Ráno se budím, udělám fotečku romantického výhledu do krajiny, který se naskýtá při využití jedné z laviček. Prostě „romantika jak vyšitá“ (teda, když je teplo, a když má člověk někoho k sobě 😅) … nicméně dojdu zpět do auta a začne pršet, takže mám celkem i rozhodnuto, že Hobitín nechávám na budoucnost a pojedu rovnou do Taurangy.
Když projíždím kolem, vidím cedule, že je Hobitím v rekonstrukci, takže „sorry“ za nedokonalosti a tak se uklidňuji, že jsem udělala dobře v rozhodnutí „odložit na jindy“, že by to stejně nestálo za řeč. Přece ale jen okolní krajina na mě dýchne své kouzlo a tak si na spotify aspoň pustím playlist Pána prstenů 🎵. Jak pokračuji, a skladby jdou za sebou, přijde mi, že ten, kdo playlist vytvářel, musel projíždět krajinou přesně jako já teď, protože jednotlivé skladby přesně sedí do krajinné mozaiky. Skladba typická pro Hobitín „The Shire“ se drží do doby, než dojedu do části, kde se kopečky hobitína ztrácí a sem tam vykoukne minimálně metr vysoká kapradina a já si říkám, že asi i tady to vypadalo předtím jako les – prales – skladba se tak mění na „The Shadow of the Past“ (Stín minulosti). Sleduji, jak se paprsky slunce snaží prorazit skrz deštivé mraky, pojmenovala bych to přesně tak jako aktuálně znějící skladbu „A Knife in the Dark“ (Nůž v temnotě). A když konečně, po jakýsich serpentýnách, kdy mě navigace vedla dementně složitou cestou, dostávám na hlavní silnici, příhodně se ozývá píseň od Enyi „May It Be“ (volně přeloženo „Může to tak být“), která zakončuje filmovou trilogii a já mám tak pocit, že i mé „hobití dobrodružství“.
Tak jo, dost poetiky, nepovažovala jsem se za mega fanouška Pána prstenů, ale jakási nostlagie na dobu, kdy jsem na to koukala furt dokola, ve mně přece jen je J).
Když konečně dojíždím do Taurangy, mám přesněji namířeno do Mt. Manganui, což jsem myslela, že je jen část Taurangy, ale vlastně je to město za mostem při výjezdu z Taurangy, které je prý známe hlavně surfem a promenádou, nočním životem apod. – haha, přesně něco pro mě! Já spíš doufám, že tam bude hodně možností práce, když je tam tolik kaváren / restaurací a hlavně! Tato oblast je prý celkem teplá, takže přes zimu pro mě jako zmrzlinu IDEÁL.
No, dnešek má do vyšší teploty daleko, je dost větrno a brutálně lije. Dojíždím do hostelu „Mount Bacpacker“, který mi známá doporučila, že na takovém místě je hodně backpackerů (jak název vypovídá), je to levné a třeba bych tam mohla najít i tipy a rady na nějakou práci. Taky jsem slyšela, že je možnost dělat tzv. houskeeping – tedy uklízet v hostelu a mít ubytko zadara. (pozn. co to vlastně „backpacker“ je? no „backpack“ = batoh – takže je to vlastně takové „individuum, co se rozhodlo, že bude cestovat a naskládá celý svůj domov do batohu – nebo do auta, kde je v tom pak větší bordel, jak to mám já 😅)
Když vcházím do hostelu a na recepci se seznamuji s Robem (nečekaně) se zakecám. Přijde mi super, že každý s kým se seznamuji, má zajímavou sortu zkušeností za sebou, Rob třeba několik let práce v Číně a pak i v Japonsku. Možnost housekeepingu zde asi není – nebo Rob o tom neví, mám se zeptat další den jakési Lydie. Ok, platím si zatím jednu noc a jdu se vypakovat. Ještě se na recepci s Robem radím, kde zaparkovat auto, abych neplatila pokutu a v tu chvíli tadááá se poprvé na mé scéně objevuje Franklin.
Hostel je dneska celkem plný na to, že je pondělí, všichni se válí na sedačce pod peřinami sledující Netflix. Po chvíli si uvědomuji, proč tomu tak je dnes je „public holiday“ a tak se nepracuje… nemusím tedy ani přemýšlet nad snahou jít se ptát na práci, protože vše je zavřené.
Tak jo, jsem údajně v nejlevnějším pokoji, což v reálu znamená 32$ / noc v 16 lůžkové krčmě. Získala jsem ale spodní postel, což znamená, že budu následovat příkladu ostatních, využiju deku z auta a udělám si svůj malý soukromý bunkr. Navíc jsem u okna, což je fajn aspoň budu mít nějaký čerstvý vzduch… cože? Řekla jsem „fajn“? Čerstvý je, ale až moc, sedím v mikině a bundě a jsem zmrzlá jak… něco: „přineste mi palčáky!“ (škoda, že dělám na PC, a že žádné nemám). Potřebuji trochu cukru a tak do sebe cpu Fidorku z domu, těšící se na to křupnutí, ale prd! Byla tam ďura a místo křupnutí je to spíš mlasknutí achjo 😪.
Během dne se seznamuji s Dami, holčinou z Chile, která mi ale říká, že se zítra stěhuje jinam, do baráku, kde bude mít vlastní pokoj a kuchyň společnou pro další dva spolubydlící za skoro stejnou cenu! Nicméně, je to i blízko „Byafair“, což je jakýsi obchoďák, kde mi Rob řekl, že by mohla být pracovní nabídka, no a protože nemá auto, tak ji nabízím, že ji hodím, ať se nemusí s tím kufrem tahat. Je trochu praštěná 😄 a mega se řeže náhodě, že spím na posteli, kde byla předtím Šárka! jiná Češka, stejně stará jak já, ale ta právě dneska odešla, protože si našla ubytko někde jinde… fakt sranda! 😄
Hned to taky nadšeně oznamuje Franklinovi, se kterým asi tvořili jakousi partu a já zjišťuji, že Franklin má postel hned vedle mě „přes uličku“ a je stejně tak ukecaný… no možná o trošku víc … než já 😄.
Prokecáme tak asi 2-3h a já celkem lituju týpka, co spí nademnou.
Další den ráno se tedy Dami pakuje a vyrážím s ní směr její nový domov. Není to moc daleko, autem asi jen 10min, což je pohoda (kdybych tam našla práci), stejně ale furt doufám v něco, co bude v docházkové vzdálenosti, ať ušetřím za palivo. Dami mi říká, že přijde i Šárka, a že má taky v plánu se v Bayfair poptat po nějaké práci, tak půjdem všechny spolu, když ale přijde do nového domova, říká, že je celkem utahaná a nikam se ji nechce. Pro mě ale sezení na zadku moc není, obzvlášť, když jsem doufala, že si udělám fajfku, že jsem něco zkusila najít. Nakonec se mi tedy povede ji přesvědčit, že až přijde Šárka, tak půjdeme. Pozorovat Dami, jak se vítá s novým domovem je celkem sranda 😄. Pobíhá nadšeně kolem a zakončuje průzkum v obýváku, kde zdraví a líbá každou kytku 🌻🌵 a říká jak je miluje „přestože vypadají trochu chcíple“ 😄. Já jsem tak ráda, že nejsem jediná šáhla bytost v této místnosti, a když se objevuje Šárka tento pocit se umocňuje. Fajně ulítla Češka, která už dost dlouhou dobu žije v zahraničí… kdy její poslední roční „zastávka“ byla v Kambodži, kde učila aj. Líbí se mi, jak jsou trhlé, obě… jsou prostě své a to je boží!
Bayfair je opravdu obchoďák, místo, ve kterém bych si úplně nepředstavovala pracovat, ale když něco najdu, budu ráda. Šárka a Dami jsou trochu v depce, jsou v Mt. Manganui už týden, obepsaly všechno možné a nic nenašly, já se je ale snažím povzbuzovat, že já to vidím pozitivně: „Určo něco najdem do konce týdne! Přece jen všichni říkají, že tu je kvantum práce“💪.
Když vlezem dovnitř, shodneme se, že máme hlad, proto jako první zastávku volíme jakési indické jídlo a já si opět připadám jak prase, protože po té mini porciččce mám furt hlad a holky už v půlce oddychují 😶.
Obejdeme několik obchodů, já se moc nehrnu dávat životopisy do obchodu s hadrami, co bych komu poradila? Alias já a móda: „Myslím, že tento kousek oblečení vypadá příšerně, tak nemůžete očekávat, že vy v něm budete vypadat lépe.“ 😄😄 Šárka to vidí jinak a jde se ptát do několika butiků. Já tak dávám životopis jen do jedné kavárny, kde jsem viděla nabídku, v jiných kavárnách říkají, že nehledají ☕.
Po nákupu aspoň nějakého jídla se vracíme k Dami vyzvednout auto a protože je už celkem pozdě, už se těším „dom“. Hážu ještě Šárku k ní domů a já se dokolébám na hostel celkem vyšťavená, jak to v mém případě po obchoďácích bývá vždy, ale aspoň s malým uspokojením, že jsem se po něčem podívala .
