Nevím, co mě to popadlo, ale byla jsem nějaká jetá. Skoro bez hlasu, unavená a fakt, že jsem skoro nemohla spát, tomu nepomáhal. Nicméně nás čekala Kanazawa a přestože jsem díky svému stavu měla vše trochu v oparu, byly to parádní 4 dny :).
V minulém článku jsem zmínila, že i snídaně v Ryokanu byla totálně výborná (viz fotka, jak jsme si užívaly focení večeře i snídaně). Co jsem nezmínila, že jídlo se podávalo v separované místnosti, což bylo super, že jsme tam byly samy. Nechtěly jsme nikam spěchat, check-out byl v 10 a tak jsme si dávaly pohodičku, dopíjely čaj a povídaly si.
Co to ale? Chvíli po 9.h za námi přišel majitel, jestli jsme už dojedly, že potřebují umýt nádobí (a nevypadal, že se moc omlouvá, ale spíš „tvl pohněte!“). Omg! Jako pardon? Zas tak málo jsme neplatily, abychom si ani nemohly dopít čaj.
No, já byla celkem vyřízená na to, abych byla nějak nakrknutá, ale Maruška byla fakt popuzená… neberte mě špatně, já myslím, že obě jsme dost chápavé, ale toto jsme fakt nepobíraly.
No, nicméně jsme se po chvíli zvedly. A teda nakonec u nás trošku získaly plusový bod zpět, když při odchodu nás vyprovodili ven a vyfotili (za zády máme toho Buddhu, jen jak jsem říkala, že je fakt za rohem 😄). Navíc čekali až do té doby, než zalezem za roh (nebo i déle? 😄). Dle toho, jak jsem to několikrát v Japonsku viděla, když je udělán bussiness, Japonci takhle vyprovází a ještě se půl hodiny uklání.
Ještě jsme se na nádraží rozloučily se sochou slavné manga postavy Doraemon. Takaoka je tím známa, protože se zde narodil Fujiko F. Fujio, což je autor této postavy. My jsme tomu ale moc velkou váhu nepřikládaly, protože to anime extra moc neznáme, a taky protože jsme prostě byly vyřízené.
V Kanazawě u couchsurfera
Směr Kanazawa, plán: první noc u couchsurfera Tsuyoshi, pak přesun do hsotelu. Byla jsem totálně vyřízená, bez hlasu s vidinou toho, že budu muset mluvit, protože se to sluší. Měla jsem ale především strach, že když mě uslyší kašlat (suchý vzduch mě dráždil a hned jsem začla kašlat), tak nás „vyhodí“. Uvažovala jsem mu i napsat, ale pak jsem řekla, že snad bude ok, nemyslím, že jsem nemocná, protže mě v krku nebolelo, jen jsem se dusila 😅.
Tsuyoshi byl zajímavý týpek, poměrně vzdělaný a povídali jsme si o všem možném – cestování, biologii, jídle… ale taky silném zemětřesení, které oblast Kanazawy zasáhlo tento rok (2024) – neumím si to představit, musí to být děsivé. Daly jsme si spolu katsu curry (řízek, rýže, curry). Ale pak jsme musely jít pryč, protože Tsuyoshi musel pracovat.
Trošku nám hrabalo, tak jsem se smály i vysokým stromům a já hrála dementa s větou „to je ale vysoký strom“ 😅.
Botanická zahrada Kenroku-en
Doporučil nám botanickou zahradu. Já byla protivná jak prdel… upřímně, byla jsem ráda, že stojím na nohou, totál bez energie, vše bylo v mlze… a to poslední co chci platit za vstup a chodit mezi turisty. Ale Maruška chce jít a já myslím, že by mě mrzelo, kdybych nešla. Tak, i když na povrch probublává moje nálada na ránu, snažím se upozadit, abych Marušce nekazila den (Maru, fakt promiň za to) a jdem dovnitř.
Musím říct, že nakonec jsem fakt ráda, že jsem šla… byla to krása a i když na fotkách vypadám jak zombie, v rámci možností jsem si to užila. Obešly jsme všechny části. Dlouho i obdivovaly vránu, jak se snaží vyzobat obsah mini semínka… ale koukejte, jak jí to jde :)).
Btw zapomněla jsem zmínit: „velká věc“ v Kanazawě je zmrzka „politá“ zlatem a to z důvodu, že Kanazawa je centrem produkce zlatého listu, produkuje přes 99% zlatého listu v celém Japonsku (co to je viz rolovací lišta)! Zlatá zmrzlina je vlastně normální (většinou) vanilková zmrzka pokrytá tenkým plátkem jedlého zlata – který nemá žadnou chuť. Prý to je jen pro luxusní vzhled a symbol bohatství a prosperitu – já tomu říkám „instagram friendly“ a na to moc nejedu ani Maruška. Tak proč dávat prachy za něco takového my si raději počkáme na odbrou matcha zmrzku ❤️.
Co je Zlatý list (金箔, kinpaku)?
Kanazawa produkuje přes 99% veškerého zlatého listu v Japonsku. Zlatý list je extrémně tenká vrstva zlata, která se vyrábí jeho opakovaným válcováním a roztahováním, až dosáhne tloušťky pouhých 0,0001 mm! Používá se to pro dekoraci v chrámech, umění. Ale taky v kosmetice nebo v jídle a nápojích jako právě v Kanazawě, kde jsou takovéto suvenýry všude.
Při stmívání jsme dorazily do poslední části zahrady, kde byl vodopád, ale především u jezírka „chaya“ a myse zamilovaly a chtěly tam jít, ale rozmyslel si to, že to vypadají, že mají plno.
Jak padla tma, měla být jakási světelná „show“, ale když jsme zjistily, že musíme hodinu čekat mimo park – ne díky, tak jsme šly k Tsuyoshimu. Povídali jsme si, já se dusila, protože měl zaplý přímotop a do toho kouřil (sice z okna ven, ale ten kouř mě dráždil). No a zmínil onsen, že by nás do nějakého chtěl vzít… tyjo jazyková bariéra… nechápaly jsme, že chce TEĎ (bylo už 😅. Pochopily jsme to až, když jsme vystoupili z auta.
Nečekaná návštěva onsenu
V autě jsem si blbka sedla dopředu a foukal na mě suchý vzduch z topení. Jak velká tubera jsem si málem vykašlala plíce, cítila jsem se fakt trapně. Zastavili jsme u baráku, který vypadal jak obchodní dům – a taky tak nějak to bylo – obchody, restaurace (automaty jsou součástí všeho, tkaže ty ani netřeba zmiňovat), ale v jednom patře ONSEN 😅.
A tak jsme poprvé navštívily onsen – nebylo to v přírodě, ale taky dobrá zkušenost. Jak to bylo velké, bylo tam neuvěřitelné množství ženských (což jsem nechápala, když bylo asi 8 večer) a taky asi 10-12 bazénků s různou teplotou vody.
Bylo to totálně boží. Přesně co jsem potřebovala – teplý, vlhký vzduch, konečně jsem se chvíli nedusila a taky to pomohlo na moji energii, která byla skoro na bodě 0 – voda je prostě všelék ❤️. Když jsme vylezli, šli jsme na večeři do jiného patra.
Byly jsme totál rozpálené z onsenu a daly si jakousi pikantní činskou polévku s tofu (sorry Maru za tu fotku, snad mě nezabiješ 😅. Já vypadala určo hůř, jen to není zdokumentováno). Bavilo nás jak jídlo rozvážel robot…
Když jsme dorazili domů, roztáhli futóny na zem a jak jsem padla, tak jsem spala… nejlepší spánek za poslední týden.
Odpočinek a prozkoumávání Kanazawy
Probudila jsem se totál šťastná s aspoň nějakou energií. Snídani jsme s Maruškou dojídaly zbytky – onigiri jedno natto a jakesi sezamová kokinka (měla jsem samo furt hlad jak vlk). Tsuyoshi měl hezkou záhradku. Myslím, že to není úplně norma mít nějakou, tak byl na ní hrdý, a i když byla malá bylo supr, jak si tam plno věcí pěstoval.
Začlo pršet, Tsuyoshi byl tak zlatý, že nás odvezl na nové ubytko, bylo přímo v centru nejlepší ubytko co jsme měly (díky Maru!!). Nechápaly jsme, že to je tak levné, já si myslím, že to bylo nově otevřené a pak ceny zvednou, protože to bylo dle nás fakt luxus (jméno Eight Point Inn, doporučuji). Hodily jsme tam zavazadla a šly se projít.
Něco málo o Kanazawě
Kanazawa je hlavní město profektruy Ishikawa. Je to krásné, historické město. Mezi turisty ale popularita vzrostla až v posledních pár letech proč? Co nám Tsuyoshi řekl, protože tam začal jezdit shinkansen 😅.
Nicméně právě díky mnoho historickým památkám je Kanazawa někdy označována jako „malé Kyóto“. Mezi hlavní lákadla patří botanická zahrada Kenroku-en (kterou jsme už navštívily), dále tržiště Ómičoko (plno mořských plodů), hrad Kanazawa, ale především je známa pro své historické čtvrti – samurajské a gejšské.
Kanazawa má tři hlavní čtvrti gejš – Higashi Chaya-gai – největší a nejznámnější. Nishi Chaya-gai a Kazuemachi Chaya-gai. A Čtvrť samurajů – Nagamachi.
Nejraději bychom tedy jen spaly nebo jen odpočívaly, ale co jsme měly dělat, žejo 😁. Hodím tu mapu centra Kanazawy s body, které jsme během těchto 4 dní navštívily.
Šly jsme se do obchodu, že si konečně koupím nějaký blog na razítka. Zas jsme se zamilovaly do miliardy blbostí, co Japonsko nabízí, fakto kdo neuvidí, neuvěří.
Při procházce jsme se kochaly deštivými podzimem a cestou i potkaly Santu, který si trochu popletl roční období 😅.
Čtvrť Nagamachi (長町)
Zamířily jsme si to do slavné samurajské čtvrti Nagamachi (Nagamači). Plno úzkých uliček s velkými zdmi a historickými domy dávaly krásnou atmosféru i v tomto deštivém počasí.
Nejslavnější dům je Nomura-ke – dá se jít dovnitř na prohlídku, nám se ale nějak moc nechtělo… zato jsme vedle sedly do chayi (jestli to tak můžu nazvat) a poprvé jsem si dala matcha zenzai (maruška bez matchi)… omg! obě jsme se málem rozplynuly blahem! Mochi kuličky na polévce z červených fazolí s matchou … nemohly jsme si přát víc. Navíc jsme to vychytaly před lijákem, kdy se každý přišel schovat a začalo tam být plno.
Měly jsme hlad, tak jsme pokračovaly na Omicho Market, který nám Tsuyoshi doporučil. Ale nic jsme k snědku pořádně nenašly. Dole bylo milion restaurací, ale vše předražené, jak prase, tak jsme bloudily asi půl hodiny, a pak se rozhodly, že něco koupíme v kombini a jdem „dom“ na check-in.
V 7-eleven (seven-eleven jeden z kombini) jsem se naštvala, protože výběr z bankompatů měl být zadara, ale to nefungovalo – jejda byl svátek, ok… ale zkusila jsem to i další den a prd. Tak s poplatkem no…
Koupily jsme ingredience na oden (taká ta polévka, co nám dělal obaachan), že si k tomu hodíme soba nudle a bude – a to jsme taky udělaly. Totál luxus, plus i učarované z ubytka – kde jsme měly svoji kukaňku. No nemohly, jsme být šťastnější.
Další den ráno jsme chtěly něco originálního na snídani a tak… jsme zas skončily u onigiri 🤦♀️😅…já měla vidinu nečeho s custerdam (=pudinkem – ano, miluji pudink)… ale i po navštívení pekárny velké prd. Jenže Maruška byla vždy pro onigiri, tak „zase“ vyhrála 😅. Ale aspoň jsme v 7/11 (čti seven-elevene = sevnilevn) našly to dobré onigiry (trochu větší = dražší, ale plnější fakt doporučuji! – však se podívejte na Marušku, jak je z toho nadšená, klidně by to jedla 3x denně 😅.
Chtěly jsme sednout někam s hezkým výhledem. Nedostatek parků a žádné lavičky nás ovšem přivedly na betonové nábřeží řeky, kde jsme sedly na schody a pod deštník, protože zašlo i pršet, jsme si daly papu 😅. (Škoda že nemám fotku, Maru nemáš? 😅.)
Nishi Chaya District
Po ůspěšné snídani jsme zamířily do jedné ze čtvrti „gejš“ a to do „Nishi Chaya District“ (čti: Niši Čaja Distrikt).
Kdo to je Gejša?
Pro pořádek, gejši nejsou kurtizány ani hůř prostitutky! Slovo GEISHA (芸者) znamená doslova „osoba umění“ (芸 – gei = umění, 者 – ša = osoba). Jsou známy svými elegancí, krásnými kimony a účesy. Baví hosty v chayach (čajovnách) a klubech, většinou exkluzivní společnost (takže to bylo vždy pro smetánku a i dneska se to podepisuje v ceně pro zhlédnutí takového nějakého představení). Jejich dovednosti: hra na hudební nástroje (př. shamisen), japonský tanec, zpěv a poezie, konverzace a vypravěčské umění a provádění čajového obřadu.
Aby se dívka stala gejšou musí nejprve projít i několikaletým tréninkem, kdy je označována jako maiko (舞妓). Líbí se mi, že už od pohledu jde geisha a maiko rozeznat. Maiko – ozdoby ve vlasech, vysoké sandály, ale i jiné kimono – dlouhé rukávy a obi. Mrkněte př. zde.
Ninja Weapon Museum
Hned při vstupu jsme zapadly do prvního obchůdku, co jsme viděly. Chtěly jsme se jen schovat před deštěm, ale měly tam moc zajimavé věci a zjistily jsme, že to bylo ninja a samurajské muzeum! Říkaly jsmem si „nepůjdeme“, ale když jsme viděly ty katany a jak o nich týpek povídá, říkaly jsme, že musíme! (Házení shurikenů za další poplatek jsme ale nepodnikly 😅.
Rozdíl Ninja vs Samuraj
Zkráceně řešeno:
Samuraj (侍, さむらい – význam slova = „sloužit) – Samurai byl čestný válečník, bojoval otevřeně – bojoval mečem „katana“ tváří v tvář. Byl věrný svému pánovi, řídil se kodexem samurajů = bushidó (brali, že nejlepší osud, který je mohl potkat jít do boje a zemřít za svého pána).
Ninja (忍者, taky shinobi 忍び) – byl tajný agent (špion) – používali špionáž, převleky a nečestné taktiky k dosažení cíle, jejich sílou byl moment překvapení. Bojovali nejrůznějšími zbraněmi – př. shurikeny, obávaná foukačka vystřelující malé šipky apod. Nejnámější byl meč Ninjato, který se vyvinul z katany. Ninjato je ale podstatně kratší – dá se rychleji tasit a je spíš určen k sekání a bodání. Ninjové byli původně jen farmáři, vesničané, toužili po svobodě, ale proti samurajům neměli šanci, proto šla férovost stranou.
Pro mě je to moc zajímavé téma, takže bych toho mohla napsat spoustu, ale pokud to někoho zajímá našla jsem suprovou stránku doporučuji pročíst zde.
Vstup byl 800 yen, a teda vůbec nelitujem! Nevíme, jestli to byl rodinný podnik, ale mluvily úžasně anglicky, odpověděli na vše, co jsme se ptaly a ještě víc. Mohly jsme si prohlédnou samurajské brnění i katany (každá má své jméno, jak se patří pro dobrou zbraň).
A samozřejmě plno ninja vybavení a technik, jaké používali. Ptaly jsme se, jaký je rozdíl mezi slovem „shinobi“ a „ninja“ – a vlastně rozdíl není – zde je kouzlo (a pro mě tedy i peklo při učení Japonštiny), že Kanji znak (o japonské abecedě jindy) – může být čten různě:
Shinobi (忍び, shinobi no mono – 忍びの者) je starší termín, který se používal hlavně v období Sengoku (15.–16. století). Ninja (忍者) je modernější výraz, který se začal více používat až v pozdějších dobách, hlavně v populární kultuře.
Smály jsme se, že v „samurajském districtu“ jsme byly na čaji a „zákusku“ a v Geisha čtvrti jsme šly do Samuraj muzea. Nicméně, je na čase pokračovat dál, prošly jsme si malou čtvrť a měly namířeno do supermarketu – protože jsme chtěly uštřit za jídlo, co si budem a tady mezi turisty to je jen same kombini 😁.
No, celkem jsme se prošly a narazily tam pak na „Don Quijote“ obchoďák (pamatujete, co jsme navštívily s Motokim?). Tak jsme se zas kochaly, na oběd skočily do „Italské restaurace“ na japonský způsob – alias to nejlevnější co jsme našly, ale bylo to dobré.
Cesta zpět už byla za tmy. Zvolily jsme trasu, kde bylo plno chrámů, tak jsme ještě nasávaly večerní atmošku (byla ale kosa!). Na ubytku, jsme nechápaly, že nám vyměnily ručníky (všechny 3!) po 1 večeru, moc ekologické to není, ale smály se a po zbytek pobytu je nechaly v tašce ať nám je nemění. Uvařily jsme zas oden, protože to prostě milujem (hlavně konyaku, že Maru?) a tentokrát si k tomu i daly sake a hrály si na ožraly (saké jsme si rozdělily na 3 večery, takže žádná partoška). Pustily si film Suzume, co nám Satomi doporučila a šly spát.
Kanazawa castle a park kolem
Dnešní snídaně (nečekaně 😅) onigiri, natto, kimchi, vajíčko, bunn, no prostě, co se našlo. I když už spíme lépe (nepříjemné je jen světlo, které svítí pořád do obličeje, ale tričko přes oči vše napraví) a já se už tak ani nedusím, ale pořád jsme unavené a sychravé počasí tomu nepřidává, tak chceme zas „pohodičku“ – ne úplně v pravém slova smyslu, i tak každý den nachodíme 6-10km bych řekla 😁.
Máme namířeno do čtvrti Higashi Chaya s procházkou přes park a kolem hradu Kanazawa.
Na chvíli vysvytlo sluníčko a my se tak kocháme barvami i při přechodu silnice. Park je taky suprový. Vidíme velkou skupinu studentů foticí se před hradem, kteří tam mají asi „výpravu“ (to je prosím ta fotka s milionem batohu na zemi 😁.
Jen něco málo o hradu : Kanazawa-yō (金沢城) je historická pevnost v centru města Kanazawa, která byla sídlem mocného klanu Maeda v období Edo (1603–1868). Tento hrad byl strategicky důležitý a střežil jedno z nejbohatších knížectví v Japonsku. Jako zajímavost mi přijde, že při obnově byly použity tradiční tesařské techniky, bez hřebíků, jako za období Edo a asi právě díky této staré technice obnova trvá dlouho a tedy je pořád v rekonstrukci.
Higashi Chaya District (ひがし茶屋街)
Než se do čtvrti dostaneme, ještě splašíme oběd v kombini – sladkou bramboru a kimchi, a protože zas žádné lavičky, zas si můžem napsat na čela bezďačky a jíme na patníku před obchodem 😅.
Higashi Chaya District je největší a nejznámější čtvrť gejš (čaja-gai) v Kanazawě. Pochází z období Edo (1603–1868). Název znamená „Východní čajová čtvrť“, proč asi? – protože se nachází na východní straně města.
Co to je vlastně Chaya?
Čaya (茶屋) znamená „čajový dům“, ale ve skutečnosti to byly luxusní podniky, kde gejši bavily hosty hudbou, tancem, konverzací a čajovým obřadem. Představení geish lze navštívit i dnes, ale tak jako v historii to bylo pro smetánku i dneska je to slušně zpoplatněné, takže my jsme to odložily na příště.
Čtvrť byla fakt pěkná, plno starých domečků, obchůdků… na představení geish jsme nešly (špatný čas asi moc brzo, nic nebylo otevřeno, taky jestli jsme to dobře pochopily bylo to spíš na objednání a taky jsme si říkaly, že kvůli financím to necháme na jindy).
Pobavilo nás, jak mezi baráčky bylo úplně prázdno, co se týkalo dopravy a tady konkrétně i lidí, ale přesto tam byl člověk, který červeným praporem ukazoval motocyklu, že může projet. Je to roztomile úsměvné tato japonská pečlivost a „jemnost“.
Chtěly jsme jít ale sednout někam na pohodičku na čaj – nejlépe Matcha zenzai, co říct, z předešlého dne jsme měly vysoké standardy. Bohužel zas nic! Tak jsme šly aspoň na amazake do sake prodejny – kde nás teda úplně vytočili, protože když jsme neměly objednaný alkohol saké – neseděly jsme u baru, ale na lavičce u vchodu, kde brutálně táhlo, tak nás to ani nezahřálo.
Nechápejte nás zle, nejsme rozežrané, normálně bych to chápala, když je narváno, ale bar byl prázdný a to amazake jsme dostaly do papírových kelímku. Vůbec jsme si na něm nepochutnaly tak jak v Hakone… a jen jsme si potvrdily, že příjemný požitek z jídla / pití je i spojen s tím, „jak“ je to podáváno a jak je s námi zacházeno… No, aspoň jsme po chvíli na té „hanbě“ nebyly sami… jacisí Korejci vedle nás posadili svého syna s mobilem a oni šli pít na bar 😅.
Naprděné jsme šly pomalu domů a cestou narazily na jinou čajovnu a měly tam i zenzai ale i hot matcha chocolate! Achjo, těžké rozhodování, ale nakonec jsme si daly chocolate… bylo to ok, ale ne, jak jsme si představovaly… no aspoň máme plno nadšených fotek… určitě nám to zlepšilo náladu.
Cestou dom jsme se ještě pokochaly večerní Kanazawou a viděly KONEČNĚ NÁŠ PRVNÍ…. POKELID!!! 😅 …tedy kanálový poklop s pokemonem (jsou po celém Japonsku, není to úžasné? více zde).
Poslední den v Kanazawě
Vůbec se nám z našeho ubytka nechtělo. Mít svůj kutlošek, teplo, kuchyň a pohodičku… blažený to pocit.
Nicméně musíme, ale než chytnem noční bus do Tokia, máme ještě celý den. Takže zabalit (musím vylovit tenisák z pod postele, tak se Maruška tomu zas řeže, proč ho s sebou tahám… ale upřímně… nejlepší masér na cesty :D), hodíme věci na recepci a po snídani procházka na nedaleký kopec – Utatsuyama Park – vlastně to je ještě za Higashi Chaya Districtem, kde jsme byly včera.
Dneska máme konečně krásné počasí! Je sice kosa jak z nosa (protože je jasno), ale jasné nebe a neprší! Asi pomohl tradiční japonský talisman Teru Teru Bōzu, který má přivolávat slunečné počasí. Dříve nám o tom někdo řekl a my tuto panenku viděly předešlý den na jednom baráku v gejša distriktu 😁.
Náš cíl byl Utatsuyama park, kde by měl být výhled na město.
Cestou nahoru jsme procházely krásným lesem a narazily na chrám – Toyokuni Shrine. Byl trošku jiný, než ty ostatní. Vypadal starý a poničený, ale pak jsme si uvědomily, že byl asi poničený po silném zemětřesení, které proběhlo na začátku tohoto roku (2024). Měl ale své kouzlo, skládal se z několik budov a každý byl věnován nějakému bohu, tak jsme se pomodlily, přihodily pár penízků a pokračovaly.
To nejlepší nás ale teprv mělo potkat. Narazily jsme na kavárnu, kde bylo krmítko pro ptáčky i se zimním motivem. Sedly jsme na židličky a pozorovaly, pak jsme is ale řekly, že zajdem dovnitř, obzvlášť, když jsme viděly, že mají MATCHA ZMRZKU! A když jsme vešly dovnitř, měli i posezení u okna s dalekohledem a poznávacími knihami na ptáky (místo bylo nejdřív obsazené, ale když se uvolnilo hned nás přesadili, protože viděli náš zájem).
A jako třešínka na dortu, jedna ze servírek nám ukázala její foto knihu ptáků a navíc mluvila anglicky, tak my byly nadšené, ona byla nadšená, prostě bomba, fakt moc moc doporučuji Hiyokomame (mají i instagram, kde jde vidět plno dobrot, co servírují). I Vánoční stromeček měl opeřence (př. sovu).
Nechtělo se nám, ale bylo na čase se hnout, tak jsme pokračovaly na vyhlídku. Město šlo vidět fakt jen z jednoho spotu, protože jinak všude bylo plno zeleně. Přesněji barevně, jak byl podzim a to byla nádhera. Daly jsme si náš oběd – sušené rybky a ředkev 😅. A šly jsme dál kochající si barvami i cestou dolů.
Narazily na několik nádherně zbarvených stromů, fakt se to těžce popisuje (ale většina fotek je bez úprav, tak aspoň trochu přiblížení) chtěla jsem nějakou „super“ ukázkovou insta fotku, ale očividně pózování mi moc nejde. Maruška jich vyfotila asi 20 a všechny jsou… no vtipné 😅. Zatímco Maruška pózovala zcela „excelentně“ 😅.
Západ slunce nás provázel cestou dolů a osvětloval chrámy, kolem kterých jsme procházely a už ve tmě jsme si prošly ještě kousek historické části kolem řeky, šly na ubytko, kde jsme povečeřely a počkaly asi do 9, abychom se přesunuly na noční bus.
Děkujeme Kanazawo, byly to 4 báječné dny plné historie, dobrot, barev a odpočinku.
