Pašková dorazila na Zéland!

Tak je to tady, uvítání Zélandu je epické. Liják jak blázen, mlha by se dala krájet, a navíc je 6.10 = tma. Říkám si, že snad pilot trefí runway, když ani světla nejdou vidět. Nějaká světýlka se objevují až ve výšce cca 120m a já skláním poklonu pilotům a říkám si, že je to opravdu nízko, prakticky toto je limitní výška, kam můžu bez povolení s dronem, což není moc.

Normálka než jsem dolezla k imigračnímu, fronta byla nekonečná. Tak jsem se snažila využít čas a zkusit se přihlásit na helpx, abych zjistila adresu Diany, u které mám několik prvních dní bydlet. Smůla internet je dost bídný (nepropadám panice, že by tomu tak bylo všude). Fronta mizne, tak si aspoň vymýšlím omluvu, proč na příletové kartě nemám adresu vyplněnou, vše ostatní mám ready. Paní se jak na potvoru ptá jen na to, žádné: proč jsem tady, žádné, že by chtěla vidět viza nebo co já vím. Ale po chvilkovém nechápavém pohledu, co jí to plácám za hlouposti, dostávám razítko a pokračuji. Ještě se jdu raději zeptat, jestli to je opravdu správné razítko (když nechtěla ani víza vidět).

Říkám si, to šlo hladce ani žádná deklarace nebyla potřeba. Docházím k pásu, kde téměř osamoceně leží moje krosna. Beru ji na záda a suverénně vykračuji k východu, po pár metrech si všimnu, že je vedle mě obrovská fronta (přesněji 4 fronty) na deklaraci – sakra tak to není konec kontrol, málem bych to přehlédla – beru vozík na zavazadla, protože to asi bude dlouhé čekání a stoupám do fronty.

Po 2 hodinách se dostávám na řadu, připravena přiznat vše, ať nic neplatím, týpek se mě jen zeptá, co mám za jídlo, říkám maličký sýr co jsem nesnědla z letadla a cookies, řeknu, že nemám stan, a když odkývnu umyté boty, pouští mě po 1minutě a juchů jsem venku. Jdu se ještě vyvenčit, záchodová fotka nesmí chybět a vzhůru vpřed.

Super, teď se jen nějak dostat na mé nové ubytování. Byla jsem domluvená s Dianou, že mám dojet, do jakéhosi nákupního centra „Manukau“, kde mě vyzvednou, říkám jasné to zvládnu.  Jen musím zprovoznit SIM kartu, nasednout na bus a juchů. No… chyba č 1, opravdu jsem měla kartu zprovoznit ještě doma, protože net na letišti byl – řekněme bídný je slabé slovo. Když se mi to ale po půl hodině povedlo, nabyla jsem kredit podle instrukcí Czech kiwis (nebo jsem si to aspoň myslela). Diana mi napsala, že vyzvednutí teda platí na domluveném místě, a že se omlouvá, ona tam nebude, ale že tam pro mě přijede Tom a někdo… že se mi ozvou – což byla krize, když jsem nevěděla jaké mám číslo (achjo zorientovat se i jen okrajově v technických věcech je pro mě opravdu zážitek). Ale mám přece kredit tak můžu zavolat i já.

Jenže teď rychle na bus! Když jsem pochopila na jakou zastávku musím jít, řidič mi říká, že potřebuji HOP card, ale „kde ji koupím?“, tak mi ochotně popisuje cestu. Do toho mi volá neznámé číslo, to bude asi ten Tom… „Hi, Tereza here“… omg je to Čech! Paráda, aspoň ten zmatek nemusím vysvětlovat v AJ :D, navíc jeho pohodový přístup mě aspoň trochu uklidňuje.

Běžím (pokud se tomu tak dá říct s krosnou, batohem na břiše a laptopem přes rameno), zpět na letiště, kde by podle řidiče hned napravo od vstupu měla být mašina na onu tajemnou HOP card – nikde nic. Jdu se zeptat do jakési trafiky a paní mi říká, že mašina nejde, že musím jit na domestic terminal, řekne mi, že prakticky jen půjdu rovně a pak následovat zelené šipky. Ok, no problemo, teda do té doby než zjistím, že krom toho, že venku prší, a zelené šipky vedou k jiné budově, tak ještě mi došla sms, že jsem vyčerpala kredit a zbývá mi 50c :D. Wifi samo nemám, takže domluvit se s Tomem dá taky zabrat. Rozhodnu se teda následovat šipky, když ale strhaná dojdu k další budově a zjišťuji, že šipky vesele pokračují dál k jiné budově, kterou za rohem sotva vidím, rozhodnu se otočit to a objednat uber, protože za ty nervy a energii mi těch pár dolarů fakt nestojí.

Dojdu mokrá (nevím, jestli zpocená nebo zmoklá) zpět na letiště a samo wifi nikde, když mi jako zázrakem vyskočí 1 čárka vidím, že se mi Tom snaží dovolat, jak by nebylo málo komplikací, hovor samozřejmě nejde vzít, uber nejde stáhnout, jsem ztracena :D. Restartuji telefon, ze kterého už taky rostu a konečně se mi povede Tomův hovor vzít a jako balzám na duši mi říká, že mě Stuart vyzvedne, kdo to sakra je netuším, ale bude tam i Tom, tak jsem ve větším klidu a hlavně jsem nadšená, že jsou tak hodní.

Problém byl v tom, že já neměla kredit (moc ani wifi, takže jsem se nemohla přihlásit na dobití), Tom neměl už moc kredit, takže domluvit se, kde mě vyzvednou bylo taky super :D. Posílám mu obrázky, kde budu čekat, ale teď, když na ně koukám si říkám, že asi moc nápomocné nebyly.

Když ale po nějaké době, co jsem stála venku s nataženou rukou k příletové hale, snažící se chytit záchvěvy wifi, slyším svoje jméno, jsem nadšená. Z auta vystupuje Liz (jak později zjišťuji), Tom s kusem kartónu v ruce, který hlásá mé jméno a pak mi už pomáhají s batohy a Stue řídí a konečně je vše na dobré cestě.

Přijíždíme domů, Tom mi říká, že se akorát balí, protože jede jinam a už má h zpoždění. Ale moc to tak nevypadá, vypráví mi co a jak, já mu říkám své dobrodružství a smíchy se válím po zemi. Nicméně díky tomu, se zpoždění vyšplhalo aspoň na 2-3h. Fascinuje mě, že i on je na takové asi normální Zélandské, pohodové vlně, snad se na ni taky dostnu :D. Ukazuje mi pokoj, který budu sdílet s Oliverem – synem od domácích. Jdu si dolů něco ulovit na jídlo, jak to tady funguje s jídlem přesně nevím ani 2. den pobytu, asi co ulovíš, to máš… až později se dovídám, že je to složitější, než se zdá :D.

Když Diana s Andrewem přijíždí, hned se mi omlouvá za komplikace a popisuje mi, že dneska byl poslední den, kdy mohli jít za právníky, přesněji 3 právníky, tak se to protáhlo víc, než by chtěla. Ani nevím, jak den utekl, chvíli jsme si různě povídali, pak jsem šla na procházku s Dianou, která se cítila hrozně, že mě nemohla vyzvednout a já se cítila hrozně, že jsem jí takto dělala starosti den před svatbou, takže vyrovnáno.

Než jsme přišli, Oliver dodělal večeři pro všechny, jackfruit, houby, nějaký salát, dušenou zeleninu, rýžové nudle, a co já vím, co vše ještě, ale bylo to totálně výborné.

Šli pak ještě hrát deskovky, ale já jsem se už sotva držím na nohou, tak se pomalu loučím a sunu nahoru spát.