Nástup na náš Helpx jsme měli v neděli odpoledne. Ráno jsme se tedy ještě vydali na farmářský trh, kde jsme si dali jakési boží jídlo (ale drahé, takže jen na půl 😅 Ps. na fotce to zas tak božsky nevypadá já vím, ale bylo!). A co na tom trhu bylo nejlepší? Poprvé (a naposledy) jsem na Zélandu viděla celer!!! JÁ MILUJI CELER! Bohužel jsem ho neměla, kde uvařit, tak jsem se aspoň pokochala jeho divně osekaným tvarem a pokračovali jsme dál.
Ještě jsme chtěli vidět trochu muzeum, které bylo zdarma. Nejdřív jsme vlezli do lego výstavy Jurského parku… ale při ceně vstupenky jsem si to rozmysleli. Když jsme našli muzeum, byla to paráda, krása… bohužel i v tomto článku se ještě podepisuje to, že jsem ztratila kartu a fotky budou jen z mobilu 🙈.
Já nikdy nevynechám expozici zvířat. Na Zélandu je neustále připomínán obrovský pták Moa (výška až 3,6m), který byl bohužel lidmi vyhuben a s ním vyhynul i orel Haastův (rozpětí křídel až 2,6m). Proto je neustále i připomínán symbol Zélandu – pták Kivi (ovoce je Kiwi – pamatuji od doby, co jsem napsala špatně na zkoušce, tímto zdravím svého vyučujícího 😅). S ním souvisí potřeba chránit místní faunu a floru před invazní predací.
Museli jsme se pak přesunou, ať neplatíme další pokutu za parkování, protože už jsem toho měla plné zuby 😅. A zaparkovali jsme kdesi dosti daleko od centra, kam jsme pak došli. Trochu si ho ještě prošli. Wellington je fakt krásné město (oproti Aucklandu určitě). Na to, že jsme pořádně neviděli atrakce, bylo na co se koukat. Různé malby na domech, někdy i pěkný baráček a jakési další umění na ulicích.
Jelikož ale furt pršelo, zašli jsme na pivo, abychom zabili čas. Byl to nějaký super čuper pivovar a já nevěděla co si dát. Týpek mi dal na košt všech 11 piv, takže jsem byla namletá, než jsem si dala pořádné pivo a stejně mi vše chutnalo stejně (až na nějaké kyselé pivo to bylo fuj 😅). Když jsme pak busem jeli zpět dom, bylo vtipné, že jsme potkali Malcolma! Jednoho klučinu z Mount Manganui (kde jsme se s Franklinem před 3 měsíci potkali 😄. Zéland je fakt malý.
Ještě taková poznámka… Wellington mohl být i plný strachu… ne, že vám to říkala auta na parkovišti, ale fakt jsem regulérně potkala i čerta 😆.
HelpX ve Wellingtonu
K večeru jsme se přesunuli na naše HelpX ubytko – říkali jsme si !na jak dlouho asi“. Shrnula bych to tak, že dům byl na nádherném místě – mega prudkém kopci, takže cestou člověk měl parádní výhledy, ale bylo tam… zas neuklizeno. Jak v jiných novozélandských domech (a to prosím pěkně netrpím žádnou poruchou uklízení, ale opravu Zéland, je jiný level i na mě). Na druhou stranu i zde se potvrdilo, že naše hostující – Rachel byla totál zlatá. Dala nám večeři, i přesto, že jsme ten den nic neudělali, jen si s ní povídali. Ona nám pak aspoň popsala, co by se jí hodilo, abychom udělali.
Rachel nám nechala celý spodek baráku a ona bydlela v druhém patře, kde byl oddělený vchod. Prakticky byla ale i se psem naskládána v jedné místnosti, protože zbytek se musel zkulturnit. A to byla aspoň do začátku naše práce – opískovat dveře a pak vymalovat.
Franklin z toho bordelu úplně rostl, někdy měl amok, že tam nic vařit nebude, protože tam je všude bordel. Já jsem v tom asi tolerantnější, ale mě zas dostávalo, jaké „srajdy“ jako jídlo tam je… uvědomila jsme si pak, co lidi do sebe mohou vše nacpat. Nechci, aby to vypadalo, že vymrčuji, lidi, co mě znají, ví, že já sním fakt VŠECHNO… ale tady jsem si uvědomila, jak mám ráda aspoň nějakou výživovou hodnotu a „pravé“ potraviny… doma máme taky vždy plno kokin, ale co si sami upečeme… z tohodle jsem byla tak paf, že jsem to musela rodičům natočit… nakonec to dám i sem, ale prosím neberte to tak, že normálně každému natáčím kuchyň 😅🙈.
Bylo parádní, jak byla OK s naším plánem pracovat pár hodin, a když si najdem i nějakou práci ve městě, můžeme to takto kombinovat. Chtěli jsme tak zůstat chvíli a uvidět, jak se to vyvrbí, ALE člověk míní, osud mění…
A tak nám plán nevyšel…
Další den hned ráno jsem měla interview na Dolphin Encounter na pozici guida (průvodce) na lodi. Nervózní jsem byla jak blázen. Znalosti, angličtina, snad internet bude fungovat. Franklin naštěstí ještě spal, tak jsem trochu odbourala nervozitu, že ještě před ním budu něco žblebtat.
Práce byla trochu splněným snem. Na lodi, plavání s delfíny, tak já nevím, co víc si přát. Snažila jsem se tedy trochu připravit. Podívala jsem se na jejich stránky, na nejčastěji kladené otázky, abych věděla, jak tour vlastně probíhá. Taky jsem si nestudovala i z jiných stránek druhy, se kterými se můžu setkat, abych nebyla úplně za pako.
I já jako mega sebekritik bych řekla, že pohovor šel dobře a navíc jsem si ho užila! Pohovor byl s Tracy (hlavním guidem) a Ianem (jedním ze šéfů). A zdaleka jsem nerozuměla všemu, někdy se i na něco zeptala, jestli to mohou říct jinak a jen bych chtěla říct, pro všechny co toto čtou… fakt je důležité nevzdávat se a aspoň si trochu věřit, ono to pak už půjde 😊.
Nicméně, samozřejmě mi to přineslo i stres. Věděla jsem, že smlouva je na 7 měsíců, což znamenalo celý zbytek mojich Working Holiday víz. A samo… taky jsem nevěděla co to přesně bude znamenat pro Franklina a mě…
Snažila jsem se nepanikařit a jen pokračovat v tom, co jsme měli na daný den udělat. Opískovat dveře, uvařit oběd, pokud bude čas vyvenčit hafana. Ovšem odpoledne mi zavolala Helene – personalistka z DE. Oznámila mi, že mě zvou na trail (2. kolo interview) do Kaikoury. Mě došla slova, snažila jsem se ale nějak reagovat. Byla jsem nadšená, ale zároveň v háji.
Bylo trapné, že Helene chtěla, abych přijela hned. Já ji řekla, že HNED nemůžu, tak mi trochu „překvapeně“ argumentovala, že jsem ve formuláři uvedla „nástup ihned“.
No, to je sice pravda, ale ono se toho trochu změnilo za ty skoro 2 týdny. V tu chvíli jsem se cítila fakt trapně. Teď, když už znám Helene a celkově asi jak to chodí (vždy jim jde primárně o ně), si uvědomuji, že je úplně ok, že jsem za 2 týdny něco se svou situací dělala… Dohodneme se tedy, že se ještě dnes domluvím s paní, u které žiju, jak to uděláme a dám ji vědět.
Samozřejmě, ve chvíli, kdy jsem položila mobil, jsem začala brečet. Nevěděla jsem, jak se mám rozhodnout. Tu práci jsem strašně moc chtěla, ale nechtěla jsem ztratit Franklina a věděla jsem, že on do Kaikoury nepůjde. Jeho přáním na Zélandu bylo hikovat a tvořit si kontakty pro svou hudební kariéru, takže se spíš viděl někde jako Queenstown a ne na 7 měsíců zůstat v malé Kaikouře.
Co teda dělat? Tak jako nikdy jsem byla rada za moderní technologii. Napsala jsem rodině, přesněji nahrála jim hlasovku, kde jsem si vylila svoje srdíčko (a taky ubrečené oči). Dyť já chtěla práci snů, ale ani já jsem nechtěla být až do konce svých Working Holiday víz, navíc s tím, že jsem „skoro nic“ ze Zélandu neviděla 😭😭.
Opět se mi potvrdilo, že rodina a přátele jsou pro mě nejvíc a to i přesto, že jsou na druhé straně planety. Dali mi neskutečnou podporu. Podporovali mě, ať to jdu zkusit a uvidím, jak se to bude vyvíjet. Byla by škoda, nechat si to uniknout a vždy můžu skončit dřív.
Já měla popravdě i strach, že se mi práce bude tak líbit, že se mi nebude chtít dřív odcházet. Nicméně rozhodla jsem, že do toho půjdu a zkusím. Byla by hloupost to nevzít, je to sice turismus, ale spjatý s mořskou biologií a v té je OPRAVDU obtížné cokoliv sehnat. S Franklinem to určo nějak ustojíme a i já chci vidět něco z Jížáku, takže motivace, abych sebrala odvahu a odešla dřív, byla velká dost.
Rachel byla neskutečně zlatá, úplně mě chápala a souhlasila s jakýmkoliv dnem, abych odjela. Situace se trochu i komplikovala tím, že mi o víkendu měla končit technická, takže jsem musela v tu dobu být už v Kaikouře. Totiž, v případě, že by byla potřeba oprava, bych mohla zkysnout ve Wellingtonu dalších několik dní.
A tak jsem se rozhodla odjet v pátek a trail mít v neděli. Myslela jsem, že Franklin tam zůstane déle, ale nakonec se rozhodl odejít jako já (i proto, že měl zas nějaký problém, že mu Rachel úplně nesedla). Zamíří si to však do Queenstownu, kde se určo hne směrem ke své vysněné hudební kariéře.
Posledních pár dní na Severním
A tak jsme měli posledních pár dní spolu a zároveň na Severním ostrově. Slíbili jsme Rachel, že aspoň s něčím určo pomůžeme, když už bydlíme a jíme zadara. Ve výsledku ale ona snad pomohla víc (technická, zařízení jiných věcí, pokuta…)
Naše práce tedy byla hlavně sanding (pískování), jak jsem zmínila dřív. Chtěla jsem pomoct, co nejdřív, protože, když jsem viděla v čem teď žije – jednom pokoji, kde má odstěhované VŠECHNO. Za to, jak byla zlatá jsem prostě chtěla pomoc, přišlo mi neuvěřitelné, jak v něčem takovém může žít.
Franklin zde zas ukázala úplně rozdílnou povahu oproti mě. Já brousila dveře, on většinu času seděl dole na PC a dělal hudbu, nebo kdoví co.
Semtam jsme šli se psem Rachel – Patsy. Nejvtipnější byl moment, kdy člověk přišel do pokoje, když bych totiž nevěděla, že tam nějaký pes je, vůbec by mě to nenapadlo. Až po zavolání se celá hromada na posteli začala vlnit až vyběhl malý jack russel 😄 🐕.
Na procházce musela být na vodítku, protože přestože se tvářila, jak andílek, prý to byl absolutní killer slepic 🐔 a navíc by hned zdrhla.
Při venčení bylo vidět, jak je Franklin nepolíben odpovědností a řekl si, že ji PUSTÍ, protože určo nezdrhne! Chtěla jsem vraždit??? Ano!!! Málem jsem chcípla, ne jen strachem, že zdrhne a něco jí srazí, ale taky tím, že jsem málem vyplivla plíce, jak jsme jí nemohli chytit. Nakonec se stal zázrak a co jsme několikrát totál prosprintovali fotbalové hřiště, jsme Patsy čapli, uklidnilo mě jen to, že Franklin taky málem svou dušičku vypustil a uznal, že to byl fakt hloupý nápad!
Rachel byla zlatá ne jen ze své pohostinnosti a chápavosti, ale dokonce mi i pomohla vykecat se z pokuty na parkovišti, protože jí to přišla nehoráznost, takže jsem nakonec neplatila 60$ ale 2$! (Určo ale doporučuji se pokutám spíš vyhnout a toto nezkoušet 😅).
Na poslední den se zas ukázala super povaha Rachel, když řekla, že nemáme už pracovat a udělat si společný den, když ej to náš poslední – což Franklina pobouřilo. My oba jsme doufali a věřili, že se zas setkáme Rachel to viděla tak, že to je konec.
Chtěli jsme na výlet, ale bylo mega větrno, trochu deštivo, tak jsme šli spíš omrknout Wellington a nakoupit si nějaké věci, protože proč si nenakoupit zásoby trvanlivého a levnějšího jídla tady, když v Kaikouře je jen předražený New World 😅.
Abychom aspoň ještě něco z Wellingtonu viděli, šli jsme na jednu vyhlídku a pak na filmovou lokaci Pána prstenů. Kdo by věřil, že scéna, kdy se Froda a další pulčíci schovávají pod kořenem před nazgůlem nebo moment, kdy hulí dýmku, se natáčela v parku hlavního města Nového Zélandu 😅. Jak jsme kráčeli, povídali jsme si a plánovali budoucnost. Měli jsme to krásně vymyšlené. Budem cestovat v obytném autě po Evropě, pak se usadíme někde, třeba ve Švýcarsku, kde budeme mít zemědělství a domácí „velkovýrobnu“ kimchi a kefíru 😄❤.
Jak jsem zmínila fotky bohužel asi nemám, protože jsem ztratila kartu 😢.
Odpolko jsme se pobalili, Franklin u mě v autě nechal tak milion věcí.. takže to trochu byla pojistka, že se fakt ještě nekdy uvidíme. Upekla jsme své typické sušenky, udělali si „malý“ oběd, protože nás čekala super večeře. Na večeři Rachel donesla fish and chips (a kukuřici 😄) a pořádně jsme se té prasárničky nadlábli. Rachel šla spát, my jsme s Franklinem dokoukali Matrix a uvažovali, na jak dlouho se vidíme naposled.
Loučení se severním ostrovem a Feanklinem a vítání Jíznihi ostrova a Kaikoury! ❤💪
Kolem půlnoci jsem vybrečela tak jezero slz a jela na trajek, který mi jel ve 2h ráno. Když jsem dojela na místo, už tam byla fronta aut… A to větší, než jsem čekala, ale vše jsem zvládla! Dokonce i zaparkovat na trajektu! 💪 Byla to moje první taková zkušenost, tak jsem na sebe byla náležitě hrdá.
Přesunula jsem se do filmové místnosti, kde běžely totální kraviny (teda „krom“ filmu Spice Jam 2, o kterém jsem netušila, že vůbec je 😅) a snažila jsem se aspoň nějak usnout. Vylodila jsme se v Pictonu, byla kosa a pršelo. Můj plán: sednou do knihovny a psát / hledat / vzdělávat se a naučit se řeč (často jako „talk“), kterou jsem měla během své zkušební hodiny říct do mikrofonu na lodi! 😵💫.
Problém byl, že bylo teprv 5h ráno, takže určo vše zavřené a knihovna byla až v dalším městě – Blenheim. Vyjela jsem teda aspoň na kopec, odkud jsem viděla celý Picton, a přestože byla mlha a ještě tma, byla to nádhera. Byla jsem i ráda za déšť, protože jsem měla mokrý obličej a nemusela jsem se tak starat o zamaskování slz (o to víc jsem bulela, jak vedle mě stál zamilovaný páreček cestovatelů).
Blenheim byl jen cca 30min daleko, tak jsem popojela, zaparkovala před Countdownem a šla utratit další prachy. Ve vzpomínce na Franklina jsem si tak koupila i RAW cacao, kolagen a jeho blíbené máslo (přiznávám, že bylo fakt dobré – ale dražší a menší – mělo jen 400g – většina másel na Zélandu ma 500g 😆).
Šla jsem ještě pořešit pojistku a zaplatit REGo auta. Objela jsem pak asi 4-5 obchodů, kde jsem hledala novou pumpičku k umyvadlu do auta, protože mi nefungovala. Samozřejmě jsem ji nikde nenašla. Jediná možnost za tak nízkou cenu byl internetový obchod, cca jak ebay. Co z toho plyne? Že to teď nutně nepotřebuji a uvidím, kde a jak vlastně budu za pá dní žít.
Sedla jsem teda do knihovny a prováděla naplánované činnosti proložené brekem. Zavolala jsem si i s Franklinem, který stihl dojet do Queenstownu a moc se mu tam líbilo. Já ještě ke všemu dostala periodu, takže jsem byla ještě větší měkkota a jako náplast na duši jsem si aspoň zašla do sprchy. Zakempila jsem na parkovišti, které bylo oficiálně nocležištěm. Záchodky byly ale dále, nejhorší bylo, že skoro všechny už ve 20.00 byly zavřené a tak jsem v lijáku prošla skoro celé město, než jsem se na nějaké dostala. Tak konečně do auta a hurá spát.
Po předešlé probdělé noci jsem spala dlouho. Přes den jsem ještě sedla do knihovny a pak vyjela směr Kaikoura, přece jen mě čekaly asi 2h cesty.
Město Blenheim bylo samo o sobě hezké, ale okolí se mi moc nelíbilo. Totálně vymetené kopce bez zeleně. Přemýšlela jsem, jak to asi vypadalo před příchodem Evropanů.
„Jestli to takto bude vypadat i u Kaikoury, tak to nevydržím.“
No nemohla jsem se víc mýlit. Cestou furt pršelo fučelo a bylo už skoro šero, ale mě to bylo jedno. Asi po půl h řízení se krajina začala měnit. Rozbouřený oceán nalevo a hory napravo a nad cestou se převalující mlha. Byla to totální nádhera. Cesta mi trvala dohromady asi 2,5h, ne jen kvůli nevhodnému počasí, ale i kvůli nádheře kvůli které jsem musela často zastavovat a kochat se. Mnohem víc mě to tak motivovalo na zítřejší druhé kolo pohovoru.
Do Kaikoury jsem dojela cca se západem slunce. Místo, které jsem měla vytipované na přespání už bylo zabrané, tak jsem jen parkla a šla pozdravit mlady pár na pláži, který tam něco sledoval dalekohledem. Třeba vidí už nějakou velrybu 😮😮. Přece jen je Kaikoura známá svým mořským životem ❤️.
Bohužel ale asi jen skála. Ti dva mi řekli, že kdesi v Kaikouře na hostelu dělají housekeeping a tady přespávají, taky mi popsali svoji zimní zkušenost na sadech a já si jen představila promrzlé prsty. Byli ale moc milí, rozloučili jsme se a já se už musela přemístit na nějaké své nocoviště, nervózní z následujícího dne.
