Je 5h ráno, stále Kyóto a Maruška nevykazuje žádnou aktivitu… díky bohu 😅. A tak se snažím ještě usnout, též se mi nikam nechce. Vykopeme se z postele nějak po 7, rychle posnídáme, co máme a jdeme na metro směr Osaka jupííííí!!💪
Setkáváme se s Motokim (brácha od Satomi) na jakési stanici kousek před Osakou. Našel nám totiž nějakou super výhodnou jízdenku na jeden den, zároveň ej to vstupenka na mnoho turistických atrakcí! …Přijde nám to parádní… jen se trochu děsíme, kolik ta suprovka bude stát 😅. Ale to je jedno prakticky nám naplánoval dva dny a jeden celý den bude s námi, to je k nezaplacení! 😊
Chvilku čekáme a jsem trochu nervózní, protože ty jeho zprávy „vědět vše do detailu“ mi lezly na nervy. Od Satomi vím, že nervózní je i Motoki. Moc nemluví anglicky a chtěl vše pro nás připravit na jedna hvězda (proto tak tlačil na detaily). Nicméně, když přichází a vidím jak se klepe chápu, že u něj je nervozita určo větší. Říkám Marušce, že je husté jak je mlaďučký! (omg trapas, když nám pak říká, že je mu 50 😅- u Japonců je ježtě těžší věk hádat, proto to taky vždy odmítám 😅 – neříkám, že to je vysoký věk, ale není to př. 25, žejo…
Nasedáme zas do vlaku a naše první zastávka – náš hostel! Musí nejprv jízdenky aktivovat, tak se přes turniket baví s „tajemným hlasem“ který vše aktivuje na dálku jen z načtení jízdenek a ID karet.
Na hostelu necháme věci a jdeme do… ZOO. Motoki to bral jako nejlepší nápad, když jsme biologové.
Možná je to překvapivé, protože jsme milovnící přírody, ale ZOO není zrovna místo, kam bychom šly. Pro vysvětlení: myslím, že ZOO jsou super věc, ale raději jdu do ověřených, než podporovat něco, kde zvířata zrovna nezažívají pohodu. Musím ale říct, že jsme byly mile překvapeny! 🩷
Velká část ZOO byla v rekonstrukci. Šlo vidět, že mordenizují výběhy pro zvířata, což je paráda. Nejvíc nás asi šoklo, že ZOO je přímo v centru města. V ČR je většina ZOO na okraji města v přírodě. Tady to byla kompletně jiná story, na druhou stranu taková cca zelená oáza doslova v centru města.
Motoki nám nejvíc ze všeho chtěl ukázat voliéru ptactva, protože jsem mu řekla, že Maruška je ornitolog. Byl ale zklamaný, protože voliéra nebyla průchozí, jak běžně, a to z důvodu ochrany ptactva před jakousi nemocí. Ale i tak jsme byly uchávceny. Tak velká voliéra, ptáci tam mohli regulérně pořádně létat!
Taky je „super“, že někdy jsme zvířata ani nemohly vidět – ne motivující, ale pro nás známka toho, že mohou mít i zašívárnu, kde mají klid od lidí.
Viděla jsem i lední medvědy po dlouhé době, tučňáky a obě jsme žasly nad průzračně čistou vodou, ve které si hověli hroši. Celkem husťárna, když vemu v potaz, že hroši do vody močí i kálí… jestlipak je ta voda tak čistá vždy nebo jsme jen vychytali správný den 🤔.
Já byla nadšená, protože jsme viděly i vlky! Bohužel vlk japonský byl vyhuben 😢, a tak koukáme na vlka čínského, ale i tak jsou to toálně boží zvířata 🥰. Obě jsme byly pobaveny totálně „normální výzdobou“ provázející celou ZOO. Přesněji Japonský charakter se nezapře ani zde – plno ručně a vtipně psaných popisků a obrazků u nejrůznějších výběhů.
A taky musím zmínit, že samo i všude bylo i plno edukačních cedulí a informací př. jako tato o lovení nosorožců kvůli rohům, které se prodají na černém trhu na čínskou medicínu apod., přestože složením je to to, co naše nehty.
Čtvrť Shinsekai
Když jsme vylezly ze ZOO ven, znovu nás pobavil fakt, že jsme v centru města. Davy, turisti, blikající světla, velké sochy (př. i chobotnice nebo krab :D) a všude zas plno jídla! Byly jsme totiž ve čtvrti Shinsekai. Přesněji ulici Kōen Hondōri. Japonskou zábavní atmošku to fakt nezapře, stejně tak jako plno restaurací kolem.
Zastavily jsme se krátce na jedno z typických jídel pro Osaku: Takoyaki (たこ焼き) – smažené koule s kousky chobotnice. Rozhodli jsme se pro kombo nejrůznějších druhů, tak jsme toho ochutnali víc.
V té době jsme s Maruškou moc netušily, co to je (bohužel, málo jsme is nastudovaly), ale Motoki doporučil a bylo to moc dobré (výborné, kdybych nespěchala a nespalila si celou papulu). Fotku bohužel nemám, protože nám bylo blbé si to fotit, když jsme jedli ve stoje – za stůl bychom si museli připlatit formou drinku a navíc jsme spěchali 😅.
Věž Tsūtenkaku
Čtvrti dominuje věž Tsūtenkaku a právě tam máme namířeno! Díky Motoki za ten skvělý lístek, nemusíme totiž platit nic navíc, je vystát mega frontu. Původní vež (postavena 1912) byla inspirována Eiffelovkou a byla nejvyšší budovou v Asii, po druhé světové ale byla zničena požárem a rekontruována do dnešní podoby.
Měří „jen“ 103m, ale i to je dost, abychom se z vyhlídkové plošiny pokochaly Osakou.
Naše super jízdenko – vstupenka platí ne jen pro ZOO, ale i zde! Tak si jdem stoupnout do poměrně slušně dlouhé fronty.
Všude jsou samo zas „kapsule“ na nejrůznější kravinky… doporučuji fakt vidět, je to neuvěřitelné, pokusím se v nějakém dalším článku dát lepší fotku / video – je to to, u čeho stojí Maruška :D). A taky se setkáváme s jednou z čelních japonských značek na „kokina“ z dob dávnějších – Umai うまい.
Nahoře je nádherný výhled a taky se seznamuje s maskotem Billiken, i když je původem z USA, stal se symbolem Osaky. Je to symbol štěstí a prosperity a lidé věří, že když pohladí jeho nohy, budou je tyto věci provázet a splní se jejich přání.
Všude je i plno dalších sošek (fotky záhadně z mobilu zas zmizly :/ ), a u toho razítka! Jak jsme smínila začaly jsme sbírat razítka, já bohužel furt nemám svůj bloček, tak je Maruška sbírá i pro mě. Nestihly jsme ale všechny sošky, protože Motoki chce stihnout další vyhlídku, kde ale zavírají „brzo“.
Stojíme tedy další frontu, tentokrát na výtah dolů (chtěla jsem jet tím tobogánem, co někteří zvolili, ale protože jsme byli ve spěchu nestihla jsem se zeptat, jak to funguje, smůla… Výtah byl totálně namačkaný, ale nikdo nežbleptnul ani slovíčko, fakt divný pocit. Měli jsme to aspoň s kraťoučkým filmem „cestou do minulosti“ této věže).
Ještě se rychle kochám replikou staré věže. Pak sochy delfína, který mi tak připomíná duskies ze Zelandu 🥹, venku samotnou věží a malbou která je zespodu báze.
A je na čase „sprintovat“ na metro. Skáčem přes zábradlí, auta, schody berem po čtyřech (ok možná trochu přeháním, ale minimálně si tak připadáme. Hlavně teda asi Maruška, chudera má pohory, ve kterých se v tom vedru fakt nedá sprintovat. (Zmínila jsem jaké bylo vedro nahoře? Obrovská okna a pařák ze mě málem udělaly pečenou Terezu).
Těsně před zavřením dveří vklouznem do metra aaaaaaaaaa… Motoki zašeptá shimata (tomo rozumíme: „sakra“ 😶) – nastoupili jsme do metra v opačném směru. Jak je to uklidňující pocit, že i Japonec může být zmaten. V následující stanici tedy přestupujeme na opačný směr.
Umeda Sky Building
Když vystoupíme „sprint“ pokračuje… v davu, podzemí, nad zemí až staneme pod budovou Umeda Sky Building a míříme na vyhlídku Kuchu-Teien Observatory – tentokrát 173m vysoko. Z venku se budovou kochám jen chvilku, ale přijde mi to jako opravdu neuvěřitelná stavba.
Vystojíme nekonečnou frontu a nastoupíme do výtahu, o kterých se nemůžu nezmínit. Jsou mega rychlé – googlila jsem a rychlovýtahy! – cca 5m/s! Takže jsme nahoře za ani ne 30s!
Pak nás ještě čeká prosklený eskalátor (který by se mohl zdát jako ideál na hypnózu) a stoupáme do 39. patra, kde je „Zahradní observatoř“, kde jsme venku na čerstvém vzduchu, přesně co uvítám.
Observatoř ve tvaru kruhu umožňuje 360° panoramatický výhled – nádhera, vše se zdá celkem titěrné.
Motoki je zlatý, pozval nás ještě na zmrzku, protože se cítil blbě, že se tak ženeme a moc jsme nejedly (ty takoyaki jsme měly každá asi 3 kuličky). Ale my byly šťastné, že máme takové štěstí Motokiho poznat, a že tráví s námi takový super den. Jen jsme byly krapet grogy, takže zmrzkla pomohla 😅.
Motoki je smutný, že nestíháme jít na další budovu, kterou měl naplánovanou (a v rámci vstupenky, kterou nám zařídil bychom se tam zas dostaly „zadara“, ale my jsme ok, tak se asi taky uvolnil a tedy pokračujeme v dalším plánu – Dōtonbori River.
Před odchodem z vyhlídky si ještě prohlížím opatření, které jsou v budově nainstalovány proti zemětřesení – není se čemu divit, Japonsko je jednou z nejvíce seismicky aktivních zemí na světě. Víc ale o tom napíšu v rolovací liště.
Něco málo o Umeda Sky Building
Japonsky: 梅田スカイビル (Umeda Sukai Biru). Nachází se v čtvrti Kita, poblíž stanice Umeda, což je jedno z hlavních obchodních center Ósaky. Architekt Hiroshi Hara, stavba byla dokončena v roce 1993.
Skládá se ze dvou věží, které jsou v horní části propojené „Floating Garden Observatory“ (plovoucí zahradní observatoří). Observatoř má tvar kruhu, takže určo patří mezi hodně výrazné prvky budovy.
Mezi 35. a 39. patrem se nachází eskalátory – kaleidoskopické schodiště – které jsou částečně prosklené, takže krom výhledu všude kolem, vytváří i super „wow efekt“ :).
V přízemí budovy najdete pasáž Takimi Koji – stylizovanou jako ulice Ósaky z 20. let 20. století. Je plná restaurací, které podávají tradiční japonská jídla – tu jsme ale už nestihly navštívit.
Říkala jsem si, jak je možné, že je tolik panéláku v Japonsku, kde je tolik zemětřesení, tak kdyby někoho zajímala aspoň nějaká opatření, tak jako mě, pár jsem jich vypsala :):
– Seismicky odolná konstrukce – celové rámy a pevné základy, které mohou ohýbáním absorbovat otřesy, místo aby se poškodily.
– Tlumiče vibrací – speciální zařízení, nainstalována do konstrukce budovy (často ve vyšších patrech). Při zemětřesení absorbují otřesy a zabraňují nekontrolovanému kymácení.
– Izolace základů – Moderní budovy v Japonsku, včetně výškových staveb, mají tzv. seismickou izolaci – u základů jsou nainstalovány tlumiče, ložiska a pružiny, které oddělují budovu od země. Když země vibruje, tyto prvky pohltí otřesy, takže budova zůstane stabilní.
– Zpevnění spojení mezi jednotlivými částmi konstrukce zabraňují rozpadu budovy
Opouštíme budovu, samo si uděláme pár selfíček a míříme zas na metro. Procházíme přes „Umekita Park“ – je tam plno lidí, mající piknik na trávě (nebo co z ní zbylo, na jaře to musí být paráda) a nebo sledující na velké obrazovce fotbal. Mám moc ráda tyto sešlosti, jak lidi spolu tráví čas.
V metru se setkáváme poprvé s „vagóny pro ženy“ – v nejrušnějších hodinách je vyhrazen primárně pro ženy (ale jsou vyjímky: děti, muži s postižením apod.). Byly zavedeny z důvodu nejen zvýšení pohodlí, ale především jako pravence obtěžování – 痴漢 – Chikan. Alias, když jsou vlaky narvány, a nikdo nevidí pachatele, proč toho nevyužít a nesáhnout si, žejo? ☹️ A s kulturou mlčenlivosti, kdy se nikdo neozve, to prostě nejde dokupy.
My takto přeplněné metro (ani známé „pushery“ – lidi co vás do metra doslova v máčknout, mrkněte př zde 😅.) nezažily – může to být „sranda“, jak vidím videa, ale s krosnou apod. jsem asi ráda, že jsme se tomu vyhly.
Vystoupíme z metra a když vylezem, je už tma… teda přesněji, Slunce už není na obloze.
Všude však svítí miliony světel budov, poutačů a i stromy jsou osvětleny už vánoční výzdobou („bodejď by ne“, dyť je „už“ 9. listopadu 🤦♀️). Ulice jsou víc a víc plnější a hlučnější až dojdem k Ebisu Bashi-Suji nákupní čtvrti.
Ještě se na mostě přes řeku Dotonburi stokrát fotíme s „Glico Running Man“ ze kterého je Motoki tak unešený, ale já poměrně mimo a doufám, že Maruška taky, ať nemáme jidiná trapas… Zaujímáme stejnou pózu jak tento týpek na bilboardu a přiblble se tlemím, protože mi to přijde vtipné fakt 😅. Kdo / co to je viz rozbalovací lišta.
Glico Running Man
Glico Running Man je vlastně maskot společnosti Ezaki Glico (vyrábí různé kokina př. slavné Pocky tyčinky). A tato postava je běžec, který probíhá cílovou pásku. Takže je v póze radost a vítěztví. A očividně je i totál normální a časté se před tímto bilboardem a symbolem ne jen společnosti Glico ale i Osaky vyfotit 😅.
Jaksi jsme netušily, že dalším plánem je nejen procházka kolem Dōtonbori River, ale i výlet na lodi! 😆. Máme ale dost času, než jede další, tak jdeme na večeři! Motoki je zlatý a zve nás i na večeři omg (a to jsme se s Maruškou domluvily, že aspoň an tu večeři ho za to všechno pozveme). Tak zas nic…
Dáváme si do nosu – zelenina a maso v tempuře (křupavé těstíčko) – výborné, křupavé, ale smažené – v kombinaci s dnešním několikanásobným přehřátím to moje tělo jaksi nezvládá a začíná to ve mě bublat.
Výlet na lodi je mega sranda… alias, co si opravdu představuji pod Japonskou zábavou – totální teatrálnost, normálně bych si říkala „omg trapas“. nechávám se ale strhnout a mávám na všechny kolemjdoucí jak šílená spolu s ostatními… a můj pocit v břiše se snažím ignorovat. Nemáme šajnu, co průvodce říká, ale zas zastavujem u Glico mana (alias asi to je fakt věc :D).
Po lodi nás Motoki bere do Don Quijote – šilený obchod, několik pater, mnoho z nich je s jídlem, ale taky je tam kosmetika elektronika, anime prostě všechno! Je totálně narvaný a přehřátý – já jsem přehřátá – to není dobré … musím se pořádně napít vody a jít na vzduch to pomůže.
Motoki nám říká, že Don Quijote je super levný, ale upřímně… viděly jsme různé věci jinde mnohem levnější. Výhoda asi je, že se tam dá plno věcí koupit ve velkém balení, takže turisti jako šílení nakupuji asi před odjezdem domů. je to totiž další „tax free“ shop.
Co to je Tax free shop v Japonsku
Toto je mými slovy, tak nemůžu říct, že to je stoprocentní, ale bacha na to! Každý si představí, že když je někde napsáno „tax free“ je to bez daně. Ale není to tak jednoduché. Aby se ta daň neplatila, musíte v obchodě utrati víc jak 5500yenů (cca 842kč), což není úplně maličko, obzvlášť pro nás, když jsme si chtěly koupit jen pár drobností.
Odcházíme nakonec jen s kitkat tyčinkami s matcha příchutí 😅. Cestou nám Motoki ještě ukazuje obchod Daiso, který je totál úžasný (ikdyž zas a opšt „tax free“). Většina věcí je za 100yenů! tak kupujem nějaká další kokina. Cestou zastavujem v pár obchodech, v metru se kocháme „biologickou“ výzdobou a skoro těsně před domovem Motoki ještě zahlédne restauraci na Oden!
Ptá se nás, jestli to známe. Když říkáme, že ne… hned to kupuje a my máme tak další obžerství v 10 večer (a mým bublavým břichem 😅).
Motoki nás doprovodí až do hostelu. Mockrát mu za vše poděkujeme a chceme vyrovnat tu sper vstupenku. Kolik to asi je? …….COŽE?????…. nic????… Nechce si to nechat zaplatit… citím se trochu blbě, ale dohadovat se nebudu. Jsme neskutečně vděčné za vše! Loučíme se a doufáme, že se ještě někdy uvidíme.
Na hostelu berem kufry, přesunem se do pokoje, rychle zapadnem do postele a jdeme spát.
Tak konnečně poznáváme Anime šílenství v Japonsku
Z postele se nijak neženem. Motoki nám naplánoval i celý dnešek, my se ale rozhodnem to vzít tak nějak zlehka 😊. Nicméně dnešní hlavní plán – OTAROAD!!! – Tedy nejvíc nejlepší ulice pro otaku (milovníky anime). Kdyby náhodou někdo nevěděl co anime je – trochu stručněji v rolovací liště.
Co je anime?
Animace je kreslený film. Anime je animace vymýšlená v Japonsku, ne však jen to, je to celý svět, který zahrnuje obrovské množství žánrů a stylů. Je úzce spjata s japonskou komiksovou kulturou (mangou) a hlásí se k ní miliony oddaných fanoušků po celém světě. Anime vzniklo z mangy. První animované filmy se v Japonsku objevily v roce 1917 (rozdílné oproti dnešnímu anime). Na jejich vzniku se podílel Tezuka Osamu, známý též jako „Walt Disney japonské animace“.
Mnoho lidí si myslí, že když se jedná o „animovaný filmy / seriál“ jde o pohádku, toto je ale velký omyl! Anime zahrnuje neuvěřitelné množství žánrů s neuvěřitelnou škálou rozmanitostí a fantasií. Určitě bych proto doporučila si o daném anime něco zjistit, než ho pustíte př. dětem, protože i když s eto nemusí zdát většina anime je tvořena pro dospělé publikum 😆.
Fanouškům anime se říká „otaku“. V japonštině to znamená „člověk fascinovaný něčím“, ale pro zbytek světa je touto fascinací anime.
Já jsem fanouškem anime, ale po tom, co jsem potkala Motokiho, a spustu dalších lidí v Japonsku (nebo popravdě jen zjistila, kolik toho Maruška viděla a četla). Jsem absolutní začátečník.
Kdyby se někdo chtěl podívat na nějaké anime doporučuji začít asi nejznámnějším autorem: Hayao Miyazaki – je jeden z vedoucích studia Ghibli a opravdu nádherných reprezentativních filmů (Určo jste si všimli, že jsme už několikrát zmiňovala mojí milovanou Mononoke-hime. Ale ostatně za Cestu do Fantazie, Miyazaki získal i Oscara.)
Hlavní zdroj: www.markusfilm.com
Na snídani si to míříme do „levného supermarketu“ na doporučení Motokiho – Gyomu. Musím říct, že jsme opravdu objevily Ameriku! Jsme mega šťastné za ty ceny 😅. Kupujeme si teda sushi, mochi a natto a přesouváme se do parku, kde si dáváme do nosu.
Abeno Harukas
Rozhodnem si to zamířit na budovu, kam nás Motoki chtěl včera vzít na další vyhlídku. Měří 300m a je to nejvyšší budova v Japonsku! Nemáme sice už vstupenku zdarma, ale do 16. patra to zdarma je, tak aspoň tam! Musí to být nádhera vidět svítící město v noci, nám se ale víc hodí tam jít teď, protože to máme za rohem.
Když si to míříme k budově Abeno Harukas. Narazíme na „farmářské trhy“, no jo, je neděle tak asi to je jak u nás – o víkendu. Procházíme trhy a kocháme se nejen jídlem, ale i nejrůznějšími věcičkami.
Když nás rychlovýtah vyprdne v 16. patře, vylezem ven na terasu a je to paráda, vypadá to jako zahrada. Upřímně mít takovou „studovnu“ ve škole, byla by to paráda. (Maruška se sice na fotce moc netváří, ale to určo jen kvůli sluníčku v očích 😅.
Vyfotila jsem ve vnitřku budovy u jakéhosi automatu kreslený obrazek tedy „mangu“, abyste pochopili, že manga / anime jsou opravdu VŠUDE! Když opustíme budovu, narážíme na první obchod „ANIMATE“ – miliony VŠEHO! 😅. Kartiček, figurek, plyšáku, mangy, anime, her VŠEHO. To ale ještě nevíme, co nás čeká, a tak už zde strávíme asi hodinu.
Taky je pěkné, jak mají všude možně různou galerii obrázků, a často teda bývá i upozornění jestlis e může nebo nemůže fotit (to poměrně dost i u stánku s občerstvením, tak bacha na to!
Osacký hrad
Metrem se přiblížíme k Osackému hradu. Je vedro, už se zas smažím (jak můžou být takové rozdíly v teplotách, když porovnám předešlé dny?). Do Osackého hradu se nám moc nechce za 1) Motoki řekl, že je super, ale celkém moderně přestavěn tak z původní podoby si myslí, že je ok to vidět z venku (pokud jsme mu rozuměly správně :D). za 2) je tam tak miliarda lidí a je nám vedro = fakt se nám dovnitř nechce. vychutnáváme si tak park kolem hradu, kde spolu se zahradou Nishinomaru je vstup zdarma.
Zahrada i hrad jsou opravdu impozantní i z venku s davem lidí. Když vidíme všude třesně, říkáme si, že s kvetoucí sezónou, tedy na jaře to musí být fakt podívaná ale taky dost tlačenice s jinými lidmi.
Osacký hrad (大阪城, Ósaka-džó)
Osacký hrad má významnou historickou roli, hl. v 1ž. století při sjednocování Japonska. Je to nejnavštěvovanější hrad v Japonsku.
I když hrad pochází z 16. století, v průběhu staletí byl několikrát zničen a pak zase znovu postaven.
My si dneska můžeme vychutnat přesnou železobetonovou repliku z roku 1931, která přečkalai bombardování za Druhé světové války. Ovšem co je původní ze 17. století jsou mega hradby a vodní příkop.
Když opuštíme park, narazíme na skupinu fotografů čumící do koruny stromů – přesně to co chci být – wildlife fotograf. S pomocí překladače se tak dáváme s jedním z nich (Japoncem) „do řeči“ a on nám nadšeně ukazuje fotku – a snaží se nám říct nějaké info. My mu říkáme, že moc děkujeme, že jsme biologové (nebo to aspoň o sobě víc tvrdím, než jsem 😅), a že nás to tedy zajímá.
Rozhodnem se pokračovat s jasným cílem: Osaka Tenmangu Shrine.
Do chrámu jdeme z důvodu, že nám Motoki včera dal dvě 5 yenové mince a vysvětlil nám způsob modlení a přání před chrámem. I když jsme věděly už z dřívějška, jak se modlit moc si toho važíme a tak míříme do konkrétního chrámu, co nám doporučil.
Zamíříme si to předtím, ale ještě do kombini pro oběd. Zas a opět bento krabička (tedy jídlo v krabičce, stačí využtí mikrovlnku v supermarketu a jídlo si ohřát. Tentokrát ale nidkde žádný stůl nebo lavička před combini a tak si sedáme na obrubník a dáváme si do nosu.
Hledáme kokino, ze kterého byl Motoki tak nadšen v Don Quijote a na Tsūtenkaku věži tyčinku Umai うまい – když to asi ve 4. obchodě najdeme. Koupíme několik druuhů a je to dobré, ale prakticky takový ten kukuřičný polystyrén, co se dává dětem ať něco žvýkaj a jsou z ticha 😅.
Pak teda navštívíme Osaka Tenmangu Shrine, který nám Motoki doporučil, pomodlíme se a hodíme 5 yenovou minci (pamatujete jak jsem zmiňoval význam právě 5yenovky?). Taky furt probíhají jakési slavnsoti s dětmi… všichni jsou tak mega roztomile oblečeni v kimonech… ale jaksi nemám odvahu ten foťák na ty deti směřovat, aby nás někdo neseřval.
Taky máme mega štěstí, že zrovna je vyjímečný den a je otevřená fontána s posvátnou vodou, běžně nedostupná, tak ji aspoň máme možnost ochutnat.
Míříme na Ota Road a cestou ještě procházíme přes jakési tržiště plné úlovku z moře… Japonci jí hodně mořských plodů, ale i tak si vždy říkám, kolik z tohodle na tržnici bude vyhazeno a kolik zkonzumaváno😢. Na obranu Japonců… nepotkala jsem lidi, kteří vyhazují méně jídla. Jiné národy, které jsem potkala vyhazují jídlo ve vedlkém a vůbec je to netrápí, což je mnohem horší a smutné.
Kolik mořských plodů japonci sní?
Jako „biologa / ekologa“ mě to dost zajímalo, tak jsem googlila. Ročně to je 22kg na osobu (rok 2022), což mi přišlo dost, ale není tomu tak. Toto číslo se blíží ročnímu celosvětovému průměru 20kg, což mě překvapilo. Konzumace mořských plodů, ale v Japonsku klesla a to dost výrazně. Pro rok 2001 to totiž bylo 40.2 kg.
Za to ale stoupla konzumace masa na 34 kg / osoba za rok 2022. Tak jsem se zajímala, jak je to celosvětově. Tady se průměr špatně dělá. Vedoucí pozice dle wikipedie pro rok 2020 držel Honkong – 137kg, pak Australie a USA přes 120kg… což mi přijde masakr! Česká republika měla 82kg pro rok 2020.
Takže pro rýpali, i když Japonci jí „hodně“ masa skoro v každém jídle. Když se podíváme na jijich porcičky… většinou to je plátek vepřového. Nebo trochu mletého masa v gyoze apod., málo kdy mají mega flákotu masa (ale samo i to se objevuje).
Ota road
Ota nebo Otaku road – prostě ulice pro pro otaku – miliony všeho, co se týká mangy, anime, fantasy, her, je to totál jiný svět.
Já se těším, ale Maruška ta je totál natěšená! Motokii nás krom celodenních tipů zásobil i mnoha tipy na obchody ve spojitosti s anime. Není se čemu divit, sám je velký fanoušek, ukazoval nám jeho boží cosplaye! (Škoda, že nemám fotky).
Podle našich záložek na mapě asi není těžké uhodnout, jakou část Osaky jsme prozkoumaly, a tedy i kde se Otaku Road nachází 😅.
Vlezeme do random obchodu a všude vidíme propriety na kosplaye – kostými, boty, paruky… V dalších obchode jsou miliony herních karet, přívěsků, figurek, bloků, plyšáci, oblečky pro ty postavičky i plyšáky i taštičky pro ně… je to fakt masakr, totál něco jiného.
Já jsem byla upřímně mega nostalgická, když jsem viděla playstation kazety (nebo spíš předchůdce playstationu). Měli jsme kdysi Chipa a Dalea.
Nemlvuvě o tom, že všude je plno automatů (a ty jsou plně obsazeny) s poočítačovými hrami, ale taky takových těch, kde je záchytné rameno a můžete si „vytáhnout“ nějakou blbost, kterou ulovíte (ano přesně takové ty automaty, které ani nevím, jestli u nás ještě jsou, ale pamatuji si je z dětství. Vždy jsem někoho u tohoto automatu sledovala a jen žasla, jak dotyčný člověk pak nadává, když utratí peníze a věc mu z ramene vždy „vyklouzne“ 😅.
Na konci videa jdou vidět i mladé holky v nápadných kostýmech lákající do Maid café (něco málo vicz rolovací lišta.
Maid Café
Jedná se o tematické kavárny, kde servírky oblečené jako roztomilé služebné (maid) – mají uniformy inspirováne viktoriánskou erou, co jsem se dočetla. Tyto servírky oslovují zákazníky zdvořilými výrazy jako „Okaerinasaimase, goshujinsama!“ (Vítejte doma, pane!) a nabízejí speciální služby, například kreslení obrázků na kávu nebo společné focení.
Může to být zajímavý zážitek, asi to je víc pro chlapy, ale my to chtěly zkusit… bohužel nám to nevyšlo, tak snad někdy v budoucnu :D.
Různě bloudíme a kocháme se. Maruška má velký cíl: najít pro svoji sestřenku jednu postavičku z jednoho anime… víte kolik toho všude je?? Hodně! 😅 Představte si mnoho obchodů s mnoha patry, kdy na každém je plno uliček s milionem regálu a vkaždém regálu milion košíčků a v něm milion klíčenek. Myslím, že kam se zde hrabe pořekadlo „jehla v kupce sena“.
Mise koupit mangu
Maruška měla pro Japonsko jasný cíl: pořídit „Shonen Jump“ – Je to týdenní manga časopis. Vychází v něm vždy kapitola několika mang. Bylo v něm několik populárních mang (anime) – Naruto, Bleach, One Piece, Král Šamanů, Dragon Ball atd.
Původně chtěla nový, ale když nám dal Motoki tip na antikvariát, co kdybychom tam našly Naruta 🤩. Vlezem dovnitř, všude miliarda časopisů, ale i desek a plakátů. Ptáme se na Shonen Jump s Narutem. Týpek se omlouvá, že turisti vše už vybrali. Smutně odcházíme.
Co je manga?
Co je anime jsem už řekla, ale co je vlastně „manga“?
Manga japonsky 漫画 – jedná se o japonské komiksy, které pokrývají všechnymožné žánry (sci-fi, fantasy, romantika…). V Japonsku prý až 40% všech tištěných publikací a musím říct, že se divím, že jen 40% protože když nekoho vidím něco číst v metru, skoro vždy je to manga :D.
Manga se v Japonsku vydává nejdříve po jednotlivých kapitolách v časopisech (třeba ten SHonen Jump, co jsme s Maruškou získaly ❤️. Pokud je série úspěšná – je vydána samostatně – v tzv. tankóbon.
Manga je často předlohou právě pro anime (ale i živé filym a seriály) nebo i PC hry.
Manga doslova znamená rozmarné kresby nebo nespoutané skici. Kresba v manze je charakteristická velkýma očima, různým tvarem účesů, malým špičatým nosem a taky častým používáním citoslovců (i onomatopoi – zvukomalebných slov). Až na vyjímky (někdy titulní strany), manga je tištěna pouze černobíle.
Jak se čte? – čtecí styl je specifický – čte se odzadu dopředu a zprava doleva. Moc se mi líbí tento zdroj, kde je o obrázek mangy a dalším mým zdrojem byla wiki x).
Venku Marušku napadne zeptat se ještě na Inuyashu. Vrací se zas s nepořízenou, tak odcházíme. V tom slyšíme, jak týpek na nás volá a dobíhá nás. Že našel nějaké číslo, s Narutem! Ukazuje nám 2 výtisky a Maruška váhá, jaký vzít, jsem ráda za ní a kochám se jedním Naruto obrázkem. Než se ale Maruška rozhodne, týpek někam volá.
Po chvíli zavěšuje, že telefonoval se šéfem… prý nám dá ten časák zadara, že jsou ohnuté rohy… omg štěstí na entou… asi trochu žárlím… ale jen do té doby, než začne otírat i druhý výtisk a podává ho mě! 😍
Tak s tím jsem nepočítala! Nemám žádné místo v báglu, ale neváhám. Pak se Maruška nabízí, že to veme a já jsem nejšťastnější (teď už zbývá se jen naučit japonsky 😅).
Dnešní mise víc než splněna. Vracíme se přes čtvrť Shinsekai, kde jsme včera měli s Motokim takoyaki. Šílená blikající světla tak ještě víc vyniknou, včetně velké tváře Bilikena a v dálce svítící věž Tsūtenkaku.
Nám už zbývá jen najít něco na večeři po cestě domů. Když skončíme omylem v čínské restauraci, už se tomu jen smějem, i tomu, jak ta porce je malá. Ale plné endorfínů valíme spát. Byl to další úžasný den.
