Že by práce? Nemyslím si… alias jak už jsem toho měla fakt plné zuby

Tak jo, snažím se zůstat pozitivní, ale řekněme, že někdy mi to prostě už nejde a to někdy je teď. Vím, že nad vším moc fárám – Nechť je vesmírná síla při mně a změní tento „úžasný dar“ – do té doby si ale prostě postěžuji.

„Práci si najdeš hned…“ říkali, „…ta si tě prakticky najde sama“, říkali… tak fakt nevím, co dělám špatně! …Zítra to je 2 týdny co jsem v Tauranze a velké prd, respektive, co se práce týče. Už jsem se stihla ale dost ponaučit:

1. „New Zealand style“ ohledně práce je trochu jiný, než znám (možná je to v ČR stejné, jen já měla štěstí na super lidi) – „My ti zavoláme.“ Je běžná fráze, kterou mám pocit, že po těch 14 dnech už slyším i místo pozdravu a nemá prakticky žádnou váhu.
2. Když jde člověk na trail (=zkušební hodinu), který končí slovy „Vedla sis dobře a zavolám ti v sobotu, jak jsem se rozhodl, protože mám ještě jednu osobu.“  Taky nic neznamená, člověk se musí upozorňovat a upozorňovat.
3. Varování „Nepracuj pro Indy.“ Jsou nejspíš pravdivá.
4. Když ti někdo dá vědět, že můžeš dělat myče nádobí, ale až za týden, je mnohem lepší to vzít, než to brát zodpovědně a varovat je, že uvidíš, dle jiné nabídky a dáš jim vědět za 2 dny – omg nemůžu to ani číst, jak jsem mohla být tak pitomá?
5. Zkoušej dál a dál a vytrvej – v tomhle kroku teď dost tápu.

Trochu se rozepíšu o práci v kavárně. Obešla jsem asi 70 – 80 míst (nekecám opravdu), napříč Mt. Maunganui a Taurangou (omg, jak to skloňovat), to že všude možně byly cedule „we’re hiring“ (nabíráme) prakticky nemá žádnou váhu.

Jednou mi však svitla naděje. V jedné kavárně mi majitelka řekla, že bohužel nenabírají, ale nabídla helpx (woofing) u nich doma a dokonce jsem se tam byla i podívat, vypadalo to zajímavě, paní dělal i čínskou medicínu, což mě zajímalo, ale bydlela bych v malém kamrlíku a ona požadovala zůstat aspoň 4-6 týdnů, což se mi moc nechtělo, protože krom toho, že to bylo krapet z ruky, tak navíc by se to blbě kombinovalo s NĚJAKOU prací.

Nicméně v jiné kavárně mi majitelka (Indka) řekla, že její syn možná nabírá, tak jsem tam jela – už mi bylo jedno, že bych musela řídit tak daleko, a dokonce se i utlumily hlasy v hlavě přicházející ze všech stran „nepracuj pro Indy). No, byl čtvrtek a řekl mi, že mám přijít v pondělí. Když jsem v pondělí přišla… na můj vkus celkem chaos, krom toho, že toho bylo celkem dost, kdy jsem se musela zaučit, tak bylo POMĚRNĚ dost lidí, ale málo personálu. Z čokoládovny, kde jsem pracovala jsem byla zvyklá na jiné standardy. Tady mě prostě znervózňují lidé, kteří stojí, poklepávají nohou, protože čekají na „kafe s sebou“ 20-30 minut 🙈. Kafe ale není moje starost, já mám na starost dělat objednávky (bože někdy jim rozumět, ještě s tím, že je 150 druhů kávy na výběr…), vydávat jídlo (zákusky, toasty, paninin apod.) z kabinetu, uklízet, umývat nádobí (a záchody 🙈) apod.

Myslím, že tyto 3 dny pátek – neděle, byly pro mě dost těžké. V pátek jsem konečně v práci podepsala smlouvu, která mi úplně nevyhovuje – myslela jsem, že to bude „casual job“ – moc nevím, co to znamená, ale všichni říkají, že jsou to skoro všechny smlouvy tady. Prakticky můžeš skončit ze dne na den. Ne, že by to byl úplně můj styl, ale teď by se mi to hodilo – pracovat pro Inda, kde je to celkem chaos, a když jsou lidi nespokojeni, komu si stěžují – přední linii – kdo tam je?? Ano já. No ale tato smlouva obsahuje, že musím 2 týdny dopředu vědět, že odcházím, jinak nemusím dostat zaplaceno, což je pro mě dost na prd. No, tak co s tím podepsat, nepodepsat… omg ono to má 20 stran!

Říkám to Marii, mojí spřízněné dušičce v kavárně, která mě na plno věcí upozornila. Prakticky to je ona, která přidala olej do ohně 😄. Když jsem přišla první den a cítila jsem, že to tam tak trochu nefunguje, pořád jsem se snažila uklidňovat, že to je určo jen krátký výpadek a jindy to je pohoda. Zeptala jsem se ale Marii „A jak se ti tu líbilo?“ (věděla jsem po chvíli, že je to ona, kdo odchází). Její „hmm“ + výraz vypovídal celkem za vše 😄. Když jsem ten den pak končila a chtěla tam nechat své working holiday visa nebo cosi, Marie jen mezi zubama procedila „Co to děláš, nic tu nenechávej, všechno ti řeknu.“ tak už jen to mě krapet vyděsilo 😄. Pak mi řekne celou story, proč odchází, chaos, opožděné výplaty, navíc ji peníze neseděly za hodiny, co odpracovala + nikdy neviděla výplatní pásku a taky měla nedostatek hodin = málo peněz apod. No, ale já jsem byla celkem v pasti, Potřebovala jsem už nějaké prachy a navíc jsem chtěla vidět prachy aspoň za těch 5 hodin, co jsem dneska odpracovala!

Po tomto, jsem se rozhodla pro trochu ďábelský, ale nedá se svítit: výplata je (měla by být) ve středu – snad opravdu dojde, pokud je to za práci od středy do středy, až dostanu prachy, tak se zdekuju. Podepsání smlouvy, ale vše mění – 2 týdny avízo, že docházím to je dost blbé. Po práci mi Marie říká, že vůbec nechápe, že tolik stran vůbec nepodepisovala, možná tak 3, a když odcházíme z kavárny, říká mi:  „No, ale je fajn, že máš teď tu smlouvu ty, tak máš nějakou paku“. No… jo, jenže já tu smlouvu nemám, nechala jsem ji tam!!! 🗎 Omg, jak můžu být tak naivní, nemít nic v ruce. Tak cupitám zpátky, že si tu smlouvu beru, protože si ji chci okopírovat. No ale co teď. Maria mi radí, ať prostě odejdu, smlouvu mu nedám zpátky, ale řeknu, že chci peníze. Nechápu, ale, jak to mám udělat, abych opravdu dostala zaplaceno (prý se někdy výplata „opožďuje“), navíc, když dám smlouvu zpět, je tam 2 týdny výpovědní lhůta. Mohla bych smlouvu prostě zničit a „jen“ bych nedostala zaplaceno za těch 13h, ale mě by se těch 200doláčů fakt hodilo… no něco vymyslím a napíšu mu zítra…

No, před tímto dobrodružstvím s podepisováním smlouvy jsem se ráno rozhodla, že budu minimálně 2 noci v autě, ať ušetřím za ubytko. Takže jsem si ráno spakovala všechny věci z hostelu a jelikož nechci zbytek dne po práci sedět v autě, nadešel dneska den D a to knihovna 📕. Jedna z úžasných věci na NZ – knihovny jsou ZDARMA! Útočiště pro ztracené dušičky, jako jsem já. Sedím tam do zavíračky. Jsem domluvena s Franklinem, že ho pak vyzvednu a přesunem se někam do campu. Tak sednu do auta a v největším lijáku za tmy, po rychlostní, v mega provozu (je pátek), ještě jak jsem unavená („stěhování“, stres se smlouvou, pak na PC, a řízení)… no to je něco na mě. Franklin říká, že má kámoše v Maketu, tak, že můžem zůstat v campu, ale kdybychom něco potřebovali, máme útočiště. Jenže detail je to 40km daleko… omg jak ušetřit palivo, ale co už… je mi to putna, třeba bude zítra hezky a aspoň někam vypadnem.

Jak dorazíme, jsem dost KO, venku furt lije, my kecáme a já jsem ráda, že jdeme brzo spát. Ráno nějaké to mazleníčko, a vytetelíme se až po 10h (komu by se chtělo do toho jak jinak DEŠTĚ) a jdem si koupit něco na snídani – přesněji Franklin si kupuje nějaké maso 😄. Já se spokojím s jogurtem a vločkami – šetřím. Ještě jdeme do kavárny, kde jsem se taky ptala na práci, když ale vidím, že to je asi rodinný Indický podnik, jsem ráda, že se mi neozvali.

Nechci znít zaujatě… jakože mám na mysli… Indy mám ráda, ale ne jako bossy… budu se snažit, najít si někoho jiného. A právě i když teď na Indy nadávám i tak mě pohoršuje nápis “white power“ s hákovým křížem, který někdo vyryl na sklo kavárny a říkám si, že lidi umí být opravdu hnusní ☹️.

Když vylezem, samozřejmě furt lije, JENŽE i v Te Puke je taky knihovna 🙈, ovšem zavírá ve 12 😑, rozhodnu se tedy jet do Mt. Maunganui – tvl nechci znít, jak bručoun, ale fakt zbytečně najetých 80km 🤦, no co už. Ještě se fotíme s kiwákem a jedem.

Vyhazuju Franklina v hostelu a já jedu do knihovny, jsem celkem grogy, ale snad něco udělám. Mám dlouhý call s Aničkou z Wellingtonu (na kterou mi dal kontakt kolega ze Sluňákova, a která mi už radila, když jsem byla ještě v Aucklanud). Je úžasné, jak je zlatá, je nachcípaná a přece jen má trpělivost semnou tak dlouho volat. Radí mi co a jak s tou kavárnou, co bych mohla udělat (třeba vymyslet nějaké storky, nebo to říct na rovinu), jak ještě dál hledat a taky se mě snaží uklidnit 🙈.

Když skončím, konečně sedám k sepisování zážitků, na co jsem neměla prakticky prostor celých 14 dní, a po chvíli přichází Franklin, že se nemůže na hostelu soustředit, že raději bude semnou – je to zlatíčko. Do toho mi píše Ed, kde jsem… když mu říkám, že v knihovně, hned toho zalituju, protože mi dojde, že by mohl přijít a nechci, aby tam viděl i Franklina, to by byla celkem trapná situace a navíc, nechci se ho dotknout… Naštěstí venku tak lije, že si myslím, že fakt nedorazí. No ale chvilku před zavíračkou, co to nevidím… Ed se objevuje… achjo… ještě to mi tak scházelo nějaká trapná love story.

No co, vidím ho ráda, to je pravda, tak se s ním dávám do řeči a dělám, že nic. Když knihovnu zavřou nabízím klukům, že je hodím. Franklin se ale nabízí, že půjde pěšo (díky bohu ten trapně těžký vzduch aspoň nebude smrdět i v autě 🙈). Jedu jen s Edem, a když dojedem k hostelu, nabízím mu, jestli se nechce projít, protože konečně neprší a já jsem upřímně usezená. Navíc mi oznamuje, že odjíždí za prací do Rotorui, což mi přijde neuvěřitelné, špatně se to popisuje, ale je to takový ten typ člověka, který řekne: „Asi pojedu zítra do Aucklandu, je tam nějaká práce“, ale v zápětí prohodí „Byl jsem tady v baru a prý hledají někoho na mytí nádobí, tak asi zůstanu“ a takto pokračuje klidně několikrát denně 😄. Uděláme kolečko, on mi oznamuje, že odjíždí do Rotorui (nemůžu tomu uvěřit, že se konečně rozhodl jet za prací), tak se rozloučíme a já čekám v autě na Frankalina.

Když přichází, vyrážíme do nějakého ne zas tak vzdáleného campu v Tauranze. Ještě to vemem přes Coundown a liquer store (je to husťárná, obchod = budova plná chlastu, asi to tak je i v ČR -byla bych překvapená kdyby nebylo, ale já jsem prostě nevzdělanec v této oblasti 😄) – já nic – šetřím. Když do campu přijedem jsou zde povolená jen 2 místa – a jak jinak – je obsazeno, navíc i přijíždí ranger a troubí – divné, my se ale sunem. V druhém campu taky píšou 2 místa, my jsme 4. auto. Nicméně my jsme na vyznačené pozici na mapě, kde můžem nocovat, tak kašlem na to a zůstáváme. Přijíždí zas ten ranger, troubí a zavírá závoru… no divné, ale asi teda snad ok.

Pouštíme si seroš Black mirror, já si říkám, že to je husté, co se dneska s technikou dá – mít net na mobilu a připojit na to NB. Ano, pro někoho normálka, pro mě objevená Amerika 😅, já jsme totiž zas prosím pěkně ten typ člověka, co bere internet v mobilu, jako vrchol luxusu 😅. Začla jsem využívat internet v mobilu až poslední rok kvůli práce a to ze začátku nějaký 1GB (pak přiznávám navýšeno na 3GB, protože, jak jsem jezdila využívala mapy a spotify, a taky jak jsem seděla v planetárku, vždy jsem využívala čas a googlila hodně infa a vyřizovala různé věci). Jsem fakt mega rdáa, že tu je Franklin semnou.

Neděle je podobná jak sobota. Ráno hodím smlouvu do kavárny (kdyby ne, neměli by můj účet). Gorika se mě ptá, jestli dneska pracuji říkám ne. A je tam i Maria ptá se mě, jestli pracuji, že jí to řekla Gorika, říkám, mě nikdo nic neřekl, vůbec nevím, kdy mám přijít další den. Pak mi říká, že bych měla napsat šéfovi, já ale říkám, že počkám do zítra, kdy budu vědět verdikt z pekárny 🍞, včera mi totiž řekli, že určitě nabírají, že mám přijít v pondělí, kdy tam je šéf a ten mi řekne, co a jak. Jak se přemístíme, dojíždím poslední dávku, jakéhosi jídla, co jsem ukuchtila a dokonce se obětuji a dělím se s Franklinem, a přestože se nejdřív nějak netváří, říká, že to je vlastně i dobré 😄, no ještě aby ne!

Sedáme o5 do knihovny, zas do jiné. Strávím skoro celou dobu hledáním práce a dost mě to vydeptá, mám náladu pod psa. Ale pomáhá mi sledovat Franklina, jak skládá hudbu a je do toho zapálený. Odcházíme trochu dřív, než před zavíračkou, kecáme v autě. Já se cítím blbě, že si stěžuju, ale pak obracím list a říkám NE! Ještě to není tak příšerné, ale zároveň si uvědomuji, že bych se tady na to už vyprdla, ale zůstávám v Tauranze, protože chci být v blízkosti něho. Ale co třeba tak Wellington?  Ten by šel ne? … uvidíme, dávám tomu ještě pár dní.

Jdu ho odprovodit na zastávku, protože jede z5 na hostel, já ale budu v campu, jak předešlou noc. Mrknem přes cestu a ptá se mě, jestli nechci fish and chips 😃. Je to možná trošičku prasárnička na to, že celý den sedím na prdeli, ale jo, proč ne. Moje první FISH AND CHIPS 🐟 🍟! Je to celkem mastné, ale křupavé, velká porce ryby, verdikt VÝBORNÉ! Nejsem teda žádný expert, ale i Franklin přitakává, že to dobré, že jde vidět, že ryba je čerstvá – tak si myslím, že si můžu dovolit dát tip 😃 – pokud je někdo z vás v Tauranze doporučuji modrou budovu (v té době 😃) – Bobbys Fresh Fish Market na 1 Dive Crescent, Tauranga. 

Jdem z5 na zastávku, bus nejede (normálka), říkám na to nemám nervy… hodím ho na hostel a pak si nějak poradím. Vím, že i v Mt. Maunganui byl nějaký free camp pro přespání (ten placený byl myslím od 45$ no ani za nic :D)… když „camp“ najdu je to prakticky opravdu jen parkoviště a na ceduli čtu, že to je max pro 10 vozidel na noc… jenže to parkoviště je plné! Asi to bude tím, že je to u jakéhosi „Maunganui clubu“ a pravděpodobně je tam dnes nějaká akce. Nemůžu najít normal veřejný záchod, tak vlezu do klubu a nenápadně se proplížím na toaletu, tvářící se, že jsem součást snobárny… no, upřímně myslím, že jen slepý by si nevšiml, že (alespoň pro dnešek 😆) jsem krapet jiná sorta… cupitat s kartáčkem se mi tam opravdu nechce (tak čistím zuby v autě) … a vlastně další vycházku ani nemusím řešit. Když sednu do auta skoro jen lije, tak napíšu tuto enormní slohovku. Možná si něco pustím nebo zamedituju a chci se těšit na nový týden, který věřím, bude ve všech oblastech (ale hlavně té pracovní) lepší.

Ráno se budím brzo (je 19.června), prakticky jen skáču za volant (to je pocit, ani neotevřít dveře a hned jet 😃) a přesouvám se k pekárně nadržená, že mám určitě práci 🍞 . Vejdu a ptám se po majiteli, oznamuje mi, že… vlastně NENABÍRAJÍ. WTF? Nevím, proč tam ještě stojím a odpovídám na jeho dotaz (spíš ze slušnosti), „co bych vlastně mohla nabídnout a jaké mám zkušenosti“… asi si dávám tu práci, že doufám, že mě šálí sluch, bohužel OPRAVDU NENABÍRAJÍ! Odcházím, total naštvaná, nejradší bych vzala tu bagetu, co vidím a někoho majzla po hlavě 🥖! Říkám si pak: konec! R.I.P naivní Terezo, která se snaží se všemi mluvit na rovinu a vítej Terezo, která se snažíš naskočit na vlnu Nového Zélandu. Úsměv, odkývat vše dobré, popřít vše špatné (aspoň u prací jako je kavárna, restaurace apod.). Dneska byl můj plán jít z5 na hostel, tak tam naštvaně jdu, všem si postěžuju, ale cítím se mocně! 💪 Asi jsem tuto třešinku na dortu potřebovala, abych se pohla z místa.

Večer jdu na jakési setkání s Čechy, moc se mi nechce, protože jsem se Čechům chtěla spíš vyhýbat kvůli Aj, ale co kdyby věděli o nějaké práci? Je nás jen pár, o práci neví, všichni se té situaci smějem, ale potkávám Matěje, který žije na NZ už několik let a to přes různé WOOFingy (stejné jako Helpx – pracuje se za ubytování a často stravu). Říká mi o „Retreat centrech“, kde se někdy woofer může účastnit i probíhajících akcích. On mi povídá o jakýsich „Circle dance“ (kruhové tance), což přesně nevím co si představit, ale prakticky je to něco spirituálního spojeného s tanci a zpívání manter. A NAVÍC říká, že je jedno i v Taupu a za měsíc je tam víkendová akce, které bych se i jako woofer mohla účastnit. No to není možné, to musí být znamení!!! 🤩 Tauranga mě nechce, ale Taupo, místo, o kterém jsem přemýšlela od ZAČÁTKU NZ, že tam namířím. Rozhodnuto, musím tam napsat!

Jsme v restauraci specializující se na „dumplings“ (=čínské knedlíčky, o kterých furt Franklin básní, že je miluje), já jsem ale po večeři a hlavně bez peněz 😅, naštěstí obklopena zlatými lidmi, Matěj mi dává ochutnat a je to boží 🥟. I když se celkem dobře bavím, později i přichází víc lidí, loučím se a odcházím dřív, vyzvedávám Franklina u Dami, odkud mi taky chvíli trvá se vytetelit, ale musím, je pozdě a ještě chci stihnout vyprat, vysušit a ráno se zas pakuju do auta. Ráno musím vyjet už v 7h protože jdu do kavárny a cesta – zácpy – samo ranní studená sprcha, kterou jsem si oblíbila (když ji mám k dispozici) nesmí chybět a jede se 🚿 ❄️.