Náročné začátky a to hodně! Ale když ji miluješ, není co řešit

Cink cink! Zvoní mi ráno telefon, někdo z Dolphin Encounter (dále DE) se mi představí, že počasí vypadá bídně a zatím se neví, jestli tour bude nebo ne.

To jako fakt? já s nervama v kýblu, mám tam být na 8h a ono je 7.20 a furt se neví, jestli tour je? Mám si zavolat 8.02.

…trochu odbočka… vůbec nechápu, že se budím tak pozdě, že bych byla tak psychicky vyčerpaná? Sranda je, že až o týden později zjišťuji, že byl posun času… ať žije telefon, který se aktualizuje sám a tím pádem člověk nemá šajnu, jak to teda je 😅. Ale zpátky k ději…

Přesunu se tedy z parkoviště, kde jsme spala, protože se musí vypadnou do 7.30 a prakticky zaparkuji kousek od DE, kde furt a furt dokola trénuji svůj „talk“ co budu muset říct do mikrofonu… už ani nevím, jak se jmenuji. Není to žádný mega těžký a složitý text, ale i ten krátký „odbornější“ text v aj do mikrofonu před šéfy mě prostě znervózňuje.

Je 8.02, volám… tour bude… operuje se na „moderate-heavy conditions“ – to znamená… prostě celkem vlny 😅. Teď zpětně si říkám, že si šéfové mohli říct, že aspoň odzkouší i můj žaludek… naštěstí s tímto já problém (většinou) nemívám a čím větší vlny, tím větší sranda 😅.

Přicházím a hned se mě ujímá Tracy, říká mi co a jak se děje a probíhá. Lidé se převlékají do neoprenů, já mezitím vše sleduji a pak se spolu se zákazníky usazuji do sálu a sleduji informační video. Autobusy nás pak převezou do „South Bay“ a naloďujeme se na loď, já konkrétně Lisodelphis, s posádkou Tracy, Faye a Vic. Bavím se tam hned s nějakou holčinou, (ta mi pak i ukazuje video z gopra, kde zachytila, jak kolem nich proplaval lachtan, věřili byste tomu? Boží!).

Přišla velká chvíle a mám říkat svůj „talk“. Chopím se mikrofonu a nějak to odrecituji. Ještě, že je taka kosa, jinak bych se nervama zpotila mnohem víc, ale nakonec jsme i pochválena, že mluvím pomalu, srozumitelně, že to je fajn (nevím, jestli úplně úmyslně, ale aspoň vím, co očekávají 😅).

A je to tady! Poprvé vidím DUSKY DOLPHINS (česky: plískavice tmavá). Jsem nadšená! Vlny ne-vlny já si to mega užívám i z lodě. Sleduji, jak vše probíhá. Lidi naskáčou do vody, posádka zůstává na lodi. Jeden guide se věnuje lidem, co zůstali na lodi jen pozorovat. Jiný guide spolu s kapitánem počítá lidi ve vodě a pořád se ujišťují o počtu a stavu.

Po plavání se lidi převlečou a jdou na příď lodi, kde si můžou ještě delfíny vyfotit a poslechnout talk o jejich způsobu života. Pak se vracíme do přístavu a zpátky na bázi.

Posádka se chystá na další tour a já se chystám… do auta. Ještě se ptám, jestli bych si někde mohla nechat u nich vysušit boty, protože já spím v autě, venku lije, tak se to blbě suší. A můžu se jen modlit, ať mi uschnou aspoň ty ponožky a vložky do bot 😅.

Mám navíc smůlu, že je neděle a to znamená jedno = knihovna je zavřená 😭😭. Většinu dne tedy prosedím v autě. Když chvíli neprší, jdu se projít kolem Kaikoury. Je to malé město, ale krásné (napíšu o tom víc později). Déšť mě chytne až v půlce cesty, tak jsem vlastně i ráda. Rozveselí mě jak plno věcí je se symbolem velryby a pozitivně laděný hostel s pozdravem v mnoha jazycích… včetně češtiny! 😊 Ještě zkouším chytnou u knihovny signál, protože jak na potvoru mi došla data, takže moji rodiče určo taky s kýblama v nervu, jestli jsem vůbec do Kaikoury dorazila a jak šlo druhé kolo… nechytám nic… však oni to vydrží 😅

Jdu zpět k autu, ještě si říkám, že nesmím moc řídit, protože mám propadlou technickou, k automechanikovi jdu až zítra. Jak na potvoru, sednu do auta a přibližuje se policie! Tvl já snad za celý Zéland neviděla jednoho policajta a jako TEĎ? Hlavně ať nejede ke mě… naštěstí toto je paranoja na entou… s majákm stojí těsně za mnou…. zastavila někoho za rychlost… omg UFF. Oni odjíždí, já taky zpět na „svoje“ parkoviště a jdu to rychle zaspat… zítra je pondělí A TO ZNAMENÁ… knihovna! 😅

Nový týden, nový začátek

Člověk by nevěřil, jak obrovskou radost udělá teplo knihovny 😅. Vím, že se opakuji, ale já to prostě miluji! Vyřizuji milion věcí a najednou mi volá Helene z DE. Dostala jsem tu práci!!! Já jsem tak šťastná, dokázala jsem to! 💪 Po všech těch mega útrapách mám něco, co bych si přála. Musím ještě poslat nějaký kontakt na referenci, tak píšu na Sluňákov, Pevnost a Dianě do Acuklandu.

Trochu stresující bylo, že mě i Franklinovi došel mail z dobrovolnictví, co jsme si tak mega přáli a byla hodně velká šance, že to nevýjde – 14 dní hlídání na majáku, kde byli i tučňáci a dokonce i dalších 14 dní v nějakém krásném prostředí na chatě pomáhat turistům. Postupem času jsme obojí odřekli, kvůli mojí práce… což mě mega moc mrzelo, byla by to super zkušenost, ale nedá se mít vše a nevím, jestli mi to Franklin úplně odpustil.

Plán teď: 4-6 týdnů běžně trvá „trénink“, a pak budu plnohodnotný guide (prakticky to znamená, že při určitém počtu zákazníků můžu být jediný guide na lodi a mám o dollar vyšší plat – je to těsně nad minimálkou: v té době: minimálka 22.70$, plat v tréninku 23$, plnohodnotný guide 24$).

V úterý podepisuji smlouvu na 7 měsíců (moje velká deprese!!! 😭😭). Helene prakticky říká, ať jí řeknu, kdy mám letenku domů, ať mi napíše poslední den práce 🤦‍♀️… uvidíme, jak to vše dopadne.

Jsem nadšená, další den jdu do práce. K mé smůle tour není, ALE i tak aspoň něco a máme: „bezpečnostní trénink“ na suchu – vypadá to tak, že jdeme na naše lodě, které jsou na pevnině a procházíme bezpečnostní prvky, ze kterých budeme v průběhu zkoušení, abychom věděli, co kde je. Jelikož je každá loď stejná, ale trochu jiná, mám v tom totální galimatiáš. To ani nemluvě o tom, že nerozumím úplně všemu, co k čemu slouží. A i když je Cully (jeden z kapitánů) totálně zlatý, je mi blbé se furt doptávat, tak si říkám, že něco z toho pak vygooglím.

Když vím, že budu mít příjem, odměním se! Mám v plánu jít dnes spát do hostelu! 😅 Chci teplo, postel, kuchyň aspoň na jednu noc. Kolegové mě upozorňují, že nemůžu žít v takém autě. Být guidem je náročné i to studium… a já popravdě jsme už vyřízená, zima, vlhko a těch tortill na studeno se sýrem srirachou a sálatem nebo krekru mám už taky plné zuby 😅. Ani nemluvě o tom, že, abych se zahřála ohřívám si vždy aspoň vodu a pak si to dávám na nohy 😅.

Auto mi na technické dopadlo dobře, což jsem ráda, protože to stálo „jen“ ten poplatek 60$. Už hledám nějaké trvalé ubytko. Do té doby, budu v autě.

V hostelu jsem šťastná, sprcha, postel, celý pokoj pro mě! Skoro, do té doby než tam přijde jeden klučina a chudák tam poslouchá můj asi hodinový telefonát s Dianou z Aucklandu, které říkám co a jak nového. Franklinovi jsem natáčela, jak to tam vypadalo, taková nadšenost z pokoje 😄.

Když skončím call říkám si, že něco teče… to jsem to zas vyhrála… protéka strop! 😅 Což je vlastně moc fajn, protože nás přesunou do lepšího pokoje.

Ráno vstávám brzo a jdu se ještě učit talk, co budu muset častěji a častěji říkat… je jich hodně a musím zmínit VŠECHNY důležité pasáže (což dává smysl). Opět se ukazuje, jak nějaké vyobrazení kytovců je všude. Hostel se jmenuje „Dusky“ lodge (podle dusky dolphin logicky) a ty krásné malby uvnitř a to ani nemluvě o překrásném výhledu…

Překvápko a náhoda jak něco. U snídaně zjišťuji, že klučina, co byl semnou v pokoji jede na plavání s delfíny! 😊 Tak ho beru s sebou. Já jdu do práce on do řady.

Dolphin Encounter

Jen stručně, pak napíšu určitě víc… Hodně jsem si zakládala na tom, aby společnost byla „etická“. A musím říct, že Kaikoura (asi celý Nový Zéland) se snaží si hlídat, aby byl brán ohled na zvířata. U nás to bylo př.:

Omezení počtu lidí, co můžou do vody
Omezení počtu „vyklopení“ lidí do vody (někdy delfíni jen odplavali, když je lidi nezaujali) případně, když byli delfíni zaujetí bylo to omezno dobou, jak dlouho lidi ve vodě mohou být
Omezení počtu lodí na vodě
Omezení množství tour za den
A to ani nemluvě o všech regulích, které skiprové (kapitáni) musí dodržovat při plavbě kolem delfínů

A jak mi to tedy šlo dál?

Bylo to náročné… jednoduše řečeno.

Ne jen v práci samotné, kde jsem si nebyla ze začátku „talky“ jistá, a že jich bylo, vše mělo specifický řád, co jsem se musela naučit… př.: 1) představení lidem Doplhin Encounter 2) jak co bude probíhat 3) úvod před videem 4) uvítání v South Bay 5) bezpečnost na lodi (pro každou loď jiná) 6) seznámení s prostředím, 7) vysvětlit, jak šnorchlovat 8) příprava na „výsad“ a pak 9) přívítání zpět 10) samotné povídání o delfínech atd. atd.

Bylo to vše perfektně zorganizované a já jsem se to vše musela naučit… kolegové byli vyřízení taky, ale oni byli rodilý mluvčí, já jediná ne… takže i oni říkali, že jsem dobrá… což nebudu zapírat, ego mi to polechtalo. Na náročnosti to ale nic neubralo a ani to nepomohlo tomu, jak jsem se cítila před šéfovou. Kurz první pomoci byl na 2 intenzivní dny, ale naše vyučující byla suprová. Pohled na mě musel být úžasný, jako jediná jsem tam seděla se zápisníkem a mobilem = slovníkem (za to jsem se omluvila, aby to nevypadalo, že si hraju hry, ale já fakt moc ty pojmy neznala) 😅.

Finance v té době už byly celkem dost krize. Hned na začátku jsem musela udělat ten kurz První pomoci – a musela si to platit! Omg víte kolik to je peněz? MOC! (235$). Kolik mi zbylo na účtě potom, co jsem odečetla dluh Franklinovi? MÁLO! (10$)😅.

To znamenalo jediné, musela jsem si najít 2. práci, i kdyby pár hodit týdně. A tím jsem asi trošku podpořila „peklíčko“, které jsem na začátku zažívala.

Za Helene jsem byla jednou, že by se mi hodilo víc hodin, klidně v kavárně, ona s tím moc nesouhlasila, tak jsem musela jednat jinak. Našla jsem si roznášení jídla v jedné restauraci (nechtěla jsem nic náročného právě kvůli množství věcí, co jsme se musela naučit. A bylo to jen 5-6h týdně. Jim se to hodilo a mě taky.

Ale v DE jsem to neřekla a to byl velký malér. Jednou mi přišel od Helene mail s názvem „druhý job?“ …tak jsem s ní měla nemilou rozpravu, kde jsme ji musela ubezpečit, že já fakt mám krizi a ty prachy se hodily. Taky jsem ji ubezpečila, že DE je pro mě priorita a určitě roznášení jídla neplánuji držet pře vrcholnou sezónu, chci to jen na pár týdnů.
Helene nejprve řekla, že jim jde o „moje“ zdraví a energii, tak jsem říkala jojo jasné… ale nakonec přiznala, že jde prakticky o byznys… Já této reakci totál rozuměla, ale co jsem měla dělat? Hodin jsem neměla ani tolik, kolik bylo slíbeno, protože jsme často kvůli špatnému počasí byli zrušeni, takže jsem se ve „volném“ čase jen válela v papírech a učila z čehož mi už taky hrabalo.
Prostě ponaučení… nebýt srab a být víc upřímná nebo si víc trvat na tom, když něco potřebuji (jako př. víc hodin).

Nicméně z toho všeho nejhorší byl jeden rozhovor, co jsem měla s Tracy (naším vedoucím guidem).

Neuvěřitelně jsem si ji vážila, ale měla jsme k ní silný respekt (strach?). Stal se mi i slušný trapas, př. natáčela jsem albatrosa a nevěděla jsem, že nesmíme používat mobil (kolegové mi pak řekli, jedině, když se zeptáme kapitána), tak jsem jí to nadšeně říkala a ona mě sprdla 😅.
Jindy (tvl teď si říkám jaká to byla troufalost 😅) jsem použila mobil, při mega vzácné příležitosti – objevil s ejiný druh delfína – bottlenose… a hned jsem byla upozorněna, „že ona se zeptala“ (viz video) tak jsem ji řekla, že já se taky zeptala 😅😂. Byla dost přísná a zásadová, a asi i proto jsem si ji tak vážila.

Tou druhou prací jsem si asi dost podělala, jak se ke mě jednu dobu chovali, a i když jsem to vlastně všechno chápala, byla jsem ve stresu a některé věci mi tak přišly až nefér.

Když zažíváš peklo, ale odmítáš se vzdát

Energii jsem neměla, ne jen z nedostatku spánku, ale byla jsem psychicky KO, furt pod kontrolou a opravována. Byla jsem na lodi většinu času s jiným guidem, a když mě viděla Tracy po 14 dnech… „náhodička“ po tom „incidentu“, co zjistili, že mám druhou práci… bylo to peklo…

Bylo hnusné počasí, to na náladě nepřidá a už při nástupu ten den do práce jsem věděla, že mě bude „testovat“.

Začlo to hned u mola, kdy jsem neuměla odvázat loď. „To máš už 14. výjezd a furt neumíš práci s lanem?“ začla naše tour. „Ještě jsem furt neměla ten trénink s lany, na který čekám“ jsem odvětila.

Tracy: „Proč sis ho nezařídila? Měla jsem teď víkend a říkala jsem, že to někdy o víkendu určo bude.“

Já: „Chtěla jsem to domluvit, ale jeden kapitán nemohl a další kapitán musel vyřešit problém na lodi a nebyl tedy na to prostor“

Ještě něco okomentovala a raději už odešla… to byl začátek… a pak co bylo NEJHORŠÍ? Poprvé v životě jsem viděla kosatky!!! A celé to bylo v pr…

Jaká to jsou magická stvoření ani neumím popsat… a já si vůbec neužila jejich přítomnost. Byly vlny = hodně lidí zvracelo = bylo třeba vyměňovat kbelíky a Tracy za mnou přišla, jestli umím tu řeč ke kosatkám… samozřejmě NE! 😭. Tak jen protočila panenky a šla na to… já bych o nich něco ASI řekla, ale „perfektně“ anglicky před Tracy? To těžko :/.

Jak jsem zmínila, nesměli jsme používat mobil ani na fotku ani na video, jedině se svolením kapitána. Přemýšlela jsem, jestli být tak drzá a zeptat se na povolení. Myslela jsem ale, že to bude jedna z posledních možností, tak jsem to zkusila – ZAMÍTNUTO – takže jsem toho hned litovala a raději šla zas vyměňovat kbelíky.

To nejhorší ale přišlo až po této tour:

Rozhovor s Tracy, kde mi řekla, jak se ve mě zklamala, že mám druhou práci. Tak jsem ji vysvětlila svoji situaci, protože jsem to cítila trochu nefér…

Ne jen během tohoto rozhovoru, ale celkově tam bylo několik dalších věcí, ale nechci je vypisovat a konkretizovat, protože jak jsem zmínila… chápala jsem jejich pozici a obavu a tedy i reakci, ale to nic neměnilo na tom, že jsem z toho byla v čudu.

Na tom rozhovoru jsem Tracy ujistila, že s tou druhou prací stejně tento týden končím. Protože já miluji tuto práci a je pro mě priorita. Taky, že víc máknu i na angličtině, vím, že dělám furt chyby… Poukázala na můj věčný problém s členy „the, a, an“ apod., které někdy vynechám a nepoužiju. Ti co umí anglicky pochopí, jak směšně to je a prakticky mi to řekli i všichni moji kamarádi.

Samo hned po rozhovoru jsme se mega rozbrečela a byla z toho dost v háji. A to mě i dostává k tomu, že podpora kamarádů ať už v Kaikouře nebo doma, zas byla to nejvíc, bez nich nevím…

Tyto všechny (a několik dalších) událostí dělaly moje začátky opravdu náročnými, ale já jsem to prostě nehodlala vzdát. Bojovat jsem chtěla ne jen proto, že jsem tu práci milovala, ale i proto, abych jim i sobě dokázala, že na to mám a vyplatilo se 😊💪.

Krizi jsme trochu prožívala i s Franklinem. Nejdřív přes mobil, pak mě překvapil, že za mnou dojel do Kaikoury, což bylo neuvěřitelně milé, ale zas tam přinesl i ty svoje manýry a o moc větší podporu jsem necítila, což bych potřebovala, když jsem byla v né přímo úžasné situaci.

Jako bonus se mi navíc objevil nějaký hnus na ruce a bolelo to, svědilo to, mokvalo to. Stále studené prsty a v neustálem kontaktu s vodou tomu taky nepomáhaly a tak se to nehojilo. Zkoušela jsem na to mastičky, v práci nosit rukavice (bylo ještě horší v tom podělaném plastu), antibiotika z domu (kamarády doktory a sestřičku na lince), až jsem nakonec šla k dr. a dostala tam další mastičku. Pomohlo až to, když jsem si po umývání neoprenů a masek umylo po té chemii ruce.