Když dorazíme domů, poobědváme a Kuniko mě ještě bere na jeden shrine (musíme ho tedy nejdřív najít 😄), který postavil otec hostitele… byl postaven bez jediného hřebíku (kam mi zas ty fotky zmizly?), stejně jako ten dům ve kterém tea ceremony byl pořádán.
Oběd u přátel
Jsem pozvána na oběd s Japonci!!! a podává se mé milované okonomiyaki!!! Šly jsme do stejného domu, kde se pořádal tea ceremony. Byla nás hromada. před vařením jsme si poctivě všichni změřili tlak 😀 Můj byl vyjímečně ok a to i přes krásný trapas, co jsem si udělala… znáte ten pocit, když se učíte nový jazyk a nervozitou popletete slova? …no, představili mě manželovi, který postavil ten chrám a dům, jak jsem zmiňovala výš)… a místo „subarashi“ (=úžasné) jsem řekla „muzukashi“ (=obtížné) a to hned několikrát co už😅.
A pak hurá na to… byla toho celá hromada, ale abychom všichni jedli spolu, každý dostal vždy půlku… dohromady jsem snědla 3 obrovské okonomiyaki a pak ještě kokinka (největší trend podzimu – sušené kaki)… já asi exploduji, ale bylo to výborné!
Se slaninou, s krevetami samo hromadou bonito flakes a omáčky a japonské mayonézy, to je základ! Miluji!
Jazyková bariéra
Samozřejmě každodenní problém. Jako obecně klobouk dolů, že mě obaachan vzala, a že se s tím takto poprala, ale někdy to bylo fakt náročné.
Někdy měla problém rozumět i „I’m happy“ (čti: ajm hepy)… a pokaždé mi řekla: prosím pomaleji.. tyjo jak to mám říct pomaleji… takže jsem pak musela vše rozkouskovávat a „pojaponštiňovat“ (japonská angličtina je dost specifická (př. handomejdo = hand made, serufu sábisu = self service, tiketo = ticket apod.).
Často šlo spíš o vtipné momenty, někdy však to bylo náročné, i když jsem se snažila zůstat nad věcí. Největší problém: úřad a zařízení SIM karty. Obaachan mi chtěla pomoct s přihlášením na na místní radnici, což jako držitel Working Holiday víz musím udělat. Byla jsem jí za to nejvíc vděčná, ale problém byl, že jsem jí nebyla schopna vysvětlit věci, které jsem věděla.
Tak jsem to nechala osudu. Horší bylo, že netuším, co si s tou paní na úřadě povídaly a co tam vlastně podškrtly, protože mě prakticky nepustily ke slovu… vše dost souvisí s dementní Japonskou administrativou (jestli si stěžujete na českou… navštivte Japonsko 😅). No, ale snad vše ok. Adresu jsem zapsanou měla a i jsem dostala letáček, co dělat v případě zemětřesení, tsunami apod. x).
A podepsalo se to taky na vyřízení SIM karty. V životě jsem neviděla takový problém… Motoki mi s tím chtěl pomoct, takže jsem to řešila přes něj a tedy i Kuniko, jednou ale Motoki nemohl k telefonu, tak Kuniko udělala puf, zmizla na 10min a pak přivedla úplně cizího týpka – asi soused? 😅.
No, neuvěřitelné a to jen kvůli tomu, že jsem musela mít registrovanou adresu – to jsem měla z té radnice, ale při poslední kroku registrace: načtení „resident karty“ byla fotka na opačné straně a tak to nešlo!!! Tím pádem jsme s Kuniko běhaly ještě po všech čertech a tento celý proces trval víc jak 5 týdnů!!! (S tím, že jsem to dořešila až v Nozawa Onsen…).
Cítila jsem se fakt blbě ji takhle využívat a právě kvůli te komunikaci to bylo fakt náročné, ale jsem ji za vše moc moc vděčná.
Nepochopitelné věci
Myslím, že zde se potkaly ne jen dvě rozdílné kultury, ale taky absolutně rozdílné generace. Takže je to spíš taková vtipná vsuvka.
Posedlost „čerstvostí“ je asi celo japonská záležitost – proto je vše zabaleno zvlášť v plastu (na druhou stranu, zas 100% vyhazují méně jídla, než západní a jiné „rozežrané“ kultury (př. Austrálie, Zéland) a taky plno věcí má krátkou životnost ikdyž by nemuselo – viz fermenotvané natto.
Nicméně u obaachan – vše bylo v lednici (chápu, šetření místa), ale př. Když jsem chtěla použít máslo a nechala ho na stole po dobu, co jsem měla snídani, byla z toho značně nervózní a chtěla to zabalit zpátky do té potravinářské folie a krabičky… A když jsme ho koupily v obchodě, pro jistotu nabrala do sáčku led a obskládala to máslo, protože jsme měly být doma až za 10minut 😄.
Rýže čerstvě uvařená, hned šla horká do potravinářské folie a chladla na stole a pak do mrazáku a ohřívání v tom plastu v mikrovlnce (všechny mé vědomosti o zdravějším stravování bily na poplach a já se je snažila úsměvem utišit).
Nemluvě o mém čerstvě upečením chlebu… řekla jsem (možná trochu důrazněji, ale pak to stejně už nepomohlo), že teplý chleba nemůže dát do folie, že zplesniví… ale jak zchladl, stejně tam skončil.
Věšení prádla – ikdyby to byl 1 košík – záležitost na dvě hodiny… vše musí být řádně zabezpečeno a ve správné pozici… i kdyby ta pozice byla jen o centimetr vedle té pozice, kam jsem tento kousek oblečení už po 3. posunula. Mezi prádlem byl zavěšený daikon – bíla ředkev) na nasušení – který pak měla v ledničce ready na další kozumaci :).
Vtipných momentek, které mě někdy vytáčely bylo plno. Jako třeba ta, když jsem cvičila a nemohla jsem s eani doprotáhnout, protože to jablko je „poživatelné“ jen chvilku, když ho nakrájela, protože pak začíná hnědnout.
Vše jsem to ale respektovala… její domácnost její pravidla, já jsem jen host. Ale pravda, že někdy jsem měla chuť se někam zavřít, abych kyselým ksichtem neurazila.
Vtipné momenty
Těch bylo tolik, že to ani nemůžu vyjmenovat. Plno z nich jsem už zmínila – „nepochopitelné věci“, administrativa, návštěvy apod.
Procházky bych taky řekla jako vtipné. Zkoušela mě (doslova), jestli trefím od autobusu k domu, do obchodu apod. Vtipnou procházkou byla „výprava“, před okonomiyaki obědem zmíněným výše. Kdy každý dostal trekové hůlky a šly jsme asi tak 1km okruh kolem baráku.
Kuniko mě během procházek taky vzala po sousedech, aby mě představila (pochlubila se?). Snahu Japonců udržet si soukromí jsem poznala už tam. Kamarádky, na které Kuniko zvonila, vždy vyšly jen k brance a tam kecaly. A to klidně 1,5h, i když trochu mrholilo už se stmívalo a byla kosa. Já bych řekla, že u nás hned zveme na čaj, oni ne. Jedna kamarádka i přinesla obrazy, které malovala ven a obdarovala mě (a tak musím koupit nové zavazadlo, protože nemám prostor 😄).
Co ale nesmím opomenout: naše lekce angličtiny. Byla legrace, jak já se snažila aspoň nějak studovat Japonštinu a ona poctivě angličtinu. Plno věcí co jsem řekla si hned zapisovala… je fakt úžasná.
S mojí bídnou Japonštinou se i váže pohovor, který jsem měla. V minulém článku jsem ukazovala video, které jsem nahrávala pro získání práce. Bohužel sledující jaksi nepobral zbytek dodatku, že se Japonsky učím. Paní tedy na mě začala plynně hovořit a anglicky neuměla nic. V tom ale přiskočila má supermanka – Kuniko-san a prakticky celý pohovor byl mezi těmi dvěmi. Práci jsem samozřejmě nedostala, zato jsem se ale náramně pobavila.
Ještě jednou vtipnou věcí byla spíše zkušenost z japonských domácností. Už na Zélandu jsem mrzla jak něco – prostě papírové stěny. V japonsku je mají snad ještě papírovější – vevnitře často větší zima jak vevnitř a tak hlavně ráno dokopat se z postele do těch 7-8 chtělo kus odhodlání 😄.
Shrnutí
Zdaleka jsem nevypsala vše, co jsem s Kuniko-san zažila. Byly to zcela naplněné necelé 2 týdny, já si je neuvěřitelně užila. Poznala jsem toho díky ní plno a neuvěřitelně mi pomohla (a to i třeba v půjčení oblečení (budna, klobouk, tak i jejího masážního přístroje, který jsem doufala, že mi prokrví prstíky).
Její zapálení do všeho – ukazovala mi své obrazy, tak jsem jí pak ukazovala i obrázky od Marušky, kterou fakt moc moc doporučuji na instagramu zde. Kreslí nádherně.
Když jsem ale měla pohovor s Italem Filippo, který jsem si moc užila a i když Kuniko nerozuměla přesvědčovala mě, že bych to měla vzít. Bylo to ale v Nozawa Onsen – lyžařském středisku… to jsem sice moc nechtěla kvůli zimy, ale pořád lepší než Niseko na Hokkaidu, které je známé spíš jako Australské / Americké město – z Japonska tam teda moc neuvidíte.
Pak jsem našla i nabídku na pozici v restauraci Koyasan, prý japonsky nemusím umět, ale s Japonci budu pracovat, což jsem nadšená, že po Nozawě se aspoň trochu Japonsky naučím. Nástup měl být už začátkem března, ale já musím do 11. zůstat v Nozawě, ale to je prý pořád ok. Koyasan je město blízko Osaky známe pro své buddhistické chrámy a měla jsem v ho „check listu“ už před příjezdem do Japonska, tak jsem nadšená.
Do Nozawy jsem ale potřebovala nakoupit nějaké zimní věci. Kuniko-san mi nabídla nějaké své staré věcí – je fakt mega milá, ale řekněme… moc mi to nesedělo… a tak jsem byla neuvěřitelně šťastná, že jsme narazily na second hand shop a já si tak koupila něco v čem jsem nevypadala jako bílý pytel brambor.
Budou mi zas všichni chybět. Jak jsem získala práci Kuniko hned všechny obvolávala a ta u které byl Tea Ceremony nám i přinesla jahody na rozloučenou. A dokonce jsem dostala i velkou čokoládu od automechanika, nevím proč, ale nás to potěšilo.
Tak booknout noční bus, sbalit a vzhůru do nového dobrodružství… když se na to zpětně dívám říkám si, jak neuvěřitelné stěstí jsem měla a snad i mám.
Terezko, jsi úžasná, co všechno sama dokážeš! Určitě ze svého putování udělej knížku, výborně, čtivě píšeš, super jsou i doprovodné fotky. Těším se na Tvé další vyprávění! Hodně štěstí!! 👋🍀
Jeeee, to mě moc těší a moc moc motivuje, když mi někdo napíše zpětnou vazbu, moc děkuji! :))