Tento článek je trochu jiný, než ostatní a to hl. z důvodu, že jsem se potřebovala vypsat ten den, takže většinu z toho nepíšu zpětně. Dnešek je totiž den, kdy jsme ztratily úžasnou ženu, kterou jsem měla neskutečně ráda. A tak se na druhé straně planety cítím zdrceně a brečím, ale zároveň, protože jsem v práci, na běžnou otázku „How are you?“ odpovídám s profesiénálně nasazenou maskou.
Takže se omlouvám, ale trochu si tu vyliju srdíčko, číst to nemusíte, možná to ani neopublikuji.
Nespala jsem dobře, asi zas nějaké šilené sny. Když jsem koukla na hodiny bylo cca 3.50, říkám si super, ještě můžu spát. Ale nešlo to, prostě jsem už nezabrala. Zvedla jsem se tedy v 5 a šla si zameditovat.
Myšlenky mi zas těkaly všemi směry, tak jsem si v 6 chtěla pustit nějaké motivační video. V tom, ale vidím zprávu od mamči: „Marta před chvíli zemřela“ (teď zpětně koukám na čas, kdy to psala a bylo 4.23).
Čumím na zprávu, motá se mi hlava a nevěřím tomu, ale po chvíli se proberu a běžím do vedlejší místnosti okamžitě volat mamce, už jsem v totál brečícím stavu.
Marta Růžičková – ne jen dramaturgyně v České televizi a mamčina kolegyně, ale hlavně naše kamarádka, já ji měla jako člena rodiny.
Neskutečná bojovnice. Rakovina jí trápila už několikáty rok, ale ona se nevzdávala, všem říkala, jak se z toho dostane a se všemi plánovala nejrůznější akce – od cestování kamkoliv (chtěly za mnou dojet i do Japonska a tento rok jsem spolu chtěly letět do Španělska), přes koncerty po společné vaření a posezení a ani nezmiňuji, jak říkala, že mi určo jednou půjde na svatbu.
Před odjezdem do Japonska jsem mamce řekla, že se bojím, že Martu už neuvidím. A nejhorší je, že se to teď stalo skutečností. Smrt si nevybírá a čeká nás všechny, to ale určo neděla bolest menší.
Nicméně, začíná mi směna, tak utřít slzy a vzhůru do kuchyně. Dneska chci vařit, nechci chodit mezi lidi a usmívat se. Jsem zaměstnaná, tak aspoň nebulím, ale opařím se o hrnec, tak mám šrám, něco mi vyklouzne z ruky. Některé kousky jídla mohly vypadat trochu lépe, ale to nejhorší i mezi ty lidi se dostanu.
Samozřejmě běžná věta v angličtině „How are you?“ (Jak se máš?) no, jak asi odpověďět, když jsou to hosti a mají mít nádherný den samořejmě jen „I’m good, thank you“ (Mám se dobře, děkuji). Nasazuji tak masku usměvu, přestože bych si oči vybrečela.
Než směna skončí jsem totálně vyřízená, motá se mi hlava a taky mě třeští hlava.
Zbytek dne naštěstí zůstávám zaneprázděná – zacvičím si krátce yogu, pak musím na radnici, a pak (děkuji Evelyn) jsme šly aspoň na matcha latte, jedno kokinko a procházku, pak onsen a nakoupit. Cítila jsem se osamoceně, když tu nemám nikoho z blízkých, kdo by Martu znali, ale kamarádi pomohli hodně. Marta by si přála, abych (my všichni) byla šťastná, proto tady dávám to video, protože jsem se snažila užívat života a být „požitkářka“, jak ona ráda říkala.
Po večeři sedám k PC, kde kupuji jízdenku do Osaky a teď sepisuji toto.
Jestli tohle někdo čte, tak jsem se nakonec rozhodla to odpublikovat, protože si to Marta zaslouží. Našla jsem jeden článek, kde povídá ne jen o pořadu Babylon, který s moji maminkou tak dlouho dělaly, ale taky o svém pohledu na život. Je z roku 2011, ale ta energie, radost ze života a prostě Marta z něj čiší! Přesně taková byla do skoro poslední chvíle.
Asi to, jak cestovala a setkávala se s nejrůznějšími lidmi z ní udělalo ženu s otevřenou myslí a opravdu vzdělanou s (pro mě) dobrými názory. Neustále pozitivní, usměvavá, plná lásky.
Nikdy se nevzdávala, vždy mě motivovala a podporovala a chtěla ať si jdu za svými sny.
Byla mi podporou, když jsem řekla, že chci být wildlife fotografem a dokumentaristkou. V této spojitosti zas brečím, protože si vyčítám, že jsem jí nestihla poslat pár aktuálních fotek, aby viděla, že mám progres. Ale musím s tím přestat! Toto je to poslední, co by chtěla!
Mám ji moc ráda a na tom se nic nezmění. Dala nám toho do života plno a budu na ni vždy myslet s velkou láskou v srdci.
DĚKUJI MARTI, ZA VŠECHNO. MÁME TĚ MOC RÁDI. CHYBÍŠ NÁM.
