Než začnu vyprávět, musím se k něčemu přiznat… ztratila jsem kartu a pravděpodobně jsem ztratila fotky právě z tohoto období, takže fotek bude poskromnu a hl. jen z mobilu (díky bohu za ně.
Šest týdnů pod horou Taranki, šest týdnů s Franklinem v místě, které bylo minimálně na pohled rájem. Zažili jsme vše možné – hlídání, ale i hledání psů, hádání, ale i povídání s Franklinem, otužování, ale i mrznutí, prozkoumávání, ale i sezení a nic nedělání. Byla to neuvěřitelná zkušenost a i když to jde těžko, je třeba jít dál.
Jako vždy nám trvá sto let, než se vypravíme. Chtěla jsem ráno ještě dodělat, co jsme Heidy slíbili. Franklin jen kroutí hlavou, že jsme se na to měli vykašlat – asi měli, ale mě to nedá.
Vyjíždíme tedy k večeru a to mě vede k jediné myšlence: boží světlo na večer! Musíme někde udělat fotky!
To byl zas nápad! 1) ukecat Franklina, to bych se na to příště mohla vyprdnout a za 2) ta cesta!!! To, že jsme projeli řekou byla nejmenší starost, ale ty šutry pak! Když už jsme slyšeli takové dření spodku auta, že mi to trhalo srdce, řekla jsem stop! Panikařím, nadávám, omdlívám, zoufale lezu z auta a malém brečím (nebo skutečně?), když vidím téct vodu z auta:
„Co to sakra je? už teče brzdová kapalina, nebo bůhví co dalšího z auta může téct! Navíc, i kdybych se nebála rozjet, kvůli tomu mega kamenu pod autem, jak to otočíme na takové úzké „polňačce“?“ 😭
Nádech, výdech! …To fakt pomáhá! Došlo mi najednou, že údajná kapalina je přece voda z té řeky, kterou jsme před chvíli projeli. A s trochou couvání se objeví prostor, kde je možnost to otočit.
No, co z toho vyplynulo? za 1) Název místa „Stony River“ je opravdu trefný a za 2) Kašlu na fotku, stejně je už tma a vzhůru někam do kempu a spát.
Můj narozeninový den
Další den se budíme a je velký den, mám totiž narozeniny! 😄 Ne kecám, já žádnou párty nečekám, ale Franklin to bere jinak. Furt tvrdí, jak by mi chtěl něco dát nebo mě aspoň někam pozvat nebo cosi.
No, a co já? Potřebuji chvíli sednout na PC a poslat konečně životopis a motivák na nějaké pozice, které by mě zajímaly – Whale Watch a Dolphin Encounter, obojí v Kaikouře.
Jak ale zjišťuji, je tam velká nevýhoda – je to na 6 nebo 7 měsíců, což… je prakticky zbytek mých víz. Říkám si ale, že to musím aspoň zkusit, že kdo ví, jestli mě vůbec vyberou a pak stejně když uslyší moji „supr-čupr“ angličtinu, určo mě nevemou.
Po snídani si vyhlédneme nějakou lavičku a s využitím Franklinových dat se na to vrhnu. Vyplnění dotazníku, kde pomalu chtějí i velikost mého spodního prádla mi trvá snad 100 let a tak mě to vytáčí. Ne jen z toho, že se mi zavařuje mozek, jak to trva dlouho a jak je (nečekaně) na slunku vedro. Zároveň ale vidím nervozitu Franklina a z toho jsem nervozní i já.
Když to teda konečně ukončím, jdeme se aspoň projít a pak se přesouváme do jiného campu, kde je i barbeque místo. Franklin mi tak vaří svojí oblíbenou (a luxusně výbornou!) improvizaci korejského jídla a sedáme při západu na pláž a i s jeho oblíbeným pivem si povídáme. Nádherný večer a i celý narozeninový den.
Cestou do Wellingtonu, přes domov elfů
Dalších pár dní, jsme strávili přibližování se k Wellingtonu. Vzali jsme to přes město Bulls (býci) ani kvůli žádnému special plánu, spíš jen proto, že jsme chtěli někde posnídat. Město se ale ukázalo, že má býky (spíš jako sochy) na hodně místech a i speciálně pojmenované toalety: krávy a býci.
Ten den jsme ještě sedli do knihovny, zašli si na sprchu. Knihovna byla ještě víc super než normálně, zrovna probíhal nějaký den na podporu Maorské kultury a rozdávalo se jídlo! Něco smaženého a brutálně mastného, ale my si šmakovali 😄.
Slyšet to moc není, ale „fried bread“ 😄.
Brutální vítr se mi tentokrát vymstil, vedle parkující týpek nechytil pořádně dveře při otvírání, takže mu je vítr vytrhnul z ruky a tím mi podřel zrcátko. Nechci soudit, ale týpek vypadal jak by na něčem jel… ale nechal mi ať si i vyfotím jeho ID a pojistění, ale rovnou řeknu, že jsem se nikdy nedostala k tomu, abych to nějak řešila 🤦.
Následující den probíhal podobně, jen s obměnou nabídky Helpxu nějakých „kolemjdoucích“. My se ale rozhodli, že to kašlem, nechceme zas dobrovolničit v nějakém zapadákově. K večeru jsme tak zamířili do Kaitoke Regional Park, kde se nachází slavná filmová lokace Pána prstenů – Rivendell (tedy Roklinka).
V parku je i i kemp, ale omezený otvírací dobou a my samozřejmě přijížděli na poslední chvíli. To nebylo moc fajn. Franklin měl strach, že to nestihnem a spěchal na cestě víc, než by se hodilo, naštěstí sice o fous, ale nic se nestalo. Ve výsledku jsme přijeli pár minut po zavíračce, ale stále bylo otevřeno. Byla ale už tma, zima a brutálně lilo. Musím ale přiznat, že ta nádherná mlha v kopcích v dáli dodávala místu tu pravou atmošku.
Když jsme si ohřívali večeři a využili taky rychlovarnou konvici (luxus kempu), potkali jsme mladý pár. Vyprávěli nám svoji cestu a jak se tady utábořili a dojíždí do nedaleké vesnice za prací. Franklinovi to přišlo jak parádní nápad. Bydlet v autě za pár doláčů ( 8$/osoba/noc) na krásném místě a dojíždět kousek do práce. Já se tvářila méně nadšeně. Ale to hlavně z důvodu, že z toho sezení venku už jsem byla celkem profoukaná, promrzlá a ještě k tomu bez netu. Navíc dělit se o mé malé auto s Frenklinem, kde se pořádně ve dvou nedá ani posadit – asi jsem rozmazlená. I když je pravda, že jsou zde věci, které mají své kouzlo jako: vaření kakaa na zemi, stěhování všech věcí, když je potřeba si zespodu něco podat.
Na obranu, naši dva noví „spolubydlící“ přece jen měli pořádné auto, kde mohli vevnitř i sednout i vařit. Řekli jsme jim ale, že budeme rádi, když se šéfa zeptají a uvidíme. Dopadlo to samo tak, že šéf řekl, „že se na to podívá“, přeloženo: nikdy se nám nikdo neozval.
Pravda ale byla, že již zmíněná varná konvice a zásuvka jsou luxus… Někdo tak nabíjí notebook, někdo auto 😅.
Ráno jsme se vydali na průzkumy a samozřejmě i najít slavnou Roklinku. Počasí bylo krásné, rychle se valící mraky tomu taky dodávaly kouzlo. Opět brutálně fučelo, já tedy, jako věčný posera, měla strach vzlétnout s dronem, což mě mrzelo, protože nádherná řeka, kopce, les, byl to sen.
Taky nás překvapilo, o jak obrovský kemp se jedná, teď nebyla sezóna, ale říkali jsme si, že snad ani přes léto nemůže být plně obsazen.
Když jsme procházeli parkem po asfaltové cestě, pozorovali jsme velkou řeku Te Awa Kairangi (Hutt River). Před návštěvou Zélandu jsem nevěděla, že mají endemitského úhoře: Úhoře novozélandského – takže do jeho ochrany samozřejmě dávali maximum, což je super :). Líbí se mi i kochat se malými detaily, které lze najít i na jakémkoliv kmenu.
Bylo vtipně, jak Franklin u každého zákrutu řeky tipoval, že zde se určitě natáčela ta scéna kdy Arwen převáží Froda na koni. Já jsem mu to prakticky vždy oargumentovala, že to tak vůbec nevypadá – ale co si budem filmový průmysl hodně přetváří, ne jen prostředí 😄. Na mou obranu, měla jsem pravdu. Ale až nedávno jsem zjistila, že scéna se natáčela na řece Shotover, blízko Queenstownu – takže na jihu, Jížního ostrova (ani ten ostrov jsme dobře netipli 😄).
Prošli jsme, co jsme v rámci možností mohli. Nečekaně, velká část trasy, kterou jsme si vybrali, se opravovala. Až jsme si to tedy zamířili do slavné Roklinky. Při vstupu jsme míjeli filmový štáb nějakých mlaďochů (později jsme se od mamky jednoho z členů dověděli, že jde o studentský film natáčení westernu – zajímavé místo na western 😄). No aspoň jsme se změřili, jak vysocí jsme v porovnání s postavami z PP. Kdo by věřil, že Gandalf je takový prcek jak já?
Pokračovali jsme dál až… jsme narazili na pěšinku s cedulí a Samotný vstup do Roklinky! = oblouku snad z polystyrénu. Na ceduli bylo napsáno, že zde se natáčela scéna, kdy je Frodo u Elfů a kouká z balkónu dolů na řeku. Zajímalo by mě jak to vypadalo kdysi, dnes ale pře les skoro ani ta řeka nejde vidět. Jelikož mám v rodině členy pracující ve filmovém průmyslu, neměla by mě překvapovat tak odlišná realita, ale já jsem OPRAVDU očekávala nádherné vodopády, vysoké bíle budovy ve skalách s řekou tekoucí v údolí… (žert, kdyby to někdo nepochopil 😜).
Po dostatečném pokochání jsme se vydali směrem k autu a koho jsme to nepotkali?! Paula! Toho klučinu z Tauhary Retreat Centra! …Náhoda, jak něco na procházce lesem. Franklin ho nejprve nepoznal, až, když já jsem se k němu rozeběhla, tak mu to došlo.
Cestou jsme se bavili, že by byla sranda nahrát nějaké vtipné video, tak jsme to udělali, ale nikde nepublikovali. Co, když by to někomu přišlo víc trapné.. možná bylo, ale tak uvidí to světlo světa teď :D: Franklin vymyslel a sestříhal, alias „když ti přítelkyně něco řekne a co ty uděláš“.
A co dál?
Počásí – normálka na Zélandu – déšť, slunce, mega vítr = kosa. Chtěla jsem něco dělat na počítači, ale bez netu prakticky nemůžu nic a hlavně mi furt mrzly prsty. Pár dní jsme takto vydrželi i si udělali výlet do Kahuterawa.
Ale se všemi pro a proti jsme se rozhodli posunout do Wllingtonu.
Odjížděli jsme odpolko, ať někde přespíme jsme brzo ráno v centru, třeba chytnem nějaké místo na parkování. Dojeli jsme do campu kousek od Wellingtonu a oddechli si, že jsme chytli poslední místo, mezi plno autobusy. Na Zélandu je úplně normální, že lidi nebydlí v domech, ale prostě v busech. Nevýhoda byla, že jsme byli pod větrem se ohýbající stromy. Když jsem vedle nás viděla obytňák s řetězem pro psa, říkala jsem, že tak fučí, že to nebožátko beztak uletělo 😅. Naštěstí jsme se ráno probudili s úlevou, že na nás nic nespadlo.
Při raním „osvěžujícím větříku“, jsem si říkala, že by mě to nemělo překvapit, dyť Wellington jen známý tím, jak fučí. Každý mě tím straší prakticky celou dobu na Zélandu, dokonce jsem si pouštěla i videa, kde se lidi ani neudrží na nohou 😱 Třeba zde a zde. A tak Wellington postavil boží nápis, dle mne mnohem lepší jak Hollywood. Bohužel my to nevyfotili tak fotku mám z netu, ale nemohla jsem to neukázat.
A tak jsme se přesunuli do centra. Byly to jen 3 měsíce, co jsem byla ve velkém městě, ale i tak to byl divný pocit. O nějakém parkování zdarma jsme si mohli nechat zdát, tak co teď? Kašlem na to, zaplatíme celodenní a nemusíme to řešit. Vyhlídli jsme si univerzitní knihovnu, kde jsme se zas utábořili. Zavzpomínala jsem si na studijní léta a chtěla si psát na blog, ale povinnosti jako první! Je třeba najít Helpx.
Plán byl, že ve městě na chvíli takto zůstanem s tím, že si najdem pár hodin práce, protože fakt už to ty prachy chce. Mrzelo mě, že mi s tím Franklin vůbec nepomohl – ať už rozhodnutí, kam jít nebo obepisování lidí – přece jen šlo o nás oba!
Když jsem něco obepsala, šla jsem ještě obejít pár kaváren a restaurací s životopisem. Po zkušenostech v Tauranze, kdy jsem jich obešla snad 150, to ve mně vyvolalo ne moc pozitivní emoce. Nálada se změnila po návratu do knihovny. Měla jsem telefonát, který bych nečekala. Zvali mě na online interview do Dolphin Encounter!! Nemohla jsem tomu věřit, nervozita stoupla, co kdyby to náhodou vyšlo a já budu řešit, jak odejít dřív? Přece tam nemůžu být 7 měsíců, to bych neviděla vůbec nic z Nového Zélandu – nebo alespoň né z jížáku 😢. Omg, už zase předbíhám!
„Terezo kašli na to, zkus samotné interview, dyť už i to je zkušenost!“
A tak se s „Helen“ domlouvám na pondělí ráno, kdy bychom už měli být na Helpx místě = a měli bychom tak mít stabilní internet 🤞.
Po skoro celém dni sezení už toho máme plné zuby a rozhodnem se aspoň jednou jít sednout do večeři. Ve Wellingtonu, který je údajně znám svou gastronomií, volíme ramen. Musím říct, že byl ok, ale za ty prachy… ramen, který mi dělal Franklin byl lepší… dyť tento mě ani nezasytil. Tak jsme se šli ještě dojíst na running sushi a vrátili se k autu.
Šok byl, když jsme se rozjeli, a protože pršelo, zpoza stěračů nám odletěl papírek! 🤦 Franklin to šel kamsi do křižovatky lovit, abychom zjistili, že jsme dostali pokutu! Já byla naštvaná a sprostá jak dlaždič! Tak my si zaplatíme drahé celodenní parkování a stejně máme platit dalších i víc jak 60$??? Parkování totiž bylo celodenní do 19h a my mysleli, že po 19h je to už zdarma, ale chyba lávky! Takže, když jsme přišli cca 19.25, pokuta už tam byla. To bylo drahé running sushi.
Trvalo mi trochu déle, než jsem vychladla 🙈, ale nakonec se mi povedlo i usnout. Uvidíme, jak to dopadne, ale já jim to snad ani platit nebudu!!
