Život v autě ve městě

Tak nějak bych asi popsala většinu mého pobytu v Tauranze / Mount Maunganui. Začínala jsem na hostelu, protože můj původní plán byl zcela jiný… nicméně, jak jsem slyšela o Zélandu, můžeš plánovat, ale ve výsledku je vše jinak (a taky, že bylo). Chtěla jsem přijet do Mt. Maunganui, ubytovat se v hostelu jen na chvíli, abych potkala další backpackery, kteří mi dají určo nějaké tipy na práci atd. a jak nějakou mám, najdu si ubytko v sharehousu. Vše se ale změnilo, když jsem po prvním týdnu nemohla najít prakticky žádnou práci.

Hledala jsem práci a ubytování zároveň, protože má ideální představa, bylo najít tyto dva pointy v docházkové vzdálenosti od sebe, abych nemusela dojíždět… z toho jsem nakonec sešla a říkala jsme si, že dojíždění je mi už jedno, hlavně, abych měla nějakou práci. No, dopadlo to nakonec tak, že jsem z hostelu odešla asi po 10 dnech, abych ušetřila za ubytko, protože řekněme si na rovinu platit průměrně 35$ za 16 lůžkový pokoj není úplně terno.

Neříkám, hostel mi dal hodně – nejvíc samo kamarády a Franklina 😊, ale, když mám auto, raději budu přebývat tam.

Vlastně v tom vidím plno výhod… ne, počkat… přemyšlím 🤔… vidím v tom hlavní výhodu: ušetření za ubytko, nějakou další si moc vybavit nemůžu 😅. Takže jasně, placení ubytka odpadá, ale protože chci vidět Franklina co nejvíce a navíc jsem ze sebe pro něj tak trochu udělala taxika (co bych pro něj neudělala), tak jsem projezdila víc než bych si přála, a palivo není za pár šušňů… teda bylo v porovnání s aktuální cenou… 1. července totiž palivo šlo razantně nahoru (což jsem samo zjistila pozdě), a pokud jsem dobře rozuměla bylo to z důvodu, že během Corony byla sražená daň. Pro porovnání přidávám obrázek paliva předtím a teď (se zahrnutou slevou)…. BTW jak se na to teď dívám, asi to vychází stejně jak v ČR omg 🙈, ale s tím rozdílem, že to moje auto tady žere 9l/100km.

Než se rozepíšu blíž o „životě v autě“, ještě sepíšu jeden příběh, který jsem zmínila v předešlém článku a to „jak Franklina vyhodili z hostelu“:

Jednou jsem se vrátila na hostel, abych využila luxusu kuchyně, sprchy, abych se ohřála“ (to teda jako poslední faktor, i v autě mi přišlo tepleji jak tam 🥶 😅), a taky abych byla blíž Franklinovi. Dali mě opět, do 16ti lůžkáče, tentokrát jsem tam ale byla sama, protože bylo zrovna po malování, tak všechny přesunuli do jiných pokojů, včetně Franklina. Smutně jsem koukala na jeho prázdnou postel a prohrabávala se zapomenutými věcmi backpackerů, protože jsem zahlédla nějaké Franklinovi věci a já jsem postrádala spodní prádlo… nikde jsem to ale nenašla… chápete, jestli někdo čmajznul mé spodní prádlo??? 😅. Celkem mě pobavily jedny gatě, které bych pojmenovala jako „Snaha zachránit jak se jen dá, a pak zapomenout na hostelu“ 😅.

No ale zpět ke storce: Když jsem se už chystala na kutě Franklin za mnou přišel, že ho z hostelu prakticky vyhodili! Chudák byl totál přešlý a já zůstala s hubou otevřenou vůbec jsem nechápala 😲. Řekli mu, že je to z důvodu, „jak přistupuje k ženám z pokoje č. 7“ (což byl náš 16 lůžák), že „kvůli němu“ někteří lidi (kdo ty vogo??) odešli a pokud on neodejde, tak další chtějí odejít… takže prý z důvodu bussinusu, je lepší, když vykopnou jeho, než aby odešlo víc lidí. Motalo se mi hlavou milion věcí… mám snad já blbý odhad na lidi? je to nějaký skrytý blázen, který ostatní tak moc štve, jen já to nevidím? 😬😵 Ne, tomu nevěřím, na mě byl vždy hodný, a co jsem ho viděla i v kontaktu s ostatními, vždy si se všemi rozuměl… tedy skoro se všemi. Franklin od začátku zmiňoval „některé lidi“ – (později konkrétně) Sisi, jednu Asio-američanku, která s ním začala mít nějaký problém těsně předtím než jsem přišla – asi, že se sebou nenechal tak manipulovat, jak by si ona přála. Co jsem tak odpozorovala, a co mi Franklin řekl, Sisi by se dala definovat jak taková ta „vůdkyně“ z amerických „středoškolských filmů“, která měla kolem sebe stádo tupých ovcí… a tak nějak mi připadali minimálně dva kluci, kteří za ní pořád lezli a chichotali se všemu, co ona řekla. Franklin s nima ale předtím dobře vycházel (než se Sisi objevila na scéně), tak se šel jednoho z nich zeptat, kde je problém… což teda smekám, já nevím, jestli bych takovou odvahu sebrala… prakticky se ale nic nedověděl.

Hned jsem to psala Šárce, protože ona a Dami taky byly na pokoji 7, a jestli ho vyhazují opravdu z důvodu „jak přistupuje k ženám“, chci vědět její názor. Ona ale taky nevěří vlastním očím / uším, protože říká, že Franklin byl jediný s kým se tam s Dami bavily, a právě ta slepice Sisi jí nejvíc lezla na nervy (vím, že jí zmiňovala už dřív, že jí fakt ze srdce nemá ráda a nejraději by jí kopla do zadku 😆). To mě upřímě uklidnilo, že pravděpodobně Franklin není žádný psychopat a je ok. V noci mám pak další potvrzení že Sisi je opravdu blbka, protože asi ve 2.30 se vzbudím kvůli randálu a říkám si, co to je za řev, zní to jak anime v TV. Když vylezu z pokoje do „společenské“ místnosti, vidím Sisi a její gang ležící na sedačce čumící na TV. Museli jí hacknout, protože TV se jinak vypíná v 10h. Když mě vidí tak na její „ou sorry“ …nemám moc co říct a raději jdu spát… fakt husa, samo tu TV neztlumila.

Franklinovi dali možnost zůstat na hostelu další týden (beztak jen proto, že ho měl předplacený a oni samo nechtěli přijít o prachy…). Kdo by tam ale chtěl smrdět v takové atmošce… a tak si poslední týden stornoval, a i když měl zaplacené další 2 noci, nabídla jsem mu, že může zůstat semnou v autě, za což byl vděčný a vůbec neváhal. Nakonec se to i obrátilo ve fajn večer, protože ikdyž fučelo ukuchtili jsme si večeři – tortily – Franklin byl trochu naprdlý, když jsem do jeho masové směsi přidala fazole… jenže bez nich toho byla fakt trocha a nevím, nevím, jestli by nám to stačilo 🙈. Franklin semnou takto strávil 3 dny, v autě, knihovnách, na ulici – vítejte v mém světě 😄, a pak se přesunul do druhého hostelu, který byl dražší, ALE umožňoval návštěvy, což se šiklo, protože… já jsem mohla přijít, když mi něco ukuchtil a nemusela jsem sedět na ulici 😅.

No nic, jdu tomuto článku dát nějaký řád, TAKŽE, jaké, že to bylo žít 3 týdny v autě ve městě? no, řekněme: jedinečné (zkusím se opakovat, co nejméně):

1. Hygiena: Sprcha + toaleta
2. Jídlo
3. Ubytko + Spánek

1. Hygiena

Když jsem pak strávila jednu noc na „Franklinově“ novém hostelu a vyhrála jsem postel s umyvadélkem – jak by mi bylo jemně naznačeno, že hygiena je fakt třeba 😅.

2. Jídlo

Já miluju jídlo! Kdo mě zná potvrdí! …zároveň se ale dokážu držet dost zkrátka, když nevařím pro nikoho – nemám s kým jídlo sdílet -> nemám takovou motivaci x) a ještě hůř, když potřebuju šetřit… někdy žasnu, co je pro mě dostačující 😅… když jsem získala práci v kavárně, kolegyně mi často nechala muffiny, které by se jinak vyhodily – což mělo pro mě dva bonusy: fakt hodně moc NEMÁM ráda vyhazování jídla, takže jsem 1) vlastně zachránila jídlo a 2) ještě se něčím nasytila. Ani nevím kolikrát jsem snídala muffiny (sladké jsem většinou nechala Franklinovi, protože na mě to bylo sladké až příliš 😅). Jen mě mrzelo, že jiné věci pro mě nebyly (byla bych ráda za cokoliv, protože minimálně první týden po opuštění z hostelu jsem měla na účtu cca 15$). Až poslední týden kuchaře osvítilo a nechal „nepovedená“ vajíčka, která by taky letěla do koše… Měli jsme navíc nárok na jeden drink denně, tak jsem si dala „chai latté“, protože to koření ❤️… ale prakticky to byl sirup a mléko. Nevím, kolik toho sirupu tam bylo, ale v kombinaci s vyšlehaným mlékem to dokáže překvapivě zasytit 😅.

Jednou se nám v práci pokazila lednička, což byla výhra, protože jsem mohla ochutnat dezerty, na které jsem se vždy jen dívala – pak ovšem můj názor, že Indové sladí fakt brutálně hned vzal za své po prvních soustech, totál nechápu, kdo to může jíst – kousnutí stačilo, a pak to skončilo u Franklina, ale ani on takové množství přeslazeného nedával.

Jednou si Gorika dělala jakýsi indický kořeněný čaj, tak mi nabídla – a byl teda fakt mega dobrý, ale taky dost sladký (takže zalepení žaludku ✔️). Když jsem kolegům říkala, že to je moc dobré, přikyvovali, jen mi teda řekli, že bych měla zkusit i jiný, protože Gorika tam dává podstatně méně cukru!!! 😳😮‍😂 Jindy mi nechala jídlo, které nezvládla sníst. Jiná kolegyně mi zas donesla snídani už po tak milém gestu, kdy jsem mohla u nich parkovat a dát si sprchu.

A dvakrát jsem získala i zbytky / nepovedené kousky z jiné práce, kde jsem byla příležitostně 😅.

Někdy mi Franklin něco uvařil ať už na hostelu, nebo jsem jednou čekala venku a on mi přinesl plněnou tortillu, to bylo fakt milé ❤️. A někdy jsme šli spolu na večeři, třeba právě na ty „dumplings“ (čínské knedlíčky, které byly boží 🥟.

No, ale nebyla jsem jen socka 😅, žila jsem i z toho, co auto a výprodej dal – vločky, někdy jogurt, nějaké ovoce (skořice nesmí chybět) a krekry, při štěstí nějaká za zelenina (ať žije mrkev a brokolice) 😊. No, můžu asi říct jen velké díky mým rodičům, že jím všechno, jsem vděčná za všechno a taky (až na to brutálně sladké), mi chutná všechno 🙏.

3. Ubytko + Spánek

No a kde jsem teda vlastně spala? Kde se dalo 🙈. Začla jsem na místech, kde to bylo oficiálně povoleno. Kolem Taurangy (a jedno místo v Mount Maunganui) je poměrně dost free campů pro self contained auta. Problém je, že je to většinou limitováno na počet aut a počet dní v měsíci (většinou 2dny). Měla jsem ale štěstí, že asi z důvodu, že byla zima (ne, že by přímo mrzlo, ale zima, jako roční období x)), tak tam nebylo tolik turistů a tím pádem aut a tím pádem i když bylo 20 aut na parkovišti s povoleným počtem karavanů 10, nikdo nikoho nevyhodil. V létě bych na to tak nespoléhala. Přiznám se, že později jsem to i párkrát riskla mimo camp, a protože často pršelo, byla kosa a brzo tma, někdy jsem prostě přijela pozdě, zralá jít akorát na kutě, tak jsem to zaparkovala na parkovišti a to př. hned blízko práce.

Blízkost práce se často hodila, protože jsem měla nějaký čas k dobrou. Stačilo tak jen vstát a využít př. fotbalové hřiště za plotem – a tak jsem si šla ZABĚHAT 🙈 (což je u mě neskutečný rekord, běhaní fakt nemusím, obzvlášť, když mám k tomu takto vhodnou obuv).

Pak si udělala stylovou snídani mezi auty (protein je potřeba 😅, přešla cestu a šla do práce dělat myčku nádobí 😆. A po šichtě, nebylo nad to vylézt z práce, přejít cestu a být „doma“ 🏚️ 🚗.

Jelikož byl červen (takže něco jak prosinec – byla brzo tma a navíc bylo často škaredě a zima. Strávila jsem tak hodně volného času v knihovnách, ale bylo štěstí, že jsem měla Franklina. O společnost tedy bylo postaráno a zároveň na jeho novém hostelu byly povoleny návštěvy, tak jsem mohla pokecat i s jinými lidmi (upřímně někdy jsem fakt neměla náladu). Jednou jsem byla fakt totál zmrzlá a chtěla jsem se jen ohřát a něco udělat na PC… ale plány se mění a tak i přesto, že mě totál třeštila hlava, když někdo někdo přišel s tím, jestli má někdo zájem jít na Mount… tak jsem se zapřela a řekla: „Jo! proč ne, buď mi hlava vybuchne (nebo se pobliju, což tak někdy mám z bolesti hlavy) nebo mi bude lépe!“ A je jedno, že jsem grogy a je 9h večer. Prakticky celou cestu jsme mlčela, protože mluvení mi moc nepomáhalo, připadala jsem si krapet blbě, obzvlášť v tak milé společnosti, ale co se nestalo… fakt jsem to aspoň trošku rozchodila a ještě k tomu měla nádherný výhled na Mt. Maunganui při měsíci v úplňku.

Ještě nesmím zapomenout zmínit kolegyni z kavárny: Jass. Neskutečně milá dušička. Jednou mě pozvala na akci v kostele… a já si řekla, proč ne. Nepovažuju se za křesťana, ale zároveň jsem otevřena jakékoliv nové příležitosti, což návštěvu kostela na Novém Zélandu mezi to řadím. Byl to večer s jakýmsi speciálním hostem. Zélanďan, který několik let strávil v Evropě (Rumunsko / Albánie? – ať žije moje ďuravá hlava, už nevím) a spolu s dalšími dobrovolníky/věřícími postavili u nějaké malé vesnice křesťanksou školu, která tak mohla být dostupná pro místní chudé děti. Zdaleka jsem nemohla rozumět všemu, ale celá ta akce byla zajímavá, vždy mezi jednotlivým povídání jsme zpívali křesťanské songy, já si to užila. Pak jsem se navíc dověděla, že tatínek Jass je pastor, takže jsme pak spolu sedli a oni mi začali povídat o Ježíši, o svých zkušenostech, jak pocítili, že je Ježíš miluje. Když jsem toto vyprávěla jednomu klučinovi na hostelu, trochu se u toho šklebil a říkal, že jsem opravdu „open-minded“. Než jsem viděla reakci jeho (a přisedících), nějak jsem si to neuvědomila, že jsem opravdu asi „open-minded“ (=“otevřená novým myšlenkám“), protože mě jejich vyprávění opravdu zajímalo. S vášní a přesvědčením, jakou Jass a její tatínek vyprávěli o víře, Ježíši, přijetí apod., přišlo mi to ohromující. Dostala jsem od nich i Bibli, což teda nevím, jestli se někdy skrz ni prokoušu, protože rozumět Bibli je dle mě náročné i v ČJ, natož v AJ 🙈. Nicméně, když akce v kostele skončila, zeptala jsem se, jestli můžu zůstat zaparkovaná u kostela, protože bylo pozdě, tma, děsný liják a fičák a já se tak nechtěla nikam přesouvat. Jass mi nabídla, že můžu zaparkovat před jejich domem a spát tam… když jsme ale dojeli, bylo to jinak, nabídli mi „domek“ na zahradě, kam mi dali i matraci a ráno přinesli snídani.

Do kostela jsem šla ještě jednou a zas mě nechali zaparkovat před domem, tentokrát jsem ale spala v autě, ale využila sprchu a ráno jela s Jass do práce. A protože jsem projevila zájem dovědět se víc o jejich víře, ještě mě předtím pozvala na večeři.

A další neskutečně hodná duše, která byla opravdu nejvíc random a vůbec jsem nechápala… Jednou jsem si tak zaparkovala u záchodků pro ranní hygienu a řekla si, že si rovnou můžu uvařit oběd, protože pak nebude prostor. No a přijela nějaká maminka s dětmi, že jdou na hřiště, a když mě viděli v autě vařit, tak se chlapeček hned maminky ptal „proč ta paní vaří v autě?“ …což mi přišlo rozkošné, ale částečně jsem se cítila trapně 😅. Po chvíli paní přišla a opatrně se pomalu zeptala „Chtěla-bys-nějaké-pomeranče?“ …zaskočeně jsem koukala a nechápala, tak asi myslela, že nemluvím anglicky a začala ukazovat, jak pomeranč vypadá 😄. Tak, když jsem spustila anglicky, že miluju pomeranče, ale, že krom mrkve nemám co nabídnout na oplátku 😄. Tak mi řekla, že v pohodě, že mají hodně pomerančů a začla se mě ptát, kde vlastně parkuju atd. No a po chvíli řekla, že můžu parkovat u nich před domem… že vlastně můžu využít i jejich dům… vlastně že jednou za 2 dny na dovolenou, ale i tak, že mi dá klíče, a že můžu dům využít 🙈💗.

No já jsem maximálně nechápala… fakt jsem žasla, ještě, když jsem jí řekla, že jdu dneska poprvé do práce do hospody a nevím, kdy přijedu… byla s tím úplně v pohodě. Přijela jsem ve výsledku ve 4h ráno. Další den mi udělala snídani a řekla, že měla o mě trochu strach, když se vzbudila ve 2h ráno a já tam ještě nebyla. A pak mi opravdu dala ty klíče! Ještě se teda omlouvala, že je všude čurbes… což teda byl (proto jsem taky nedělala žádné fotky, protože jsem nechtěla být neuctivá)… ale upřímně, kdo to řeší omg, dyť právě jeli na dovolenou a nechali mi klíče od jejich domu! Ještě mi řekli, že můžu využít pračku, sušičku, kuchyň a co je v ledničce 🙈 ❤️. Kuchyň jsem si samo hned náležitě užila a udělala si rybu! Boží jídlo po všech těch muffinech a krekrech 😄. Na prd bylo jedině to, že měli dlouhou úzkou příjezdovku a jak jsem spala jen 3h… řekněme couvání není úplně moje stránka a trochu jsem si podřela auto 😅.

Podtrženo sečteno, život autě ve městě, měl určo své… pozitivní i negativní. Svobodu, nevázanost, ušetření, člověk se lépe donutí provětrat si hlavu procházkou, než TV… ale taky to přináší zimu, vlhkost, omezenost v jídle a obytném prostoru. Určo je to ale zkušenost, za kterou jsem vděčná a věřím, že na to budu ještě dlouho vzpomínat 😊 a to hlavně z důvodu, že jsem viděla, že přestože hledání práce bylo pěkně na prd, neskutečně mnoho lidí se ukázalo, že jsou úžasní a rádi pomůžou… a ve výsledku… stejně si člověk pamatuje jen to pozitivní 😄.