Zabydlení v našem novém domově proběhlo celkem hladce. Prakticky jsme neměli kam věci uložit, tak jsme je nechali rozložené celou dobu podél stěny 😅.
Co se práce týče, přišlo mi, že celkem už stresuju a cítím zoufalství. Psala jsem na fb do různých skupin, dívala jsem se na nejrůznější doporučované weby (jako backpackerboard, trademe, seek apod., co bylo doporučováno na czechkiwis, ale očividně, smůla. Když jsme byli v centru zkusila jsem opět obejít pár kaváren / restaurací a taky několik hostelů… Franklin byl celkem v klidu, což mě vytáčelo, spoléhal se na agenturu, přes kterou sehnal práci před tím v Tauranze, ale ozvali se mu jen jednou s nabídkou 10h šichet za minimálku, což jsme se shodli, že určo přijde jiná příležitost, aspoň trochu podobná té v Tauranze… omyl… jojo chybami se člověk učí.
Prostě jsme zas jaksi netušili, že New Plymouth je taky turistické centrum… je nějaké místo na Zélandu, kde to tak není?
Taky bylo vtipné, že v údolí, kde dům stál, jsem neměla signál, proto ani v New Plymouth jsem se nevyhnula knihovně, abych zařídila nějaké věci spojené s internetem a mobilním připojením 😀.
No, měli jsme štěstí, že dcera Heidy se stěhovala a zeptala se jestli jim nechceme pomoct a vůbec jsme netušili, že nám za to i tak hezky zaplatí (30$/h totální luxus). Bylo to jen pár hodin, ale byli jsme za to vděční.
Ve výsledku, když se na to tak dívám, byl to skoro náš jediný příjem 😅. Ještě s tím, že nás několikrát požádali, abychom pohlídali jejich psy, kočku a poníka. Ať už z důvodu, než se usadí v novém domě nebo když párkrát jeli na víkend pryč… teda víkendové hlídání se protáhlo i do dalšího víkendu, protože trvalo, než si zvířata vyzvedli 😅).
Hlídání bylo vlastně celkem v klidu. Znamenalo to jen ráno psy vypustit, trošku se s nimi projít, nakrmit (což někdy byl problém, přišlo mi, že nám na tak dlouhou dobu dali fakt málo jídla). „Obtížná“ část byla, dokopat se psy zavřít večer, když lilo a byla kosa 🌧️🥶.
Jako pejskař musím mít několik poznámek ať už k Novému Zélandu nebo k samotnému „pejskaření“ 🐕. „Procházky“ se psem nabývají kompletně nového významu na Novém Zélandu a to hlavně z důvodu, že prostě není kam jít! Vím, že to bude případ i v jiných zemích, ale v tomto jsem fakt vděčná za ČR, kde můžu vzít psa a jdu se projít přes les, louku… kamkoliv. Tady je to všude samá cesta, kolem plot nebo houští. Takže naše procházky prakticky byly 5min po příjezdové cestě k hlavní silnici nebo pak taky někdy po louce, kde jsme to měli dovolené, ale to většinou znamenalo hodně bahna.
Krátké video příjezdu „domů“. Po odbočení z hlavní silnice jde vidět příjezdovka, po které jsme většinou šli psy vyvenčit. Takže nic moc na prochajdy, ale prostředí je to bezesporu úžasné!
Přes den jsme proto nechávali psy volně, protože nám to Elisha (dcera Heidy) tak řekla a já jsem byla i ráda, protože ty „procházky“ pro mě natož pro ty psy fakt dostatečné nebyly (když Heidy ale přijela řekla, že Pippy musí prakticky být furt doma kvůli ovcím – alias heslo „když každý říká něco jiného“). Nicméně často jsem si ťukala na čelo, protože obzvlášť Pippy měla ráda nahánění ovcí a někdy jsme to bohužel neuhlídali a zdrhla k nim a pak přišla celá od bahna a kvůli absolutním dredům, co měla na nohách bylo prakticky nemožné ji pořádně umýt.
No a ještě jedna poznámka Elisha byla „chovatelka“, ale v novozélandském (nebo alespoň v tomto) případě to znamená plemeno / neplemeno (natož nějaké papíry…), je to šumák, vše dohromady. Což po obklopení pejskařů v ČR a zastávání psů s PP je velká otočka.
Kousek ranního vítání (přesunutí klecí z původního bytu, blíže ke vchodu bylo mega fajn hlavně večer 😄), procházka a ukázka drhnutí starého bytu.
No a co se teda nějakého dalšího výdělku týče, byla to bída, ale každý doláč dobrý. Jak jsem zmínila, Elisha nám nabídla pomoc při stěhování, tedy i úklid prostoru, kde předtím bydleli.
Pozn. jejich životní styl, taky celkem husťárna. V létě spali v yurtě, co má Heidy na pozemku. Ale jinak bydleli v prostoru 2+kk (asi tak bych to pojmenovala) – 2 dospělí, 3 děti, kočka, 4 psy a někdy štěňata 🙈. Takže úklid po této grupě dal celkem zabrat.
Byla jsem vděčná i za housekeeping (uklízení pokojů po zákaznících), který jsem sehnala na fb. Přišla mi to celkem zábava (aspoň ze začátku), líbilo se mi, jak šlo o detail, zarovnat ručníky, urovnat prostěradlo, vyrovnat čokoládky na ledničce. Bohužel šlo ale jen o pár hodin týdně, a protože jsem nechtěla nechat Franklina bez přijmu, dělili jsme to mezi nás dva. Celkem mě štvalo, že Franklin je tak v klidu z (ne)práce, asi to bylo tím, že měl něco našetřeno z Taurangy, já na tom byla ale krapet jinak.
Krom tohoto jsme ale prakticky nesehnali nic. Dokonce jsme i objeli několik farem, protože všichni říkali, že to je „calving season“ – rození telat a že jsou krávy všude – to možná byly, ale nikdo nepotřeboval od nás pomoct…
